"Poslouchám v rádiu pana Löwyho," svěřila se mi 12. května 1981, můj první den v Kanadě, desetiletá Andrea. V Evropě nikdy nebyla, ale mluvila, četla i psala česky. Její rodiče mě báječně uvítali, pomohli se zorientovat a přidali spoustu užitečných rad.

Pro Andreu byl pořad Transcontinental, který ji každou neděli s úvodním supěním parního vlaku odvezl na hodinu za hudbou a literaturou jiné evropské země, potvrzením jejího kulturního dědictví. Když o něm s obdivem mluvili Kanaďané, byla hrdá na to, že má rodiče Evropany.

Transcontinental mě provázel skoro dvacet let. První dva roky, kdy mi Ontario připadalo jako kulturní poušť a říkala jsem si "co tady proboha dělám?", bylo každé slovo a nota douškem živé vody. Postupně jsem si to říkat přestala. Našla jsem si okruh svých lidí, začala jsem se kolem sebe dívat na to dobré, a taky jsem si asi zvykla. Pana Löwyho jsem ale poslouchala dál.

Pak jsem se konečně podívala do Evropy. Byla jsem nadšená, ale cítila jsem se jako v přelidněném zakouřeném muzeu. Po návratu do Kanady jsem se nadechla čistého vzduchu prosyceného mořskou solí, šťastná, že jsem zase doma, kde se lidi usmívají a nemusím se nikde tlačit a strkat.

Když jsem po druhé ontarijské zimě prchla na západní pobřeží, ukázala mi kamarádka na promenádě podél pláže bílý domeček ve španělském stylu, který jediný zbyl z původní nízké zástavby. Mezi věžáky se vyjímá jako malý princ mezi rychlokvašnými milicionáři. "Tady bydlí pan Löwy." Dodnes při procházkách po pláži házím oko do okna v prvním patře, jestli ho tam nezahlédnu sedět v ušáku.

Konečně jsem měla to štěstí poznat kouzelníka osobně. Vyprávěl mi o své dlouhé cestě, která začala 28. března 1939 v Praze a skončila na Divokém Západě.

Po okupaci zbytku Československa 15. března se mamince Löwyové donesla šeptanda, že je ještě možné dostat se do Anglie, pokud tam člověk přijede před 1. dubnem. Nějak se jí podařilo získat povolení od německých úřadů a sedmnáctiletého synka posadila s malým kufříkem a dvaceti markami do vlaku. Zpáteční jízdenku neměl.

Na nizozemských hranicích Němci nechali Čechy z vlaku vystoupit, vzali jim všechno, co u sebe měli, a ubytovali je ve škole. Tři dny nedostali najíst a spali na zemi všichni v jedné místnosti. Potom je z neznámých důvodů jako zázrakem pustili přes hranice, kde už čekal anglický výbor složený z představitelů Churchillovy konzervativní strany, která oponovala mnichovskému diktátu.

Dali nám každému krabičku, my jsme mysleli, že tam bude něco k jídlu, ale byla tam Bible a balíček karet. Typické anglické gesto.

Praktičtější Nizozemci uprchlíky odvezli náklaďákem na statek, kde je nakrmili mlékem, chlebem a čokoládou. Potom je posadili do vlaku na loď přes Kanál.

V Anglii Otto pracoval na farmě a když byl dost starý, přihlásil se do československé armády. Prodělal letecký výcvik, ale kvůli zdravotním problémům nelétal. Až do konce války sloužil u pozemního personálu RAF. Do Československa se vrátil v uniformě s celou svou letkou.

Čechů se vrátilo asi 90 procent, na rozdíl od Poláků, kterých tam zůstalo mnohem víc, protože v Polsku už tenkrát byli komunisti. Ani tehdejší polská vláda se z Londýna nevrátila.

Po slavném průvodu Prahou dostali všichni příslušníci zahraničních armád několik měsíců existenční dovolenou a rozhodovali se, co dál. Ottovi nabízeli, aby zůstal u letectva, jeho letka byla v Českých Budějovicích. On ale už měl vojny dost, zejména když viděl, že do velitelských pozic všude nastupují ti, kteří přišli ze SSSR.

Když Otto zjistil, že celou jeho rodinu kromě dvou sestřenic Němci zavraždili v Osvětimi, už ho v Československu nic nedrželo. Rozhodl se pro návrat do Anglie.

Měl jsem podepsanou propustku od pana generála Janouška, ten mi říkal: "Já bych s vámi hned jel, kdybych mohl." Chudáka ho potom zavřeli v Jáchymově.

Po demobilizaci nastaly Ottovi v Anglii krušné časy, protože neuměl nic, čím by se v civilu uživil. Rovnou ze školy šel na vojnu, ani maturitu nestihl. Několik let pracoval v české restauraci, kde sice byly dobré diškrece, ale Otto si nedovedl představit, že by byl nadosmrti číšníkem. Na jaře 1948 mu příbuzní z Vancouveru nabídli, aby se vystěhoval do Kanady. Otto se vypravil lodí do New Yorku a transkontinentálním vlakem do Vancouveru.

Tady to byla taková pustina, opravdu Divoký Západ. Snad jedna restaurace byla někde v New Westminsteru, ani divadlo tu nebylo, nic. Stýskalo se mi po Praze i po Londýně, prostě po civilizaci.

Otto si našel práci v dřevařském průmyslu a hned od začátku se zapojil do ochotnického divadla. Vancouver Little Theatre byla živná půda, z které vzešlo mnoho skvělých profesionálních herců. Pro státní rozhlasovou stanici CBC Otto hrál Němce a Rusy, protože měl ten správný přízvuk. Později se soustředil víc na režírování, překlady rozhlasových her z češtiny a němčiny, scénáře vlastních her a dokumentárních pořadů. V roce 1964 spoluzaložil Arts Club Theatre, dodnes jedno z předních vancouverských divadel. Jeho dokumentární film Journey to Prague z roku 1968 získal ocenění na filmových festivalech v New Yorku, San Franciscu a Šanghaji.

Otto Löwy založil také tradici středečních matiné vancouverského symfonického orchestru Tea and Trumpets, kde uváděl tvorbu světových skladatelů. CBC je vysílala v přímém přenosu z koncertního sálu Orpheum.

V roce 1980 se na rozhlasových vlnách rozjel první Transcontinental.

Pro Transcontinental si vždycky si vyberu jedno místo a kolem toho se to pak celou hodinu točí, hudba, povídky, pohádky, lži. Jsem jedním z mála lidí, kterým CBC věří, a nechtějí ani vědět, co budu dělat, dávají mi volnou ruku. Každý rok také dělám program k 28. říjnu. Na Tea and Trumpets jsem udělal deset programů o Dvořákovi, každý měsíc jeden. Pěstuju českou kulturu, kde můžu. Měli by mi dát taky nějakej kříž…

V roce 1994 Rakousko udělilo Otto Löwymu Zlatý kříž za vědy a umění. Když jsme se potkávali na plesech, vypadal ve fraku s červenobílou šerpou a křížem pověšeným kolem krku nesmírně impozantně.

Dozvěděli se o mně z rakouského vyslanectví v Kanadě. Vídeň je u kanadských posluchačů velice populární, a tak ji přirozeně dělám víc než cokoliv jiného. Kanadská vláda musela vydat povolení, abych ten kříž mohl od Rakušanů dostat. Dostávám taky pozvání k návštěvě jiných zemí, protože moje pořady jsou pro ně dobrá reklama.

Otto Löwy byl v roce 1998 za padesát let zásluh o rozvoj kultury uveden do Síně slávy kultury Britské Kolumbie. Na Chodníku slávy před koncertním sálem Orpheum má svou hvězdu. V roce 1999 byl vyznamenán Masarykovou cenou, kterou uděluje České a slovenské sdružení v Kanadě, a v témže roce mu Václav Havel do Kanady přivezl Medaili prezidenta republiky.

Jízda Transcontinentalu trvala 22 let, skončila až Ottovou smrtí v roce 2002.

Upraveno podle rozhovoru, který mi Otto Löwy poskytl pro vancouverský Zpravodaj v roce 1994.

© Zuzana Kulhánková 2014