22. srpna 2020 by se sta let dožil Ray Bradbury, u nás jistěže známý nejen díky sbírce povídek Františka Novotného Bradburyho stín (1991).

Ray Bradbury

Stal se autorem popírajícím většinu pravidel, vymykajícím se jakýmkoli měřítkům a rozhodně vystoupivším z ohrádky science fiction. A dokonalým stylistou, jehož mistrné povídka Usher II z Marťanské kroniky umocnila Poea na x-tou. Chcete 451 stupňů Fahrenheita v malém? Přečtěte si ji. Snad se stala Bradburym v kostce a...

Přijdou snad jednou spálit váš dům jen proto, že sníte?

Tady najdete varování.

Muž jménem Stendahl je v této próze pánem domu „Usher II“, ještě vyznává knihy, ale pomalu se ocitá v poušti bez knih.

Má rád už zapovězeného Edgara Allana Poea a ničitelé tohoto „viru“ přicházejí naší budoucností a likvidují, co mohou. Podobně jako davy ve zcela obecném smyslu a momentech, kdy intuitivně decimují vlastní kulturní nadstavbu.

Ray Bradbury ovšem nechal v jiném textu vstát z hrobu i Poeovy píšící druhy a následovníky Arthura Machena či Ambrose Bierce, jen aby se v zoufalství rozplynuli v nic. Poté, co jejich díla dočetl na Zemi poslední člověk – a co nastala vláda racionální nicoty.

A ještě jindy uctívá Bradbury autora, nad jehož životem zapadlo Slunce, aniž byl pochopen. Melvilla. Barbarství, plochost, diktát, inkvizice či Osvětim, umrtvení, tupost a šeď, to vše spisovatel z Kalifornie (u nás vydávaný nakladatelstvím Baronet) odmítá; aniž by volil cokoli podobného plamenné očistě...

Bylo mu jen pět, když ho matka vzala do biografu na Zvoníka od Matky Boží, a rozkoš z děsu v něm násobily cirkusy jeho dětství. Mágové i hrdinný John Carter z Marsu, hrdina románů Edgara Rice Burroughse. Havran. A další díla literatury vyšší i nižší. Smísila se a Bradbury rozhodně nezhrdl - na rozdíl od svých spolužáků – ani kreslenými seriály. Sice je svrhl do odpadu včetně Bucka Rogerse, když mu začaly připadat dětinské, ale pak se mu zatmělo před očima. Rozsvítilo současně v hlavě. Obratem je vylovil a nechal si je provždy, jak vzpomíná.

Dospívání mu nesebralo nic. Tam v Kalifornii už ve svých osmnácti ukončil oficiální vzdělání, ale dál překypoval anarchií, až agresí. Psát se naučil urputným přepisováním vlastních vizí a s budoucí manželkou se potkal v nakladatelství. Brali se roku 1947, kdy současně debutoval hororovým Temným karnevalem.

Štěstí měl taktéž na slavného britského literáta a kritika Isherwooda a v letech padesátých už byl žijící klasik. Později objekt analýz.

Ale už roku 1952 připravil William Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1977 (kdy třeba mně bylo třináct) jsme ho měli v čítankách. Pronikl všude a Edgar Slusser posléze přišel na trh i s Bradburyho kronikou. Martin Greenberg se stal (1980) editorem sebraných esejů o něm a podrobné životopisy napsali mj. David Morgan (1986), Wayne Johnson (1988) či William Touponce (1989). Detailní Poznámky ke 451 Fahrenheitům stvořil Joseph Blakey (1974) a knižní studii o tomto klíčovém románu mj. Samuel Umland (1994).

Díky Walteru Millerovi vznikla i publikace-kritický komentář k Marťanské kronice (1987) a práce o Bradburym-dramatikovi (1977, 1989) má na svědomí Ben Indick.

Fantastiku a horor udělal Bradbury definitivně literaturou a v jeho díle lze postrádat leda víc humoru.

Naopak sentiment někdy přebývá.

Vedle bezpočtu scénářů pro televizi napsal Bradbury také deset filmů i včetně Hustonova Moby Dicka (1956) a roku 1959 adaptoval pro kina i román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce o africké posedlosti téhož režiséra.

Snímek Příšera z hloubi dvacet tisíc sáhů (1952) podle jeho povídky fakticky inspiroval první Godzillu (1954) - a skrz ni celý žánr s podobnými monstry. A próza Meteor? Tkví za klasickou sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1953).

Francois Truffaut se poté jako první ujal režie 451 stupňů Fahrenheita (1967), tohoto příběhu o dobrovolném odcizení lidí ve světě bez imaginace, a Ray Bradbury se již zaživa stal ikonou. Pro „nesrovnatelný příspěvek americké literatuře“ převzal posléze i tamní Národní medaili za umění z rukou presidenta.

„Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady, tady o ně nikdy nebudu mít nouzi!“ uváděl kdysi z obrazovky vlastnoručně psaný seriál, rekonstruující nejlepší jeho povídky. „Tohle je divadlo Raye Bradburyho...“

A legendární povídka Zástup?

Inspirovala ji zlovolná uhrančivost dopravních nehod a písničkou Poznávám vás ji učinil okolo roku 1974 textař a příležitostný zpěvák Petr Novotný:

„Už je všechny dobře znám! Patří ke všem nehodám! Jsou vždycky tam, kde brzdy řvou na poplach. Poznávám vás! Už jste tu zas! Jen spad´zvířený prach! A ve tvářích vidím úsměv: Jsem bezejmenný dav.“