Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

jeden typ jeho poviedok je tu vynechaný ... nedostatok miesta, nevedomosť, ale asi zámer... nehodí sa do krámu

Který? Snad povídky o Mexičanech? O Irech? Je fakt, že měl záběr témat dost široký... Jistěže byl hlavně mistr hororu.

Jako urputný vyznavyčč fantaskní literatury mi nutně učarovali všichni u nás dostupní autoři tohoto žánru, od Verna, Trosky, Čapka až po Raye Bradburyho. Jednoho krásného dnes jsem se v Almanachu světové literatury dopídil jeho povídky Emisar, a Ray se u mne po jejím přečtení stal básníkem fantastiky. Čítávám ji vždy znovu a znovu, kdykoliv mám zapotřebí ovlažit duši.

Jako puberťák jsem přijímal díla sci-fi coby fantazii, jak špatně se lidstvo může vyvíjet. Jako "v nejlepších letech" sem zjistil, že dobří autoři nepsali o fantazii, ale o tom, jací jsme mi lidé vlastně vždy byli, jsme a ke vsi smůle budeme. Jak své, vlastně nelidské, vlastnosti dáváme strojům. Budoucnost nebude, budoucnost už dávno je.

V téhle analýze lidské nedokonalosti byl Ray Bradbury (minimálně mezi) špičkou. Prostě Pan Spisovatel. Snad proto je v jeho dílech tak málo humoru.

Dobré vzpomínání, dík!

Z Marťanské kroniky mám nejraději příběh nazvaný „... ač bude luna stejně plát“. Dnešní doba by potřebovala více takových lidí jako jsou Spender a kapitán Wilder v tomto příběhu.

Souhlas. Dokonce jsem viděl tv adaptaci, roli Spendera vzal David Carradine. Bylo to v rámci tv seriálu, teď nevím, zda seriálu Marťanská kronika, či byla povídka vybrána do jiného seriálu Bradburyho povídek. Je to snad spisovatel Josef Pecinovský, jenž dokonce založil "klub přátel Spenderových"? Asi.

Díky za vzpomínku. I dnes si stále musíme uvědomovat že to co děje dnes, viděl už kdysi Bradbury ve svých vizích a dokázal to velice barvitě slovy popsat. Ba dokonce i v případě médií . Je to poměrně drastická scéna v závěru 451 stupňů Fahrenheita, kdy Montagova žena Mildred sedí v hotelovém pokoji a se zaujetím sleduje své televizní, bavící postavy, které jí ovšem neřeknou nic o bombách, které jí už dopadají na hlavu. A jak pokračuje ona vize "to poslední co ve svém životě uviděla v náhle zčernalé obrazovce, byl odraz její vlastní vyděšené tváře"..

A ani dnes by ta situace nedopadla jinak...

Připojuji se s poděkováním.

Častokrát si na jasnozřivého spisovatele vzpomenu, když moje tchyně usedá před obrazovku, na které se odehrávají osudy její "rodinky" v seriálu Ulice nebo Ordinace. To, co k nám přišlo po devadesátém roce, to Bradbury nádherně vykreslil již v letech padesátých. To s ní není nic, kdyby vnoučata přeorávala celý obývák.

Je to také memento toho, jak jsme zaostalí a co se k nám neodvratně blíží, když sledujeme společenské pohyby v dnešních Státech.