Dnešní sekulární Evropa s obavami sleduje své islámské sousedy na východě – je to ale paradox, že právě tam, kde se dnes rekrutují fanatici v turbanech, vzkvétaly věda a civilizace v době, kdy na starém kontinentě hořely v zájmu „víry nad vědění“ hranice; co víc, pěstovala se tam tehdy před tisíci lety i skutečná, z těch nejlepších řeckých tradic vycházející filosofie.

Autor úvodního citátu je u nás známý pod svým polatinštěným jménem Avicenna (980-1037) a už obor dnešního komerčního využití této značky naznačuje, čím se zejména zabýval. Byl nejspíš lékař i léčitel zároveň; svými nadprůměrnými schopnostmi obsáhl dokonale praxi i intuici, znal Hippokrata i Aristotela, Platóna i Plótina. Ale i korán, zpaměti. Už ve velmi mladém věku užíval zasloužené pověsti vynikajícího profesionála. Jeho prestiž ještě vzrostla, když v sedmnácti vyléčil i svého vládce a stal se mu osobním lékařem a přítelem; následovala krátká politická kariéra v jeho službách, ale z neznámých důvodů si mladý génius našel jiného příznivce a potom už jen putoval, živil se lékařstvím, studoval a psal. Nešetřil se – namísto spánku se k další práci dopovával vínem.

V jednom městě se posléze usadil a opět jej brzy neminula přízeň dalšího donátora, jenž ho štědře materiálně zajistil, aby u něj sám mohl studovat – dnes už se něco takového stěží zdá být možným ... moudrosti se tam ovšem učilo i mnoho jiných dychtivých, kteří byli Avicennovi zpětně zase další myšlenkovou inspirací. Věčný tulák musel však pokračovat ve své pouti; ve službách následujícího zázračně vyléčeného dobrodince se však neprozřetelně pustil do kritiky stávající militantní, východně-feudální společnosti; perský monarcha měl co dělat, aby rozzuřenou armádu dary ukonejšil. Avšak posléze kníže zemřel; následník Avicennu respektoval, avšak ten už po dalším intrikánském životě u dvora netoužil, a tak šel zase jinam, zhrzeným vládcem za to krátce i uvězněný. Nový ochránce mu už věnoval rovnou palác se služebnictvem, nabízenou politickou funkci však Avicenna stejně nepřijal. Chtěl už dělat jen svoji práci – přírodní vědy a filosofii. Na tomto dvoře v nevysokém věku i zemřel, uštván celoživotním přepínáním těla i medicínskými experimenty sám na sobě; v úterý tomu bylo už 969 let.

Avicennova filosofie vyrůstala z té starší arabské, inspirované novoplatonismem, zejména Plótinovou emanací – Platónovi apologeti citlivě realitu vnímali jako odraz univerzálního ducha ve hmotě, do níž tento „vyzařuje“ svoji racionální vůli a tím ji tvoří i oživuje. Avicenna však byl – zejména coby praktický přírodovědec – představitelem oné pozdější arabské filosofie, která ctila spíše Platónova žáka Aristotela, praotce logiky. Stejně jako on (ale výrazněji) i Avicenna látku stavěl bohu do odvozeného, ale odděleného protikladu, asi jako v jin-jangu stojí fenomenální forma (jin) proti noumenální podstatě (jang). A jen tato látka je předmětem našeho čití. Její prvotní vlastností je pohyb, jež je i Avicennovi axiomem.

Patrné je to také na jeho definici času, jež jako by té Aristotelově z oka vypadla: „Jest to míra pohybu z hlediska toho, co předchází a co následuje.“ (Aristoteles: „Toto je totiž čas, to počítané na pohybu vystupujícím v horizontu „dříve“ a „později“). Nikoli to myšlené (čas), nýbrž to viděné (pohyb) je mu přednější, jak už tomu asi u praktického vědce těžko i může být jinak. A co je potom podle něj onen pohyb? – „A chceš-li, pravím: Jest to přechod z možnosti do aktu, nikoli však v jediném okamžiku.“ Možné se pohybem stává skutečným, avšak zase je k tomu zapotřebí času, totiž sledu okamžiků. I klid je setrvání předmětu „co do kvantity, kvality, místa a polohy po nějaký čas a setrvává tak ve dvou okamžicích.“ Co je tedy onen okamžik? – „Jest to předpokládaná mez v čase, v níž se sdružuje minulé a budoucí.“

A tak čas je tu definován časem, jako v každé filosofii, která stojí na tom, co se jeví, vzniká a zaniká, a ne co je, vzniku nemajíc (Platón – Timaios). Řekněme to jinak: Avicenna staví, jak se domnívám, koně před vůz, praví-li, že bez pohybu by času nebylo (a myslel si to nejen on). V trojčlence rychlost-čas-prostor jsou z matematického hlediska všechny tři členy sylogicky provázané (dva vždycky definují ten třetí), takže nelze vlastně takto ani určit, který z nich je primární. Avšak přesto tak Avicenna rychlost charakterizuje: „Jest bytí pohybu, který prochází v krátkém čase dlouhou vzdáleností.“ I newtonovská fyzika, vycházejíc z pojímání skutečnosti hleděním (však také byl Avicenna zastáncem filosofie světla jako média sdělení) je tím v praxi samozřejmě úspěšná – atributem reality jsou jí jevy a z nich lze získat užitek. Zjevný je pohybující se předmět, pohyb mu konstatuje pozorovatel – prvý má rychlost, druhý názor o prostoru a čase, spojuje je rovnice „rychlost = dráha/čas“ – pouze však v hlavě toho druhého. Umožňují jí to apriori času, Kantův poklad, na němž participuje vše živé, to, co nevzniká ani nezaniká, nýbrž je – čas, onen hledaný duch.

Ale to je zajisté věc sporná. Tento spor se táhne dějinami lidského myšlení coby „spor o univerzálie“; takovou univerzálií je například (je přece sezóna) Xerocomus badius – hřib hnědý, lidově suchohřib, vulgo sucháč. Je „reálný“, tedy takříkajíc původní „plán suchohřibu“, zahrnující jeho charakteristické znaky, botanické vlastnosti, chemickou strukturu a fyzikální parametry, anebo je to jenom mnoho jedinců v lese o stejných vlastnostech, jež ale bez vlastních hub neznamenají vůbec nic? Spor má v zásadě dvojí řešení, pro názornost zvolme pro jejich pojmenování krajní extrémy – řešení náboženské a marxistické: podle toho prvního bůh suchohřib věčně myslí, a tak v čase vznikají a zanikají jedinci o principu suchohřibu. Ten druhý „plán Xerocomus badius“ zdůvodňuje náhodou, řídkou výjimečností v široké mnohosti, a nepřipisuje mu žádného vyššího významu (natož pak metafyzického) než prostého odrazu, kopie v lidské mysli, jen biologicky složitější, ale stejně fyzikálně prosté, jako je zrcadlo studánky. Spor sám pak zrcadlí světový názor toho, kdo k němu zaujme nějaké stanovisko. Otázka tedy nakonec stojí: duch, anebo hmota?

Avicenna na to šel po svém: podle něj je sice „plán suchohřibu“ v božském rozumu před houbařovým úlovkem, ale po „rozumu všeho“ následuje tu ještě „duše všeho“, co je právě ten „princip blízký bytí organických těles“ z úvodního klasikova citátu – látka, kterou suchohřib fyzikálně existuje, tedy desítky gramů vody a gramy i miligramy různých prvků, běžných i vzácných. Ty jsou tu, praví Avicenna, společně se stvořitelem věčně. Tak je „plán suchohřibu“ i filosoficky takříkajíc „ve věci“ samé, houba je jeho konkrétní manifestací. Ovšem ve vědomí houbařově figura suchohřibu radostně zajásá až „poté“ – tento pojem je skutečně jen obraz na hladině studánky. Avicennovo kompromisní řešení se reinkarnovalo o století později v díle Abaelarda a za dalších dvě stě let Occama, po sedmi stoletích pak v Kantově racionálnímu konceptualismu – plán hřibu je zároveň i apriorním předpokladem poznání hřibu. Poznávající subjekt je k duchovní práci s pojmy („plány“) – k jejich srovnávání na pozadí času - antropicky odsouzen …

Tolik k Avicennově filosofii času; jsou ovšem v životě člověka chvíle, kdy jej onen čas srazí do kolen a tehdy se celá filosofie jeví být jen jako jedna z všetečných lidských hříček – zdraví je nade vše. Coby autor Kánonu medicíny, antologie dobové medicíny, jež se používala po celý středověk, se Avicenna stal zprostředkovaným zachráncem miliónů. Jako filosof byl „jen“ jedním z apologetů Aristotela, jako lékař však bezesporu důstojným pokračovatelem Hippokrata.