Jak lze rozeznat inteligenci národa? Podle jeho schopnosti hovořit francouzsky. Hugo

1.

Napsal a publikoval deset milionů slov. Tři tisíce básní. Spoustu dramat i včetně Ruy Blas (1838), které ovšem dnes mnozí znají jen co "nejlepší francouzskou filmovou komedii všech dob" Pošetilost mocných (1971) s Louisem de Funesem a Yvesem Montandem... A konečně vytvořil i devět románů. Jsou to:

černý a gotický Han z Islandu (1823),

raný Bug-Jargal (1826), který Hugo časopisecky vydal ještě jako "teenager",

šokující Poslední odsouzencův den (1829),

středověký Pařížský Notre-Dame (1831) se známou postavou hrbáče Quasimoda,

nepodařený Claudius Gueux (1834),

skorodvacet let vytváření Ubožáci (1862),

v závěru symboličtí (až filozofičtí) Dělníci moře (1866), které (samozřejmě) četl nejen Verne, ale i Ernst Hemigway,

ještě symboličtější román Muž, který se směje (1869)...

a konečně i ryze historické dílo Devadesát tři (1874).

Koncem života prodával Hugo po milionu výtisků knih ročně! Dosáhl tedy větší slávy než Viewegh, slávy, které se dnes už těšívají spíše jen filmové anebo hudební hvězdy. A možná pak ještě Stephen King. Známý britský historik Paul Johnson (nar. 1928) vřadil Hugův krátký portrét do své knihy Tvůrci (2006), v podstatě ale náležel už do její předchůdkyně, knihy taktéž z Johnsonova pera nazvané Intelektuálové (1988), která váhá nad tím, nakolik někteří spisovatelé mají právo "raditi lidstvu", když se v soukromém životě chovají tak, jak se chovají, což se týkalo i právě Huga. Paul Johnson jeho portrét pojmenoval Nemyslící génius.

Právem?

To je otázka. Victor Hugo totiž rozhodně myslel, nebo aspoň občas. Nic to však nemění na skutečnosti, že byl silně se průměru vymykajícím jedincem, jehož bratr i dcera zešíleli, a podle Balzaca (1799-1850) taky on sám "vlastnil šílencovu lebku"...

Další francouzský prozaik Léon Bloy (1846-1917) ho pak nazval "imbecilním lámou" a poukazoval vcelku právem na "žalostnou intelektuální senilitu, mrzkou hrabivost, monstrózní egoismus a... naprosté pokrytectví"...

Anebo snad přeháněl?

2.

Ani ne.

Victor Marie Hugo (1802-85) přišel na svět jako nejmladší z tří synů Napoleonova generála (a guvernéra Madridu) povýšeného do šlechtického stavu.

Byl nejmladším z dětí, s nimiž se matka-roajalistka v jeho deseti letech usadila v bývalém pařížském ženském klášteře s obrovskou zahradou a kouzelnou zříceninou, která se Hugovi brzy stala strašidelnou zmenšeninou Notre-Damu. Když mu bylo osmnáct, podlehla však maminka tuberkulóze. Tou dobou už byl ovšem nadosmrti poznamenán tím, že silně miloval jak ji, tak otce, oba naprosto protichůdné rodiče, kteří se navíc rozkmotřili.

Tehdy už Hugo taky psal a jeho síla i slabost zůstává dodnes ve všemocné vizualitě, i tím připomíná Dickense. Ani on taky nebyl moc vzdělán a v mnoha směrech zůstal autodidaktem. Což by ani tak nevadilo, ale trochu zarážející je, že v jeho díle stěží objevíme jakoukoli konzistentnější myšlenkovou nit.

3.

Oženil se ve dvaceti. Současně se na trhu objevila první kniha jeho ód - na středověk, Bourbony, církev... Už za ni obdržel královskou apanáž - pět set franků - a od vydání svého prvního románu (rok poté) přijímal pravidelnou penzi. A psal a psal. Z nekonečné sebestřednosti si přitom udělal první ctnost... a celý další život se vyznačoval tím, že byl politicky obojaký. Kam vítr, tam plášť.

Současně však až komicky nezvládal politické kotrmelce vycítit dopředu. Ilustrujme jeho slepotu a nemotornost na známém revolučním roce 1848. Nikoli poprvé udělal ten převrat z Huga republikána (kterým byl už otec) a Victor snaživě psal: Paříž je hlavní město civilizovaného světa a jsou to zdejší myslitelé, kdo chystá cestu pro velké věci... A pařížští dělníci, kteří ty věci uskuteční. Jistě hezké, ale tři dni nato mu právě ti dělníci vyrabovali a vypálili dům, protože byl přece od roku 45 členem Sněmovny pairů.

4.

Do ní ho vzali právě v čase, kdy se zmítal krizí středního věku. Sláva Hugovi stoupla do hlavy. Myslel, že může všechno. Ostatně, mohl. Dne 4. července 1845 jej vylovili nahatého z postele, s ním i milenku Léonii. Byla to akce dvou policejních detektivů najatých milenčiným manželem a dotyčná rovnou a neprodleně putovala do basy, mezi obyčejné prostitutky a cizoložnice. Strávila tam bez prominutí půl roku.

A Hugo? Patrně ještě nahý si prostě nasadil na krk řetěz se zlatou medailí zmíněné Sněmovny pairů Francie, který zajišťoval imunitu, a už ve čtyři ráno byl doma, kde okamžitě probudil svou manželku a vyzpovídal se jí. Tím našel klid, ale co víc! Jeho žena navštívila Léonii v žaláři, vzala ji "pod křídla" a po propuštění jí dokonce poskytla útočiště přímo v rodině. Hugovi tak velkoryse umožnila pokračovat v milostném románku, ovšemže jen do chvíle, než se Léonie nabažil a odvrhl ji. A když mu chtěla žena odvržení rozmluvit, ještě jí vynadal.

Na druhé straně není sporu ani o tom, že se paní Hugová postarala, aby o celé situaci věděla dočasně zavržená Hugova milenka Juliette Drouetová, což ale nic nezměnilo na tom, že Juliette pak manžele Hugovi dvacet roků (1851-1871) provázela ve více i méně dobrovolném (a Hugovi vcelku vyhovujícím) exilu: v Belgii (od roku 1851 a znovu v časech Komuny), v Lucemburku (1872) a na Normanských ostrovech Jersey (od roku 1853) a Guernsey (od roku 1855).

Tam všude žili a císařské amnestie Hugo pravidelně odmítal. Přinejmenším tehdy se tedy nestal pláštěm. Právě pod vlivem "postelové křivdy" na Léonii taky začal pracovat na Bídnících alias ústředním svém románovém veledíle o nespravedlnosti zákonů, a pravda, bylo to chvályhodné vzepětí, ačkoli už zmíněný Balzac vnímal totéž střízlivěji a tropí si z postelové aférky šprťouchlata v Sestřenici Bětě (1846).

5.

Ano, Hugo byl velký spisovatel, ale lidově řečeno to byl i pěkný kanec.

Ani tak ale Johnsonovi úplně nevěřím vzpomínku na údajné vyprávění starého muže, které prý slyšel v padesátých letech dvacátého století. Dotyčný gentleman prý si v Johnsonově přítomnosti vybavil velice pozoruhodný zážitek ze svých čtyř let (1884), kdy žil na tomtéž zámku jako dvaaosmdesátiletý Victor Hugo.

Jednou brzy ráno potkal totiž chlapeček na chodbě starce, o kterém ještě nevěděl, kým je, a starý Hugo ho chytil za ruku, vyhrnul si noční košili, položil chlapcovy prsty na své velké, stojící přirození a pravil: Drž, můj malý. Zdá se, že je to velmi vzácné v mém věku. Tak budeš mít v budoucnu právo říct svým vnoučatům, žes držel ve své ručce vercajk Victora Huga, básníka.

Vraťme se teď ale o pár let nazpět.

Roku 1871 se Hugo mohl po dvaceti letech příjemného vyhnanství vrátit do vlasti a stal se zde definitivně národním hrdinou. Zvolili ho dokonce i do parlamentu, i když jeho projevy postrádaly smysl. Už zaživa se tak stal mýtem... a taky veleknězem demokracie. A pomyslným majetkem tzv. Třetí republiky. Jeho knihy byly propagovány na svou dobu neskutečně obrovským reklamním aparátem a nakonec... Ano, také smrt se měla stát národní událostí.

A stala se jí. Aby ne. Už v poslední vůli velikášsky jmenoval vykonavateli svého pohřbu následující tři muže: presidenta Francie, předsedu senátu a předsedu dolní komory parlamentu.

A jeho smrtelná postel? Stala se jevištěm posledního mistrova protahovaného dramatu, i když... Ano, i tady ještě lavíroval... a rozhlásit třeba: Věřím v Boha!

Ale když mu tedy arcibiskup nabídl, že mu udělí poslední pomazání, nechal ho spisovatel čekat. Celé dny. Pak otočil a prohlásil se za světskou osobu.

Jen kvůli tomu taky musel být pařížský Panthéon ještě před pohřbem speciálně odsvěcen, a to prostřednictvím chvatně přijatého parlamentního zákona. Všechno jde.

"V noci z 19. na 20. května 1885 pak Hugo uspořádal virtuózní představení jako umírající kulturní gigant," píše Johnson. "Promlouval ve frázích ve francouzštině, které si hned sám překládal do latiny a pak ještě do španělštiny, a pronášel skvělé, i když významově prázdné alexandriny." A sice, pravda, se samozřejmostí přijal vládní nabídku státního pohřbu nejvyššího možného stupně, ale zároveň trval i na tom, že musí dostat rakev i katafalk obyčejného typu, jaký se dává jen chudým. Byl milionářem, ale stál i ve smrti o tuto deklaraci, anebo právě v ní, ačkoli prokazatelně náležel k bohatcům onoho typu, který penízky střeží až s úzkostlivou péčí...

"Nepředstavitelně šokující účinek šklebícího se pokrytectví," popsal následkem toho výslednou pohřební jízdu anglický prozaik Ford Madox Ford (1873-1939), který ji zažil ve svých dvanácti letech, a... Hugo se zkrátka nechal pohřbít v truhle chuďasů, ale hned za ní jelo jedenáct povozů plných květin a celou noc před pohřbem spočívala jeho mrtvola na podstavci pod Vítězným obloukem.

Posledního rozloučení se zúčastnilo víc než milion lidí, několik z nichž ovšem bylo přitom i zabito (a jedna žena prý dokonce porodila). "Vzpomínalo se na to, jako si pak jiná generace pamatovala den atentátu na Kennedyho," srovnává Paul Johnson a... "Edmond de Goncourt (1822-1896) dokonce zaznamenal i sdělení policie, že všechny bordely jsou zavřeny a na znamení úcty potaženy černým krepem, což se zdálo více než vhodné. A proč ne, vždyť Hugo byl jedním z nejlepších jejich zákazníků.

6.

Co že namítáte? Že mívají "velcí" i nárok na velké chyby?

Dobře, dobře, ale přečtěte si nejdřív Johnsonovo srovnání Victora Huga s Charlesem Dickensem (v překladu Jiřího Ogrockého): Dickens je Hugův anglický ekvivalent, tak blízký, jak jen lze.

Neúnavný romantik s plodnou invencí, sběratel podivných příběhů a jejich brilantní vypravěč, popisný autor ryzího génia, který není nikdy v koncích se slovy, milovník záhad, starých uliček a zákoutí i lidských zvláštností, a přece... Jaký rozdíl! Je to rozdíl mezi Francií a Anglií.

Oba muži byli tvůrci v nejvyšší možné míře, ve všem ostatním se však lišili. Zatímco Hugo byl nabubřelý řečník a hlučný politik, který seděl v parlamentu ve třech režimech, Dickens šmahem odmítal opakované nabídky ke vstupu do Dolní sněmovny a své veřejné aktivity omezoval na praktické projekty, jako byl provoz útulku pro padlé ženy a jejich převoz lodí do Austrálie.

Kde byl Hugo podlý a lakomý, byl Dickens velkorysý a štědrý.

Hugo byl zlověstný nacionalista a křiklavý válečný štváč, Dickens odsuzoval krymskou válku, nenáviděl politiky, jako byl vikomt Palmerston (1784-1865), a vždy hledal mírová východiska z mezinárodních sporů. Hugo křičel o obecné nespravedlnosti, Dickens skutečně těžce pracoval na tom, aby napravil její konkrétní případy. Jeho dopisy odhalují těžkou prací strávený život, oproti tomu Hugo se jeví jako člověk ješitný, sobecký a naprosto pohlcený svým vlastním egoismem.

Rovněž byl ovšem nechtěně komický, s nečestným sklonem ke klauniádám.

Se svými ženami zacházeli oba muži špatně... a oba měli nápadné povahové slabosti spolu s velmi silnou vůlí, avšak zatímco hlubším poznáním Dickensova díla a života se vůči němu stáváme shovívavější, u Huga nás stejný proces od něj stále více odpuzuje. A kdo z nich byl větší tvořivý umělec? To nelze posoudit.

7.

Paul Johnson v podstatě při pohledu na Huga pomíjí u nás dobře známý dvousvazkový Mauroisův životopis Olympio (1954, česky 1977, 1985) a za jedinou opravdu kvalitní básníkovu biografii (z mnoha) považuje pouze knihu Angličana Grahama Robba.

Až ten, zdá se, nejpřesněji zachytil život muže, který od dětství až do smrti skoro bez přestání psal, v čemž ho - na chvíli - vyrušila jen ona krize (a deprese!) středního věku (během níž se však aspoň dal na kreslení)... Ten člověk má možná génia, jisté ale je, že nemá už nic jiného, napsal o "hloupém" Hugovi (možná až moc kriticky) francouzský básník a kritik Jules Lemaitre (1853-1914), ale nejméně osudy Jeana Valjeana budeme i tak rádi prožívat znovu a znovu.