21. září uplyne rok od smrti Jaroslava Štajnce. Otážete se možná, kdo byl Jaroslav Štajnc? V Česku se o něm skoro nic neví, mimo magazín Opera Plus si česká periodika vloni ani sedmdesátých narozenin, ani smrti tohoto operního pěvce, k níž došlo o několik měsíců později, nepovšimla. Nekrology vyšly hlavně jen v rakouských a německých novinách.

Když jsem v roce 1962 narukoval jako vojín základní služby do vojenského souboru na Pohořelci, jedním z budoucích kolegů, kterého jsem už od vidění znal, byl vysoký blondýn. Asi rok předtím totiž vyhrál talentovou soutěž mladých zpěváků, jíž jsem se také zúčastnil. Zatímco jsme sloužili lidu, vídali jsme se denně, buď ve zkušebnách, nebo na našich ubytovnách v bývalém Kajetánském klášteře vedle Lorety, v autobuse při cestách k představením, kde jsme spolu hrávali mariáš, a pochopitelně také na jevišti či v zákulisí. Často potom i v četných národních podnicích restaurací a jídelen rozsetých po území tehdejšího Československa. Nebylo ještě zdaleka jasné, kteří z mých tehdejších kolegů, zpěváků, herců, muzikantů či tanečníků se po odchodu do civilu nejlépe prosadí ve svém oboru. Jak se později ukázalo, nebylo jich málo; některé z nich znal v českých zemích i na Slovensku téměř kdekdo z filmových či televizních rolí, několik se jich dostalo až do samotné Zlaté kapličky či do Slovenského národního divadla. Kdyby se mne ale někdo v té době byl zeptal, kdo asi by mohl být nejúspěšnější, byl bych skoro určitě tipoval Jardu Štajnce. Při představeních se běžně k zpěvu užívaly mikrofony, nikoliv ale při zkoušení, takže jsem věděl, že by s tím svým basbarytonem mohl bořit zdi. Však už tehdy měl Jarda za sebou nějaké to školení, když ještě před vojnou po večerech navštěvoval pražskou konzervatoř. Kariéra populárního zpěváka ho ale nelákala, jak se mi již tehdy svěřil - chtěl za každou cenu jen jedno: zpívat v opeře!

Po vojně se mi Štajnc ztratil z dohledu. Doslechl jsem se jenom, že snad měl někdy poté vyhrát ve Vídni jakousi pěveckou soutěž, potom už se ale dostavily jednotky spřátelených zemí a já byl brzy nato na cestě do Londýna a později do Austrálie. Teprve poměrně nedávno jsem proto zjistil, jaká vlastně byla pěvecká kariéra Jaroslava Štajnce. A smekl jsem pomyslný klobouk, takový, jaký nosily některé z postav, které během ní vytvořil! Poté, co vyhrál zmíněnou soutěž, studoval nějaký čas na Vídeňské hudební akademii a pak se mu dostalo angažmá ve Volksoper, kde zpíval asi šest let. Na scéně Vídeňské státní opery se poprvé objevil při záskoku už v roce 1972 v roli Beneše ve Smetanově Daliborovi. Následovalo kratší angažmá v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a potom pětileté v městském divadle v Klagenfurtu.

Ve čtyřiceti letech dosáhl Štajnc vrcholu své pěvecké kariéry, když se stal jako sólista stálým členem souboru Vídeňské státní opery. Opravdu velikých rolí se v tomto slavném divadle, které patří ke čtveřici těch světově nejuznávanějších (vedle londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitan a milánské La Scaly), sice nedočkal, zazpíval si ale po boku některých z nejslavnějších pěvců 20. století, Dominga, Freni, Geddy... Celkově se za třináct let svého působení ve Wiener Staatsoper objevil Jaroslav Štajnc na tomto jevišti ve čtyřiceti rolích, a to při 406 představeních. Mezitím ovšem hostoval na jiných operních scénách, evropských i zámořských, kde už si zazpíval v mnohem větších rolích, jakými jsou například Kecal v Prodané nevěstě, Basilio v Lazebníku sevillském, Dulcamara v Nápoji lásky, Vodník v Rusalce, Dikój v Kátě Kabanové. Také Hunding, Fasolt či Fafner v Prstenu Niebelungů. Nejen svým hlasem, ale i postavou se k rolím Wagnerových obrů jistě musel náramně hodit.

Mohu tak dnes říci, že když jsem se tomu Jardovu hlasu před víc než půl stoletím obdivoval ve zkušebnách na Pohořelci a když jsem mu v duchu předpovídal velikou budoucnost, nijak zvlášť jsem se nemýlil. Kariéru operního pěvce Jaroslava Štajnce bych nyní mohl krátce shrnout slovy: O moc lépe už to asi nešlo.