„Složení uhlí se dá časově odhadnout. Složení hudby ne. Může se také stát, že se hudba nesloží vůbec.“

To je odpověď na otázku: jak se skládá hudba od Jiřího Šlitra, kterého Miroslav Horníček někdy v roce 1957 seznámil se začínajícím textařem Jiřím Suchým.

Brzy na to se pánové sešli ve Šlitrově ateliéru na Vinohradech a tam hned zjistili, že mají společnou lásku: Ježka s Voskovcem a Werichem. Na první schůzce si několik hodin přehrávali jejich písničky, protože Suchý je uměl zpívat a Šlitr zahrát na piano.

Tehdy začala jejich třináctiletá velmi plodná spolupráce, z které vzniklo 296 písniček. Šlitr psal muziku, někdy na text, někdy jen tak, a Suchý ji potom otextoval. Za čas se stal dokonce i hercem a v roce 1966 s představením Ďábel z Vinohrad utáhl sám celý večer, ač byl na tom pohybově hůř než Suchý, když začínal Na zábradlí. Protože to věděl, zdráhal se vystoupit na scénu, i když se měl třeba jen poděkovat.

Například po Člověku z půdy ho nemohli přemluvit, aby se šel uklonit publiku, jen se uculoval v portálu, na scénu se bál vstoupit. Později ale požádal sám Suchého, aby mu napsal roli do Jonáše, a vyhrál na celé čáře: stal se miláčkem publika: dokázal prodat svou plachost, i když i já poznal, že už je to vypočtený kalkul.

„On prakticky neuměl vůbec nic, než si stoupnout a odříkat věty, ale potom se ukázalo, že v tom byla jeho síla. To bylo naivní herectví, insitné umenie,“ řekl mi vesele Suchý. Pro Šlitrovu strnulost se mu v kapele, s kterou doprovázel v půli 50. let Miroslava Horníčka, tedy ještě před Semaforem, přezdívalo Socha.

Jiní mu říkali Rybín, nejspíš proto, že býval prost emocí, ale nejčastěji mu říkali doktor Klavír nebo taky doktor Matrace. I když jeho plachost byla v rozporu s jeho velkou ctižádostivostí, kterou často dával okázale najevo: nesnášel pokoru.

Ale právě z tohoto zdánlivého rozporu vyvěrala jeho komika: vypadal sice jak suverénní džentlmen z 30. let, ale choval se jak vyplašený zajíc a prosťáček. Navíc byl Šlitr velmi racionální a nikdy se nestal zaměstnancem Semaforu a uměl to zřetelně zdůvodnit. Říkal, že jsou dvojice naprosto neoddělitelná, nebude-li členem souboru, bude se s nimi hůř manipulovat. A měl pravdu.

Jiřího Šlitra jsem osobně neznal, pozoroval jsem ho jen z odstupu, ale působil na mě, na rozdíl od trochu větroplachého chuligánského páska Jiřího Suchého, jako muž, který jakoby byl ještě produktem první republiky: vystudoval práva, měl vybrané chování, hovořil několika jazyky a byl velice pracovitý. Jeho obličejová maska byla velmi pevná, poker face k němu patřil.

Úzkostlivě dbal na to, aby nepromarnil v životě ani minutu, se stejnou vášní jako muzice se věnoval i kreslení, jako kdyby věděl, že jeho život bude krátký. Choval se trochu odměřeně, byl málomluvný, jezdil se zeleným Saabem 92 a vždy se kolem něj motala krásná děvčata.

Ani s Jiřím Suchým se skoro do jeho smrti nekamarádil. Jejich vztah byl většinu času čistě pracovní, sblížili se až těsně před Šlitrovou smrtí. Zemřel před 50 lety 26. prosince 1969. V současné době je v Pellého vile v Praze – Dejvicích otevřena výstava jeho kreseb s názvem Šlitr, Šlir, Šlitr: potrvá do 15. února.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel