Ačkoli se to neříká, o dámě, v neděli 11. října přáli ke kulatinám Švýcarce, která navždycky zůstane hrdinkou známé filmové trilogie muzikálů o loupežnících z německého lese Spessart. Pamatujete? První díl vznikl volně podle té veselejší části jinak děsivě chmurných až hororových pohádek Wilhelma Hauffa (1802-27), a když už jsme u "starého" dobrého Hauffa, co myslíte, kolik lidí si dnes vůbec uvědomí, že se tento německý romantik Máchových časů dožil následkem nervové horečky pouhých čtyřiadvaceti let? (Sám Mácha zemřel v pětadvaceti.)

Moc asi ne. Umřel tedy strašně mlád, a přece nebude jeho knížka Das Wirtshaus in Spessart (1827) zapomenuta. I dík filmu s Liselotte Pulverovou, i když ten jen částečně využil její rámcový příběh.

*

Původní Hauffovo dílo kromě tohoto příběhu obsahuje ovšem i pět dalších vložených pohádek – a prvně vyšlo právě v roce tvůrcovy smrti. Česky pak v letech 1911 a 1924 (pod titulem Hospoda v lese Spessartském), přičemž máme ale dnes k dispozici i dva novější překlady "Pohádek" z let 1963 a 1985, kteréžto svazky obsahují navíc i předchozí dva Hauffovy rámcové příběhy Karavana (1825, + 7 vložených pohádek)a Šejk z Alexandrie a jeho otroci (1826, + 4 vložené pohádky). Vraťme se ale k půvabné dámě.

Ta Hauffa možná ani nečetla, ale stala se v letech padesátých tak trochu klukovským typem dívky srovnatelným i dobově např. s Jiřinou Bohdalovou (nar. 1931), na kterou ovšem, pravda, nemá. Liselotte Pulverová se narodila 11. 10. 1929 v Bernu, absolvovala tamtéž obchodní školu, ale divadlo studovala soukromě. Už v devatenácti se stala členkou činohry v Zürichu a roku 1950 i debutovala v částečně americkém filmu o amerických turistech Cesta do Švýcarska. Rok nato začala hrát taky v západoněmeckých filmech a roku 1951 jí režisér Paul Verhoeven (1901-75, nezaměňujme se současným nizozemským a americkým) poskytl první hlavní roli v Heidelbergerské romanci, příběhu Američana, který Němku upřednostní před vlastní nevěstou. Jen rok poté Liselotte poprvé hrála i pod režijním vedením Kurta Hoffmanna (1910-2001) ve filmu Klettermaxe, přičemž s Hoffmannem pak natočila ještě osm dalších filmů.

Roku 1953 ji ovšem krom toho ve svém snímku O lásce si promluvíme později vedl i český režisér Karel Anton (1898-1979) a další rok získala menší roli v adaptaci románu Ricarda Hucha Poslední léto o presidentském atentátníkovi, který se zamiluje do dcery plánované oběti. Vrátila se na chvíli i do Švýcarska, i když pouze v letech 1954-55 a pro filmy Uli, der Knecht a Uli, der Pächter, a roku 1955 se zjevuje s Klausem Kinskim v Marischkově Hanussenovi. Téhož roku se Pulverová i definitivně proslavila, a to díky Hoffmannově komedii Často myslím na Pirošku. Kurt Hoffmann ji pak obsadil po Buchholzově boku i do adaptace posledního Mannova románu Zpověď hochštaplera Felixe Krulla (1957).

*

Roku 1956 se poprvé objevila i v televizi a roku nato hrála s Anny Ondrákovou a jejím manželem, boxerem Maxem Schmelingem ve filmu Zürišské zásnuby. Téhož roku výtečně doplnila i francouzsko-italská Dobrodružství Arsène Lupina a ve svých devětadvaceti se poprvé objevuje taky čistě americkém filmu, kterým se stala adaptace Remarquova románu Čas žít, čas umírat, v níž opět hrál Kinski, ale dokonce i Remarque sám (a nejde pouze o nějaký štěk). Nutno dodat, že tvůrci knihu přejmenovali na "Čas milovat a čas umírat".

*

Roku 1958 se pak Pulverová postavila po bok Gérarda Philipa a Bernarda Bliera v italsko-francouzské adaptaci Dostojevského Hráče. S Horstem Tappertem hrála pak ve válečné komedii Helden (1958), v dalším Hoffmannově filmu Krásné dobrodružství a ještě roku 1971 v televizním filmu Hopperův poslední lov. Pamětihodně byla ale právě před půl stoletím obsazena i do dvoudílných Buddenbrookových (1959), další mannovské adaptaci, a Curdem Jürgensem si zahrála v rakousko-německém filmu o králi Gustavu Adolfovi (1960). S režisérem Orsonem Wellesem ji lze sledovat ve francouzsko-italském snímku La Fayette (1961), kde se objevili i Jack Hawkins, Michel Galabru či Vittorio De Sica, a v koprodukci se Španělskem vznikla Téměř slušná dívka (1963). Ve veselohře Snídaně v manželské posteli (1963)hrála s Lexem Barkerem a francouzsko-italsko-německá komedie Monsieur (1964) ji postavila po bok Jeana Gabina, Mireille Darcové, Jeana Lefebvra a Philippe Noireta.V další americké komedii Globální aféra (1964) hrála s Bobem Hopem a Michele Mercierovou a ve francouzsko-italské - a spíš nechtěné - komedii Gentleman z Cocody (1965) doplnila Jeana Maraise. Opět v režii Kurta Hoffmanna si téhož roku zahrála i s Heinzem Rühmannem ve filmu MUDr. Hiob Pratorius.

*

Následovala geniální Wilderova adaptace hry Ference Molnára Raz, dva, tři (1961), která se odehrává těsně před vybudováním berlínské zdi. Pulverová zde tančí v roli sekretářky a před zraky agentů KGB i Stasi - na stole východoberlínského hotelu. Ve filmu dále hráli James Cagney a Horst Buchholz. Ano, její komický talent je nezpochybnitelný, dostala však i pár protichůdných šancí a roku 1966 ji ve Francii režíroval i Jacques Rivette ve známé adaptaci své vlastní hry, již sepsal podle Diderotova proticírkevního románu vycházejícího ze skutečnosti. Ve filmu Jeptiška (1966) ovšem sledujeme v titulní roli Zuzany Simoninové obviněné z posedlosti ďáblem Annu Karinu.

Téhož roku Pulverová znovu hrála taky s Curdem Jürgensem a s Jeanem Gabinem v německo-francouzském filmu Zahradník z Argenteuil a roku 1966 ji Hoffmann obsadil do remaku komedie Hokuspokus, v jejíž původní verzi se roku 1930 objevila Lilian Harveyová, ano, ta, kterou Joseph Goebbels v Hanebných panchartech tak nenávidí. Kurt Hoffmann do téhož filmu dále obsadil i Heinze Rühmanna.

Šedesátá léta byla pro Pulverovou zlatou érou, ale ještě roku 1972 hrála s Jeanem Carmetem a s Noiretem ve francouzské komedii Pětilístek. Roku 1973 však poprvé přijala roli v televizním seriálu (Sezamová ulice), rok poté se objevila dokonce ve východoněmeckém filmu (Orfeus v podsvětí) a po snímku Myslím, že mi hoří klobouk (1975) se na řadu let odmlčela.

Teprve před padesátkou natočila Liselotte ve Švýcarsku film Chléb a kámen a až po dalších sedmi letech se ještě zjevila ve francouzském seriálu Le Tiroir secret (1986), kde hrály i Michele Morganová a Jeanne Moreauová, následovala německá série Mit Leib und Seele (1989) a ještě jeden italsko-německý seriál (1994) a roku 1996 hrála mj. i po boku Tila Schweigera (=dnes známým jako Stiglitz z Panchartů) v německé komedii Superžena.

Kariéru pak Liselotte Pulverová definitivně ukončila téhož roku (bylo jí šestašedesát) švýcarským filmem Alles gelogen, kde se objevují s Ursulou Andressovou. Celkem vystoupila ve víc než šedesáti filmech a seriálech, nicméně nikdy nic nepřekonalo třídílnou sérii o Spessartu.

V první její části (1958) ujíždí Liselotte jako komtesa Franzisca v kočáře a padne uprostřed podzimního lesa do zajetí loupežníků, kteří využívají titulní špeluňku. Zdárně však uniká - v převleku za muže.

Její snoubenec baron Sperling, jehož šaty si navlékla, však v zajetí zůstal a měl by být vykoupen. Ouha! Komtesin otec náhle škudlí, takže se "Františka" vydává zpátky na vlastní pěst. Aby barona zachránila, vetře se mezi loupežníky a nepoznána se stává zástupcem jejich pohledného vůdce, původně italského šlechtice, který jejímu otci krapet neprozřetelně půjčil až příliš... a nezbývá mu teď než krást v lesích.

Slepý ten švihák nadlouho není. Dívku odhalí. Zároveň ale dojde k útoku vojska. Komtesa s mužem podobně jako v předloze prchá a ukryje ho na zámku, načež... Ale podívejte se sami.

*

Roku 1960 Kurt Hoffmann pro velký úspěch navázal na tento film ještě úspěšnějšími Strašidly ze Spessartu, která nezapomenutelně začínají zazdíváním chycených loupežníků. Děj ale nečekaně přeskočí až do padesátých let dvacátého století a sledujeme stavbu moderní dálnice, během které jsou zaživa pohřbení zase probuzeni. Procitají jako duchové a vida, v nedalekém zámku opět žije komtesa. Tentokrát se ale jmenuje Charlotte.

Opět ji samozřejmě hraje Liselotte Pulverová. Taky tato komteska má finanční potíže, zdá se, však, že by je mohl zažehnat arabský princ, který se na zámku ubytuje. Jenže... "Strašidýka" touží pomáhat a anžto jsou to duchové lupičů, rovnou Araba okradou. Z krádeže je obviněna komtesa a putuje do žaláře v Bonnu. Aby ji duchové mohli zachránit, museli by se zhmotnit, což není snadné, naštěstí ale mezi sebou mají čarodějnici, a ta uvaří lektvar...

Již v tomhle filmu jsou aktuální politické narážky, nicméně si přiznejme, že k české popularitě trilogie pomohl i kvalitně realizovaný dabing, který zahrnuje české verze písní překonávající ty původní.

*

V třetí, s odstupem natočené a dost už zbytečně části Zlaté časy ve Spessartu (1967) se duchové úvodem vracejí raketou z vesmíru. V zámku teď žije Anneliesse, což už jednoznačně konotuje se jménem samotné Liselotte Pulverové. "Zámecká paní" opět i štká, protože snoubenec má vojenské cvičení, a to rád. Chtěla by za ním. Duchové tedy Anneliesse chtějí vzít raketou, místo toho však všichni záhadně časem. Jak do minulosti, tak do budoucna. A dilema láska kontra válka se vyskytuje všude. Bezpochyby jde o nejhorší část trilogie, která zabila šance čtvrtého pokračování, a ani nové písně nejsou valné. Vadí i to, že role duchů byly přeobsazeny a jejich počet se zmenšil.

Vcelku pak lze říct, že "Spessart" je dnes typickým příkladem filmů, které zaujmou dítě, ale zklamou dítě, když vyrostlo. I tak některé písně a scény zůstávají nezapomenutelnými. Hra s lidskou hlavou, například, neviditelní pracující na zámku...  Nu, a ve svém čase a pro socialistického diváka taky ta neskutečně odvážná hláška vyslovená ve chvíli, kdy raketa s duchy zrychlila z toho důvodu, že...

"Přidejte! Rusové nás chtějí předhonit!"

Kde však loňské sněhy jsou!

A jak asi vnímá ty tři filmy švýcarská jubilantka dnes?

Liselotte Pulver pětasedmdesátiletá