5.12.2020 | Svátek má Jitka


OSOBNOST: Hegel a čas

25.8.2006

„Hegel odkazuje na totožnost formální struktury ducha a času jakožto negace negace.“
Martin Heidegger

„Jestliže nic jiného neumí počítat než duše a duch, nebylo by možné, aby byl čas, kdyby nebylo duše.“
Aristoteles

„Proto jsem usoudil, že čas není nic jiného než jakési trvání, opravdu však nevím čeho. Bylo by věru divné, kdyby to nebylo trvání samého ducha.“
Augustin Aurelius

Georg Wilhelm Friedrich HegelSpisovatel Zamjatin v románu My píše: „V bodu je nejvíc tajemství; stačí, aby se posunul, pohnul – a promění se v tisíce nejrůznějších křivek, ve sta těles.“ Ano, pohyb se odvíjí od bodu - jako by promluvil i Kant: „Nemůžeme si myslet žádnou přímku, aniž bychom ji v myšlenkách vedli, žádnou kružnici, aniž bychom ji opsali.“ Bod, který je vlastně spíše „bodovostí“, ta „negací negace“ a tato konečně projevem „světového ducha“ v čase brilantně popsal mladší Kantův současník, filosof společně s ním oslavovaný i zatracovaný, myslitel neméně úctyhodný, vůdčí duch školy, která tu Kantovu překonala nejen co do věhlasu, ale i co do komplikovanosti, Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831), jehož výročí narození bude v neděli.

Narodil se v německém Stuttgartu a od mládí měl obzvláštní zálibu ve staré řecké filosofii; pilný a nadaný student nadšeně žil revolučním duchem romantické doby německého idealismu. Po studiích se živil vyučováním. Před třicítkou zdědil nevelké jmění, a tak ihned zanechal nezáživného zaměstnání a po hlavě se vrhnul do akademické kariéry – po drobných peripetiích začal přednášet filosofii na univerzitě v Jeně. Zprvu po boku Schellinga, o málo mladšího, avšak předčasně zralého génia, vedle něhož se Hegel přirozeně zpočátku jevil jako učenec pomalý a těžkopádný. Idealista Schelling byl jedním z hlavních inspirátorů (společně s Fichtem) pozdějších největších Hegelových myšlenek. Poklidnou univerzitní atmosféru, jež mu poskytovala tolik žádoucí klid pro vlastní rozvoj, nebylo mu však dáno vychutnávat dlouho: za tři roky do města vtrhnul Napoleon a Hegel s rukopisem svého (tehdy) stěžejního díla prchal o holý život. Protloukal se pak na různých místech těžce a tehdy také skončilo jeho romantické, rané období. Dobrý stylista a údajně špatný řečník posléze působil v Norimberku jako rektor místního gymnázia, následně povýšil na filosofickou katedru v Heidelbergu, coby uznávaná autorita skončil ještě před svojí padesátkou v Berlíně. Bylo to díky jeho olbřímím dílům, překomplikovanými myšlenkami tak obtěžkaným, až je pro jistotu chválili i ti, co jim vůbec nerozuměli. Doživotní společenská ikona, „oficiální filosof“ (jako u nás svého času Marx a Lenin), nemohl se však na druhé straně nedočkat i závisti některých mladších současníků – Hegelův systém měl být podle Schopenhauera věčným pomníkem německé hlouposti. Je tomu skutečně tak?

„Naše poznání směřuje k pochopení, že to, co věčná moudrost zamýšlela, vyšlo najevo jak na půdě přírody, tak na půdě ducha, skutečného a činného ve světě,“ praví tento filosof; duch se tedy projevuje na stejném principu v myšlení i ve hmotě. Svět pak podle něj není ničím jiným než dialektickým seberozvíjením absolutní Ideje prostřednictvím věčného boje protikladů. Právě tento „konflikt“ je znakem jakéhosi úpadku, kterým je duch nevyhnutelně postižen tím, že se manifestuje v drsné přírodě – realita je sebeodcizením, jinobytím ideálního fluida. Smyslem takového trápení však pro světového ducha (obrazu boha, chceme-li) nakonec zůstává, aby se na vyšší evoluční úrovni sám k sobě navrátil – jeho cílem je „dosáhnout svého vlastního pojmu“. Toho může docílit jen tím, že podstupuje „tvrdý, nekonečný boj proti sobě samému“. Jak na něco takového filosof přišel?

Už od dob Aristotelových se lidstvo ve svých úsudcích spoléhá na logiku – vědu obecnější než kterákoli z těch humanitárních i exaktních. „Myslet logicky“ je uznávaným projevem zdravého, „selského“ rozumu. Nemyslíme však o věcech, nýbrž o pravidlech mezi nimi – věci jsou jsoucími jen v síti svých vzájemných vztahů; nejuniverzálnějším vztahem, pod který se dá zařadit každý jiný, je protiklad. Na dynamickém souboji protikladů je založen tento svět; nelze opět nevzpomenout jin versus jang. Od prostého fyzikálního zákona akce a reakce, přes všechny procesy živé přírody s jejím neúprosným zákonem džungle, až po tisíce trpkých zkušeností člověka, které ale – jak se vždycky nakonec ukáže - vedou k jeho zdokonalení, sjednocení s realitou, vybojovaném smíření. „Teze-antiteze-syntéza“, jak pravil už Fichte; výraz vyjadřuje jádro Hegelovy pyramidy bytí, tento sám ho však nepoužíval. Boj je nevyhnutelný prostředek evolučního vzrůstu, překonávání protikladů zoceluje, z utrpení vyrůstají růže. Všechno funguje jen na tomto základním, dialektickém principu – nejen příroda sama, ale i lidské myšlení, co v ní tuto zákonitost s úžasem shledává: bytí a duch je totéž, metafyzika nejvyšší logikou: „Rozum je substancí vesmíru. (…) Tvůrčí záměr světa je absolutně racionální.“

Že nejde o nějakého osobního boha jednoho „já“, ale vskutku obecný princip napříč prostorem a časem, to je zřejmé zejména z historie: „Na jevišti, kde ducha zkoumáme, ve světových dějinách, je duch ve své nejkonkrétnější skutečnosti.“ Ukazuje se z nich, že světový duch musí projít třemi stupni vývoje. Prvním je stadium subjektivní, kdy si v člověku uvědomuje jen sebe sama. Je to bytí o sobě, vyjádřené logikou. Na druhém stupni se stává objektivním – projevuje se v přirozeném uspořádání lidské společnosti, tedy v rodině, společnosti a státu. Není to již bytí o sobě, ale bytí objektivní, zvnějšnělé, jinobytí; to zkoumá filosofie přírody. Třetím, nejvyšším a konečným stadiem je takříkajíc duch věčnosti, duch absolutní – ten sám sebe, na úrovni lidskému rozumu nedosažitelné, shledává v celku světa a jeho dějin, navrací se k sobě, je o sobě i pro sebe, prožívá hloubku času: „Dějiny světa jsou výkladem ducha v čase, tak jako se v prostoru idea vykládá jakožto příroda.“ Nejhodnotnější z plodů absolutního ducha, vzklíčivších v žírné půdě lidského vědomí, ne nepodobné biblickému jablku, jsou pak umění, náboženství a filosofie. Kruh je uzavřen.

Obecně známou Hegelovu triádu i jeho dějinně tak nakažlivou dialektiku („jsem dialektik,“ pravil o sobě komunistický poslanec) ponechejme tu však stranou, neboť se poněkud pozapomíná na to, že páteř této obdivuhodné, nad subjekt i objekt povznesené, absolutně idealistické konstrukce tvoří čas. Je světovému duchu takříkajíc substancí: „Čas se zjevuje jako osud a nutnost ducha, který není v sobě završen.“ Čas je tím, v čem se duch co do své bytnosti jeví. „Čas je pojem sám, který je tu a představuje se vědomí jako prázdné nazírání; proto se duch zjevuje nutně v čase, a zjevuje se v čase tak dlouho, dokud neuchopí svůj čistý pojem, to znamená dokud neodstraní čas. Čas je vnější, nazírané, sebou samým neuchopené čisté Já, pouze nazíraný pojem.“

Hegelovi patří také čestné místo po Kantově boku coby brilantnímu filosofovi okamžiku, onoho frekventovaného „(věčného) teď“: „Teď má nesmírné právo – „jest“ lze říci jen o jednotlivém „teď“, ale tato vzpírající se výlučnost se rozkládá, rozplývá, je vymazána, jen co ji vyslovím.“ Něco podobného nepochybně měl na mysli i svatý Augustin - „je“ je reálné jen právě „teď“. Co bylo, už není, co bude, ještě není. Pouze současné je vpravdě „jsoucí“, minulé a budoucí nikoli - realita spočívá v přítomnosti. Vnímání současného „teď“ je ale problematické – co to vlastně je? Tato vteřina? Její miniaturní zlomek? Či snad hodina? Dnes? Nebo letos? Stephen Skinner, autor knihy Tisíciletá proroctví, se kupříkladu domnívá, že „čas je to, co odlišuje současný okamžik od domény předpovědí a domény historie. Pravdivě zažít můžeme pouze infinitezimální zlomek času, který se nazývá přítomnost.“ Přítomnost jako nekonečně malý interval? Zažil někdo bod? To asi ne, ale dokázal si tak čas určitě názorně představit – proto také potom může takříkajíc matematicky odlišit budoucnost a minulost jako dva sousedící, jednostranně ohraničené intervaly: v bodě „teď“, stabilně se pohybujícím v toku řeky času, budoucnosti ukrajujíc, minulosti dávajíc. A tak říkáme, že čas běží. Takové naivní pojetí je veřejně stále všeobecně zažité, ač mu odporuje jak filosofie, tak i moderní fyzika. Představa času jako běhu je člověku jistě biologicky vlastní, neboť příroda před filosofií upřednostňuje praktičnost. Neznáme žádný způsob, jak jinak toto nynější „teď“ vůbec uchopit. Sotva je však vyslovíme, v tu chvíli je minulostí – čas nelze zastavit, „teď“ je jakoby kvantově rozmazáno. Přítomnost protéká mezi prsty - na „teď“ není vůbec nic exaktního: tím se stane, teprve až samo bude minulostí. A minulost, ta už zase „není“ – v jakém bludném kruhu se to rozum logika ocitl?

Hegel dobře věděl, že na čas se dá pohlížet jen skrze jeho vnější, graficky názorný obraz – prostor, jako je například i sám ciferník hodin. Prostor (bod, přímka, plocha, objem) je tím, co se nám nakonec jeví jako čas: stačí, je-li myšlen v tom, čím je – názorným, plastickým obrazem. Čas je myšlenka. Právě lidské myšlení vnější prostorový názor povyšuje na názor vnitřní (à la Kant) - čas je jakási pravda prostoru, ne obraz, ale jeho abstraktní definice v souvislosti všech věcí „před i po“. Co je potom ale prostor jako takový?

„Nezprostředkovaná lhostejnost přírodního bytí vedle sebe,“ vysvětluje Hegel. Právě ono „vedle sebe“ je mu prostoru synonymem. Vzpomeňme jen Kantova výroku „prostor umožňuje vzájemnost“ – bytí vedle sebe je způsob, jak popisujeme vnější věci kolem nás: prostřednictvím prostorových charakteristik – každý objekt má svoje místo, velikost a tvar. Je jistě hodně věcí, na různých místech, v jistých vzájemných konstelacích. Vyskytují se nejinak než „vedle sebe“ – tím jsou, chtě nechtě, dány i jejich vzájemné vztahy. Prostorový rámec, který si za nimi člověk apriorně představuje, však není na rozdíl od těch věcí ničím reálným. Stejně jako čas je to jen lidský pomysl – představa prázdné, neomezené kvantity, potenciálu k zaplnění. Podobně, jako je i plátno připraveno přijmout z malířových fantazií cokoli.

Vulgární obecná představa prostoru, stejně scestná jako ta o čase, evokuje jakési kosmické akvárium, v němž plují galaktické kupy – jako by prostor byl tím největším na světě, co v sobě všechno pojímá; není to však žádná – třeba i nekonečná - množina bodů, objektivně tu jsoucích, nýbrž, jak Hegel říká, „bodovost, punktualita“. Tedy lidský způsob, jak body sdružovat, vnímat – jak s nimi abstraktně pracovat. (Pokračovatel Heidegger sám později pojem času nahradil „časovostí“). Jako neexistuje žádný objektivní čas, tak neexistuje ani žádný objektivní, takříkajíc fyzikálně daný prostor. Ač to věděl už Aristoteles, s chimérou „světlonosného éteru“ zápasili na druhé straně ještě Einsteinovi starší současníci. Čas a prostor jsou lidské představy, jimž přiřadil člověk nakonec i číslo, jako by to byly dvě překřížené klády, na které se dá přiložit metr; Hegelova zásluha je historická – jeho čas coby „pravda bodovosti“ je filosofickým završením kartézského racionálna, jeho smířením s duchem. Spočívá v povýšení vnějšího bodového názoru (představy prostoru) na vnitřní časový vjem (myšlenku).

Coby zdánlivá „objektivní skutečnost“ je bod o sobě jakoby lhostejný, pasivní, nezúčastněný. Svým myšlením jej „klademe pro sebe“, necháváme ho z jeho přirozené lhostejnosti pouhého setrvávání vystoupit – představováním si bodu jej podrobujeme syntetickému procesu teze a antiteze. Myšlením, oním „kladením“ bodu „sama pro sebe“, jej striktně odlišujeme od ostatních – negujeme jej, záporně jej vymezujeme. Charakterizujeme ho z pozice toho, čím není – ostatními body. „Jeden určitý květ je v první řadě odmítnutím všech květů ostatních,“ říká i Exupéry. Pampeliška na louce vidí ostatní „ne-já“, proto je sama „ne-ne-já“: je „já“.

Pro sebe tedy bod „vystupuje“ negací negace: je to „to, co není tím, čím není“ – čisté pozitivum, přitakání autentičnosti skrze popření „ne-sebe“. Nezprostředkovaná lhostejnost přírodního (vnějšího, objektivního) bytí padá tudíž s negací negace bodu – jeho „kladením se“ pro sebe sama. Negací lhostejnosti vzniká účast, zájem. Tím se bod „vzepře“ vůči těm ostatním. Jak pak Heidegger říká, „tato negace negace jakožto punktuality je podle Hegela čas.“ A Hegel sám? - „Negativita, která se jakožto bod vztahuje na prostor a v něm rozvíjí svá určení jakožto linie a plocha, je však ve sféře „bytí vedle sebe“ také pro sebe a klade svá určení v tomto, avšak zároveň ve sféře „bytí vedle sebe“, přičemž se jeví vůči klidnému „jeden vedle druhého“ jako lhostejná. Kladena takto pro sebe, je tato negativita čas.“

Jako každá filosofie času, zní to poněkud zamotaně. I Schopenhauer mínil, že teprve s Hegelem přišla na svět „největší drzost servírující holé nesmysly, slepující smysluprázdné, zběsilé slovní drúzy, jaké až dosud bylo lze slýchat jen v blázinci.“ Hegel však skrze svoji „negaci negace“ svébytným způsobem sice, ale velmi smysluplně napasoval karteziánství na novoplatónské kopyto: pozorujeme-li objektivní svět, jak to obvykle subjekty dělávají, negujeme tím negace (identifikujeme objekt mezi ostatními), čímž, s Hegelem řečeno, nazíráme objektivní dění. To, skrze co se člověku ono nazírané dění jeví, je – jeho čas sám, jeho „já-Já“: „Čas jakožto negativní jednota „bytí vedle sebe“ je zároveň něco zhola abstraktního, ideálního – je to bytí, které tím, že jest, není, a tím, že není, jest: nazírané dění.“

Zápas negací s negacemi na metafyzické ose času z hlediska historie mimo jiné ale také přece znamená, že žádný systém, žádný společenský řád nepřetrvá věky – podstatou vývoje je stálé střídání; přesto tento filosof na stará kolena neváhal svého štědrého chlebodárce a oslavovatele, pruský stát, pokrytecky prohlásit za konečné, ideální, absolutní stadium vývoje lidské společnosti. Touha po zajištěném klidu stáří budiž mu omluvou; následovník Marx Hegelovu filosofii postavil „z hlavy na nohy“, a už zamlada dopustil se stejného popření podstaty dialektiky jako učitel: jako konečné stadium předpokládal pro změnu komunistickou společnost. „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Tváří v tvář pádu Marxových myšlenek v novodobých dějinách shledáváme dnes zase pravdivým původní předpoklad Hegelův o věčném střídání protikladů; co víc, na nový socialismus, tentokrát skrze Evropskou unii, je už zase zaděláno. Duch v dějinách jakoby poslepu, metodou pokus – omyl, stále sám sebe jaksi hledá, věčně se boří a znovu staví. A nejen v dějinách a vědách humanitárních: ve fyzice se čím dál víc ukazuje, že hodiny vesmíru jen na ten první, povrchní pohled tikají podle druhé věty termodynamické; nově objevovaný řád v chaosu, nelineární zpětné vazby vedoucí k samoorganizaci, teleologický princip, Prigogine dnes už pravdivější Hawkinga, to vše svědčí o – tentokrát skrze exaktní vědu – lidmi znovuobjevované inteligibilní podstatě vesmíru; jak se někteří domníváme ...

Schopenhauer se mýlil: hlouposti vymýšleli až klasikovi žáci se srdcem nalevo – Hegel měl pravdu: duch času existuje. Čas je přímým spojením člověka s kosmickým vědomím, bůh hraje v kostky podle pravidel času. Byl to tento filosof, kdo tak staré Řecko přivedl do moderní filosofie, logiku ztotožnil s metafyzikou, a historie mu dává za pravdu – posloupnost „teze-antiteze-syntéza“ se vždycky a ve všem nějak podle pravidel času završí, aby posléze zdegenerovala a uvolnila místo syntézám novým. Hegel právem patří do panteonu světových géniů této největší záhady lidstva. „Pouze přítomnost jest, to před a po není; ale konkrétní přítomnost je resultát minulosti a baží po budoucnosti. Opravdová přítomnost je tudíž věčnost.“








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.