OSOBNOST: „Kurva fix, ten Bondy!“

3. ledna 1991 zveřejnil Mladý svět výhradu Evy Drvotové z Uničova k rozhovoru Romana Lipčíka s Egonem Bondym.

Tento rozhovor se v časopise objevil nějakou dobu předtím, zaujatě jsem ho louskal, ale teď ocitujme onu výhradu: „Rozhovor jsem přečetla se zájmem. Co však ten úděsný nadpis? Jestli chtěl autor tímto originálním způsobem vyjádřit uznání partnerovi v rozhovoru, pak bych se nedivila, kdyby mu bylo poděkováno ručně.

Samozřejmě se tak může vyjádřit před svými kolegy a dokladovat tím svou i jejich kulturní úroveň, ale v novinách se obracíte na nás, na čtenáře, a my (mluvím za více osob) se důrazně proti těmto výrazům ohrazujeme, protože nás to uráží.“

Redakce dopis uveřejnila, ale Roman Lipčík se ohradil, že jsou přece formulí „kurva fix“ špikovány Bondym se obírající Hrabalovy texty, přičemž v úhrnu nejde jenom o ty v knihách Moryáty a legendy a Něžný barbar.

Reakci paní Drvotové jsem si tenkrát vystřihl. Den poté jsem se vrátil do práce – a koneckonců i ten Egon Bondy měl pár let v životě „fair“ zaměstnání; tak třeba za nocí hlídal Národní muzeum. Já tenkrát nic nehlídal a něco jsme zrovna měli dělat ve sklepě, anebo jen já sám, to už nevím. V mých šestadvaceti letech mi ten úkol (nevím již jaký) připadal sice romantický, současně však zoufalý. Deptající. S ním i má situace – a cítil jsem se takto rozdvojen a přitom psal Bondymu, protože adresa byla k mání.

Egon Bondy

Odpověď dorazila, ne ale z Nerudovy ulice, nýbrž z daleké Telče, kam se Bondy se svou družkou Julií mezitím přestěhovali. Psal přátelsky, až mě dojal, a kopii dopisu přikládám. Vyjadřuje soucit a upozorňuje mě na své Sklepní práce. Reagoval jistě podobně i na psaníčka dalších svých obdivovatelů, občas i nějaké té obdivovatelky, a znal jsem se už tenkrát s Monikou Brůžkovou, která se později přestěhovala do Spojených států, kde si vzala signatáře Charty a performera Milana Kohouta. V letech devadesátých však ještě byla svobodnou studentkou vysoké školy v Praze, zatímco já už také šťastně unikl ze sklepa a byl nadšeným zaměstnancem vlakové pošty. Skvělá to práce, již sto let přede mnou vykonával i Jiří Karásek ze Lvovic. Za těch (necelých) sto let se ani moc nezměnila. A protože jsem (stejně jako Milan Kohout) Plzeňák, užíval jsem cest s poštou do Prahy k celodenním výpravám po metropoli. Tam jsme, jak si vzpomínám, přijížděli večer či v noci, abychom se vracívali teprve nazítří zvečera. Jednu takovou výpravu městem jsem podnikl i s kolegyní Ivanou, jinou s Monikou. Vedle zahrad Pražského hradu, kde se mi to líbilo, jsem dívku vedl taky Nerudovou ulicí a až ke zvonku s nápisem BONDY, který jsem odvážně stlačil. Odvážně, ale zbytečně. Sám zvonek zůstal pod hradem a EGON žil už ve zmíněné Telči. Hm, a mě nenapadlo, že natrvalo. Natož abych si představil, že vzápětí „emigruje“ na Slovensko, zažádá si tam o občanství a dokonce v tamním jazyce počne psát knihy. Tak či onak už Bondy v Nerudovce nebyl, a mohu si proto leda představovat, jak by nás asi s Monikou vypakoval a za jak dlouho a o čem bychom snad hovořili.

Příhodu mi připomnělo letošní sedmnácté číslo Tvaru z 21. října, věnované právě Bondymu, na kterého tu v rozhovorech vzpomínají syn i vnuk. „Co? Měl syna? Má vnuka?“ uslyšel jsem vzápětí od kohosi. „A kdo to vůbec je?“

„Kdo?“

„No, ten Bondy.“

Zasmál jsem se. „Vy to nevíte?“ Zdálo se mi to neuvěřitelným, ale není na druhé straně sporu o tom, že Egon Bondy umíral poněkud zapomenut.

Zbyněk Fišer si pseudonym Egon Bondy zvolil roku 1949 ve vzdoru proti antisemitskému zbarvení politických procesů v Rusku i v Československu a původně jsem jej znal pouze jako figurku z děl Bohumila Hrabala, ztvárněnou ve filmu Něžný barbar Arnoštem Goldflamem. Dotyčný snímek Petra Kolihy, na jehož scénáři spolupracoval Václav Nývlt, měl premiéru v listopadu 1990 a v padesátých letech, kdy jeho příběh začíná, bylo Bondymu teprve přes dvacet a ještě neměl žádný doktorát z filozofie a ani se nenacházel v invalidním důchodu. Znal už nicméně doktora práv Bohumila Hrabala, a to nikoli pouze z libeňského automatu Svět. V závěru Kolihova filmu pak vidíme Egona Bondyho o deset či patnáct let později. Je u Hrabala doma a my sledujeme, jak zoufalého spisovatele marně konejší poté, co jejich společný kamarád Vladimír Boudník (17. března 1924 - 5. prosince 1968) spáchal ve čtyřiačtyřiceti letech sebevraždu.

Není to, mimochodem a jak asi víte, jediný hraný snímek o Bondym a již od roku 2009 existují 3 sezóny v pekle. Napsal je Tomáš Mašín, mj. spoluautor filmu Šeptej (1996), a Bondyho zde představuje Kryštof Hádek. Scenárista přitom děj usadil do časů ještě před Bondyho dvacátým rokem (1947-1949) a současně až moc popustil uzdu fantazii. Zbyněk Fišer je tu „Ivanem“, avšak poznáváme jeho skutečnou milenku Janu Krejcarovou (1928-1981), dceru Mileny Jesenské, která byla nakonec zabita náklaďákem s kládami. Zosobňuje ji polská herečka Karolina Gruszka, známá z filmu Davida Lynche Inland Empire (2006). Jak nejspíš rovněž víte, sám Bondy zemřel následkem popálenin třetího stupně, které si v Bratislavě způsobil kouřením v posteli, kde se na něm ve spánku vzňalo pyžamo. Zemřel 9. dubna 2007 a filmovou adaptaci vlastních vzpomínek Prvních deset let (1981, vydáno 2003) proto zhlédnout už nemohl. Fascinující kniha (ó, jen to šílené překračování rakouské státní hranice) zachytila zhruba roky 1947-1957, nicméně ledacos zamlčuje. A co třeba?

Zbyněk Fišer byl - s přestávkami - takřka dvacet let placeným agentem, ba rozvědčíkem Státní bezpečnosti, a to v letech 1952-1955, 1961-1968 pod krycím jménem Klíma, mezi roky 1973-1977 jako Mao a v letech 1985-1989 jako Oskar. Špicloval a udával nepochybně pro peníze, tak jako všichni špiclové a udavači, a snad mu to ulehčilo studia, avšak nedělal to pouze naoko, nýbrž poměrně bezohledně. Psal kupříkladu udání na „konkurenčního“ filozofa Jana Patočku (1907-1977).

Bondy byl vůbec specifický muž a jako filozof se do určité míry vždy ztotožňoval s marxismem, trockismem, anarchismem a maoismem. Československá filmová databáze přitom shrnuje přes dvacet dokumentárních filmů, ve kterých se právě Fišer objevuje. Především jde o dvojdílný snímek Fišer alias Bondy (1999-2000, režie Jordi Niubó) a taktéž o slovenský film režiséra Martina Hanzlíčka Egon Bondy (2005).

Ale už za minulého režimu vznikly dokumenty Klukovice (1974), což je záznam Fišerova předčítáníz jeho knihy Invalidní sourozenci, Židovský hřbitov (1984, režie Tomáš Mazal) a My žijeme v Praze… (1985, režie Tomáš Mazal a Pablo de Sax).

Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy byl Zbyněk Fišer přijat až v sedmadvaceti letech (1957) a roku 1959 se mu narodil (stejnojmenný) syn, dnešní literární badatel.

Vědeckou hodnost kandidáta věd (CSc.) a svůj doktorát získal Fišer teprve deset let nato (1967), přičemž zároveň s radostí odešel do invalidního důchodu.

Titul i hodnost obdržel především za filozofické práce Otázky bytí a existence (1967, napsáno již 1961) a Útěcha z ontologie (1967). Druhá z knih představuje dle Milana Machovce (1925-2003) ten „největší filozofický přínos světového významu“ měřitelný s přínosy Aristotela, Kanta a Hegela. Bondy ovšem zdaleka nezůstával jen u filozofie; psal taky básně (shrnuté dnes vzorně do tří objemných svazků), prózu a dokonce vytvořil nějakých patnáct divadelních her! Co víc, byl překladatel, a jako takový se věnoval natolik odlišným tvůrcům jako Erich Fromm, Ferlinghetti, Morgenstern, Lao-c´ a „sám“ Mao.

Bibliografii rozsáhlého Fišerova díla sestavil syn Milana Machovce Martin, ale nemá nejspíš smysl studovat rozporuplné dílo komplexně. Pochopit v její celistvosti samu rozporuplnou figuru Egona Bondyho, to za to ovšem stojí.

Egon Bondy: Muchomůrky bílé