26.5.2022 | Svátek má Filip


OSOBNOST: Lehce dětinský svět Zdeňka Peukerta

16.12.2021

Zdeněk Vojtěch Peukert je celkem po právu ignorován historiky ryzí literatury. Ale zapomenut by neměl být: narodil se 26. června 1907 v Šumburku nad Desnou a není dnes „brnkačkou“ orientovat se v jeho duševním dědictví. Měnil pseudonymy jako košile a varioval dokonce názvy vlastních knih. Příklad? Podzemí hrůzy vyšlo rovněž pod názvem Hedvábný obličej. A jak mi dotvrdil a jak i spočítal jistý sběratel dobrodružných knih z Kampy (Jiří Pošva), Peukert publikoval minimálně pod šestnácti jmény, takže i jako A. W. White, Robin Watson, Tom Mix, Jules Taffin, James Parker, Michael Kellermann, Sydney Hoogan, Garry Graham, Johny Glasse, William Archibald Forbes, A. Connan, J. S. Condor, Juans Camillo a Lionel Frank Bush. Jen jeden ten pseudonym se nicméně zapsal do českých dějin: Edgar Collins.

Naštěstí tam zapsán byl i odborníky: kanonizovali jen tak badatelé Michal Jareš a Pavel Janáček (bratr nedávno zesnulé autorky a organizátorky literárních Večerů přiměřených depresí Zory Šimůnkové), a to v knize Svět rodokapsu (Karolinum, 2003), odkud citujme (str. 371-372) právě pár vět o Zdeňku Peukertovi:

Zdeněk Vojtěch Peukert

Novinář, plodný spisovatel westernů a dobrodružné a kriminální četby. Redaktor nakladatelství Zápotočný a spol., kde vydával sešitkové edice krátkých povídek Kavalíři Západu, Korunovka mladých aj. Několika vydání se dostalo jeho fantazmagorickému thrilleru o zločinném dítěti s vodnatelnou hlavou Sahir (poprvé 1933), silně ovlivněnému poetikou wallaceových detektivek. V devadesátých letech znovu vyšla též jeho kovbojka Černý kaplan (1938, 1991) se zvláštní postavou pistolníka-kněze. Závodně provozoval sportovní střelbu a s pseudonymem Edgar Collins se sžil natolik, že jej užíval jako vlastní jméno.

Zmiňovaný román Sahir (The Green Twilight) imituje už titulem překlad z angličtiny, jak to bývalo ve své době zvykem, a vydal ho Karel Voleský (naposled vyšlo roku 1992), přičemž tehdy Peukerta na letácích lživě označoval za „rodilého Brita“. Fiktivní Angličan zatím plodil román za románem, uveďme aspoň pár titulů: Hadí bratrstvo, Gázové oči, Město vyschlých tváří, Azbestová závěť, Bílé temno, Dutý schod, Pastýř, Smutek inspektora Petra, Olovění muži, Ukradený mozek, Železný šerif, Zlatý kaňon, Tajemný jezdec prérie, Tajemství čtyřiceti stupňů, Trosečníci černého ostrova, Špioni v letadlech, Dostihoví gangsteři, Dvanáct jaspisů.

„Bibli“ milovníků terčů se stali Mrtví střelci (1934), avšak na nejvyšším piedestalu děsu navždy vytesáno jméno kreatury, co svému zákonnému pronásledovateli s drzým úsměškem zasílá i následující radu: Zaměňte své povolání za chovatele drůbeže! Jedna levná slepičí farma je na prodej v Chertsey. V Hodderově knihkupectví pak naleznete potřebnou literaturu pro chov Wyandotek i popis umělé líhně pávů.

Vtip to je, uznejme, bohužel ale podezřele asociuje typický humor románů Edgara Wallace, které měly, pravda, vyšší úroveň a nikdy by se nedopustily textu následujícího kalibru (cituji):

Když se inspektorovy oči zavřely a jeho tváře pokryly smrtelnou zsinalostí, vyrostla ze země ohavná figurka, nachýlila se nad tělo a vpálila mu do prsou náboj z těsné blízkosti. Pak se okolí roztřáslo příšernými steny. Zanikaly až v tichých vodách doků a pár lidí překvapených oním běsnícím vytím (jako od pominutého psa) zalezlo do nejbližších dveří.

Peukert však ještě pokračuje: Zbledl a vrhl se k pohovce, za níž leželo mrtvé Sheepyho tělo...

Zde autor končí kapitolu, aby další úplně poklidně začal takto: „Myslím, že se Sheepy už co nejdřív probere. Rána není zlá.“

Sahir ovšem nadále likviduje všechny, kdo by vyzradili jeho identitu, i zvíme: Nejméně dvanáctkrát za den si Garrison říkal, jak nadmíru hloupým je nechávat si před očima vraždit lidi potřebné k objasnění případu, ale dvanáctkrát zrovna tak uznal, že vraždění nedokáže zabránit. Spěchejme radši k pointě. Věru bude bizarní. Janáček a Jareš se vlastně ve své knize vyjádřili chybně. Sahirem nebylo dítě, nýbrž dospělý, jenž těžil z dětského vzezření. Svědci, pravda, občas vypovídali o jakési „vodnatelné hlavě“, ale policie nedokázala podezírat její mozek, i když měla řešení přímo u nosu:

Garrison spatřil dětský kočárek. Sedělo v něm dítě, plakalo, naříkalo a bylo ohavně znetvořené. Na slaboučkém tělíčku a ještě tenčím krčku se klátilo ze strany na stranu a do taktu vzlyků něco ošklivého a ohromného. Po obličejíku se řinuly slzy. Vlivem strašlivé choroby byly tahy tváře staré a strhané. Nad nosem se klenulo vyboulené, průsvitně zažloutlé čelo.

Och, kdo by jen tušil, že kreatura umí mistrně vrhat noži. Navíc vyluzovala skřeky, díky kterým se na stránkách Peukertova výtvoru zrodila jakási obdoba baskervillské legendy. Cituji: Náhle se zachvěli. Nocí se nesly podivné zvuky, naříkavé a děsné. Bylo to jako příšerné vytí vzteklého psa – a k tomu žalostný nářek vražděného. Chvílemi se vytí stupňovalo v zuřivý chechtot běsnícího šílence. „Bože, to je Sahir. Sahir! Něco se stane, něco hrozného.“

Kniha se místy podobá i legendárnímu Fantomasovi, jehož prvních deset dílů česky vyšlo v letech 1929-1930. Zdeněk Peukert je znal a jen pár let nato vepsal ve své knize do hrdinovy mysli: Pověst, jež obklopuje Sahira, je výplodem novinářů, kteří hledali senzaci. Hlas lidu, hlas boží. I policie na Sahira uvěřila! A on? Je výmluvou pro mou vlastní neschopnost.

Inspektor Garrison je jasnou obdobou komisaře Juva a opakovaně se jako Juve kaje, zatímco „Sahir stále uniká a unikat může jen proto, že in natura neexistuje. Je jen slovem zastírajícím obyčejného zločince, jehož nemohu chytit.“

I Fantomas byl, vzpomeňme, za „vším nejhorším“, ale navíc nejde ani vyloučit (a to je můj drobný objev) vliv Seamarkovy knihy Záhada záhad (česky 1928), kde je ke krádežím využíván trpaslík. Ten by ovšem Peukertovi nestačil, a tak čteme: Garrison byl připraven sestoupit do londýnského podzemí. Sám. Jen kdyby hlídky zpozorovaly vystupovat z kanálových krytů kouř ve stejnoměrných intervalech, měly také vniknout dovnitř.

V kapitole Zelené šero zabíjíkonečně dojde onenGarrisonův skok pod metropoli a autor následně poněkud nadsazuje při hře s časem. Píše: Sestoupil už přede dvěma dny do podzemí Londýna, aniž o sobě dával zpráv.

A Sahir?

Bloudícímu inspektorovi například předhazuje extrémně přesolenou šunku, aby „tam dole“ zešílel, a znáte-li román Fantom opery, připomene vám to zase sekvence odsud. A pak?

Garrisonovy strhané rysy byly špínou dávno začernalé. Oči měl rudé horečkou a jejich zvláštní lesk by upoutal psychopatologa. Proč? Honba za Sahirem, který jej vodil po všech stokách, už trvala čtyři dny! I šel a šel, už jen v roztrhaných spodcích a špinavé košili bez rukávů. „Sahire, volám tě!“

A neřízená střela Zdeněk Peukert se tu neudrží a místy píše o Sahirovi obdivně. Tento postavou vůbec nejmenší zločinec byl největším tím, co vykonal, dočteme se dokonce.

Zdeněk Peukert zemřel 4. června 1982 v Praze a bude mě do smrti mrzet, že jsem se s ním v sedmdesátých letech neseznámil. Nejspíš ani vy ne, ale co? Padesátka peukertovek nám zůstala (byť ne v univerzitních knihovnách); kdo má chuť a dobrý žaludek, nechť je louská. Proč ne? Ale ctiteli Marcela Prousta tito čtenáři patrně nebudou.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!