Čtenáři obdivovaný a milovaný a literárními kritiky opovrhovaný, taková charakteristika náleží americkému mistrovi hororu Stephenu Kingovi asi tak, jako náležela před stoletím velkému francouzskému vypravěči Julesi Vernovi.

Bezmála třicet let uplynulo od vydání Kingovy románové prvotiny Carrie o zakřiknuté dívce, která se naučila dávat průchod své pomstychtivé nenávisti tím nejneobyčejnějším způsobem. Kniha se stala bestsellerem, navíc měla to štěstí, že se brzy začala těšit pověsti nejčastěji zakazované knihy na amerických školách.

Autorem bestsellerů od prvotiny, to je Kingovo požehnání i prokletí. Uveďte hrdinu do průšvihu a pozorujte, co to s ním udělá, radí začínajícím spisovatelům. Nemilosrdně sází své hrdiny do kaše hrůzy a máchá je v ní, zatímco kolemstojící kritici vykřikují odporem a publikum v pozadí tleská.

Podmínky, za kterých pracuje, se jiným autorům mohou zdát jako výjev ze snu: honorář osm milionů dolarů plus padesátiprocentní podíl na výtěžku za román Pytel kostí poté, co nakladatelství Viking vydělalo pětatřicet milionů dolarů za čtyři Kingovy romány, to jsou čísla, na která sotvakterý další autor může jen pomyslet.

Příběh úspěchu

King se narodil 21. září 1947 v Portlandu ve státě Maine. Jeho otec utekl od rodiny, když mu byly dva roky, takže matka se o něho a jeho adoptivního bratra starala sama. Psát začal velmi brzy. Platformu našel v bratrově časopise Dave’s Rag, rozmnožovaném na kopírce v nákladu dvaceti kusů. Když mu bylo dvanáct, napsal povídku, namnožil ji a prodával po třiceti centech spolužákům. V tomto věku začal soustavně číst science fiction a horor. Četl a psal a v roce 1967 poprvé vyšla jeho povídka v oficiálním časopise, Skleněná podlaha v magazínu Startling Mystery Stories.

K americkému příběhu o úspěchu patří „nuzné začátky“. Ke tklivému příběhu o dětství v neúplné rodině patří i práce nočního vrátného a v závodní prádelně a život v přívěsu. Nicméně při tom všem studoval angličtinu a tvůrčí psaní a pracoval na své Carrie. Nešlo mu to od ruky, snad i proto, že hodně pil, a bez přičinění své ženy by román nedokončil.

Ale dokončil ho a proslavil se jím. Do svých románů dokázal vpravit vše, co ho v životě potkalo, i ten alkoholismus rozpoznáme v postavě otce v románu Osvícení. To byl jeho třetí román, napsal ho pod dojmem návštěvy hotelu Stanley’s v Estes Parku. Tímto románem s konečnou platností dostal cejch spisovatele hororů a nese ho dodnes. Román získal světovou slávu i filmovým zpracováním v režii Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. A i zde se projevil Kingův osobní horor. Kubrick se o literární předloze vyslovoval pohrdavě a King to režisérovi oplácel poznámkami o tom, že Kubrick příliš mnoho přemýšlí a má málo citu.

Psí prokletí

Osudnou stopu v jeho díle zanechala i nehoda, k níž došlo v létě roku 1999. Kinga srazilo auto – v duchu hororu se to stalo proto, že řidičovu pozornost odvedl od volantu rotvajler, který seděl na zadním sedadle. Byla to situace připomínající román Misery z roku 1987 – autor hororů sražen automobilem. Nicméně King popírá, že by z nemocničních zkušeností nějak zvlášť čerpal. Auto, které ho porazilo, koupil a nechal sešrotovat – snad chtěl vyzkoušet, zda se z něho nevyklube nová Christina, lidožravé auto schopné přežít drtičku a možná i pád do vysoké pece.

Nehoda měla zásadní důsledky. V roce 2002 King dokonce oznámil, že přestává psát. Rozmrzel ho i neúspěch s románem Rostlina, který v roce 2000 distribuoval po internetu. Projekt sice začal úspěšně, psalo se o něm v novinách v celém světě, ovšem i King narazil na neochotu internetového publika za cokoli zaplatit. Kingovy nové texty se už objevují jenom sporadicky, jde převážně o časopisecké seriály anebo přepracované rané práce. Letos vydal román Blaze o pomateném únosci milionářského dítěte. Původní verzi psal pod pseudonymem Richard Bachman a dokončil ji ještě před Carrie. Prodejní úspěch nemůže minout ani toto recyklované dílo, nicméně těžko z něho můžeme usoudit, že King se vrátil ke svému někdejšímu stylu gargantuovské obrazivosti. Jádro jeho díla leží v osmdesátých a devadesátých létech.

Některé jeho vize se staly součástí popkultury – je to samozřejmě zabijácké auto, které nám připomene upírský automobil Josefa Nesvadby, neméně zabijácká mlha anebo strašidelný klaun. Jeho paleta je široká, ovšem nejsilnější je King tam, kde vychází ze všední reality. Právě ponětí, že „to“ může být kdekoli, vedle nás, ba dokonce uvnitř nás samých, vyvolává mrazivý pocit i v tom čtenáři, který je už vůči okázalým příšerám magického světa imunní.

U šedesátiletého autora je věru brzy vyslovovat shrnující sentence, jakkoli se zdá, že současný King je už jen stínem Kinga z předchozích dekád. U příležitosti jeho životního jubilea zase dojde na pitvání Kingova stylu a zkoumání jeho náležitosti či nenáležitosti do chrámu literatury, kam ho k nelibosti mnohých uvedla prestižní medaile za mimořádný přínos americké literatuře, udělovaná National Book Foundation. Rozumně do této debaty vstoupil spisovatel Orson Scott Card, když řekl:

„Ujišťuji vás, že Kingovy práce rozhodně do literatury patří, protože byly napsány proto, aby vyšly a byly čteny s obdivem. To, co mají kritici na mysli, je to, že to není literatura podle vkusu akademické literární elity.“ Což ostatně o dílech autora tohoto výroku platí také.

LN, 21.9.2007