„David Czesany mě obsadil do Havlovy Asanace, což mě zvlášť těšilo. Už jsem ji hrál po rekonvalescenci, ale pořád mám ještě problémy s mluvením, zvlášť když jsem unavený. Ještě to není ono, třeba do rádia nemůžu, mikrofon zachytí všechno. Teď na Asanaci bylo málo lidí, nebylo to dobré představení a já si to hlavně neužívám. A to mě štve - po padesátce jsem měl pocit, že už toho koně vedu tam, kam chci, a to kvůli mé nemoci tak trochu vzalo za své, „ řekl Jiří Ornest koncem roku 2014 Lidovým novinám.

V citované pasáži narážel na to, že před čtyřmi lety při operaci srdce měl smůlu a lékaři museli vynaložit velké úsilí, aby ho dostali z klinické smrti. To se jim podařilo, ale Ornest ochrnul a musel se učit znovu mluvit i chodit. Díky jeho silné vůli se z toho dostal a mohl se vrátit na jeviště.

Byl to výjimečný člověk: intelektuál. Na jevišti nikdy nespekuloval, každého levného kalkulu se štítil, měl přirozenou schopnost sebeironie, díky které zvládal i složité situace v divadlech. Jednou o sobě prohlásil: „Máma ze mě chtěla mít malého génia a já usiloval o to, aby se ze mě stal velký grázl.“

To jsou zřejmě i důvody, proč ho bavily hry Václava Havla a rakouského spisovatele Thomase Bernharda. Podezíral Havla, že se musel dost snažit, aby z námětů, které jsou vlastně milostnými trojúhelníky, možná tak trochu konverzačkami, dostal něco víc. Říkal: „Je to vtipné, výborně proháčkované, takový přesně cvakající hodinový stroj.“ S Havlem ho spojoval i podobný smysl pro humor, proto si s ním rád povídal.

V životě pracoval jen ve dvou divadlech a komentoval to slovy: „Divadlu Na Poříčí u Burianů jsem byl věrný ze zbabělosti, protože se nic jiného nerýsovalo. Na Zábradlí jsem zůstával, protože jsem měl pocit, že to stojí za to.“ A dodával, že za svou kariéru potkal dva režiséry, s kterými rád pracoval. Jednak to byl Jan Kačer ve své vrcholné formě v Divadle E. F. Buriana, a pak Petr Lébl Na Zábradlí. Lébl totiž - podle něj - patřil k těm několika režisérům, kteří se v té úžasné svobodě po roce 1989 nerozbředli.

Kromě divadla se Ornest objevil i ve filmu, dostal výrazné příležitosti například ve snímcích Hanele, Golet v údolí či v komedii Mistři. Hrál i ve filmu Protektor či seriálech Terapie II. a Já, Mattoni. V televizi vystupoval spolu s Janem Krausem v satirickém pořadu Dvaadvacítka, hrál v sérii příběhů Soukromé pasti či v seriálu Zázraky života. Za zmínku jistě stojí, že jeho velkým přítelem v mládí byl Petr Svojtka, který předčasně zemřel. Velmi blízko mu byl i Jan Kraus, s kterým nastudovali hru Nahniličko.

Jiří Ornest pocházel ze staré židovské herecké rodiny, původně se jmenovali Ohrensteinové. Matka Jarmila Smejkalová byla herečka, stejně jako strýc Zdeněk Ornest. Otec Ota Ornest byl divadelní režisér, dramaturg, překladatel a ředitel Městských divadel pražských a další strýc, Jiří Orten, byl český básník.

Jak oznámila Ornestova žena herečka Daniela Kolářová, zemřel v neděli 9. dubna 2017 v 70 letech.

(Psáno pro ČRo Plus)