16.4.2021 | Svátek má Irena


OSOBNOST: Happy birthday, Ringo!

7.7.2010

Bubeník Beatles dnes slaví sedmdesátiny

„I was in the greatest show on Earth“
I´m the greatest (Ringo Starr)

„Jsem nejlepší bubeník na světě,“ vyjádřil se o sobě nejednou, ač – jako žádný z Beatles – žádným virtuosem jistě nikdy nebyl. „I´m the Greatest“ se trefně také jmenuje jeho asi nejzdařilejší sólová skladba. V někdejší seriálové Antologii se ukázal být z Beatles nejnamyšlenějším, což je vedle takového Paula McCartneyho dozajista již výkon. A když je teď navíc na hollywoodském chodníku slávy jeho hvězda konečně také (Řád Britského impéria převzal přeci s ostatními zkouřený už v letech šedesátých), naštval se, že se s jeho autogramy i obchoduje, takže marné už o nějaký u něj žádat. Ani mailovat mu nelze – na hodného nekňubu ze Žluté ponorky (co předtím – to když měl zrovna Perný den – utopil, troublemaker, fotoaparát v řece), raději zapomeňme…

Přesto má Ringo kus pravdy – je určitě nejlepším bubeníkem na světě. Jeho bicí, jakkoli jednoduché, spolehlivě osm let spoluvytvářely nebývalý sound, jaký se nikdy potom nepovedlo vytvořit už ani žádnému z nich sólově, natož pak komukoli jinému (včetně Oasis, jak mínil George). Podíl na tom měla převeliký i rytmika Starr – McCartney; že byl Paul výborný baskytarista ocenil jednou i John Lennon. Ten také vysvětloval, jak Beatles nejsou žádní Brouci (the beet), neboť základem názvu skupiny je beat – úder. Ringo byl motorem historicky nového hudebního stylu.

Beatová hudba vyniká rockovým drivem na melodiích popových, bluesových, lidových, jakýchkoli, instrumentální virtuozitou nezatížena. BeatlesRingo Starr - drums ukázali, jak krásná může být píseň. Byla to show, ale obtěžkaná výbornými nápady, jaké hudebně nedovzdělaní autoři hojně sypali doslova z rukávů. Při vší poctivé syrovosti Rolling Stones (vedle nichž byli Beatles hodňousci a nepomohl jim v tom ani Johnův rebel), při instrumentální dovednosti Cream, chorálové zpěvnosti Beach boys, za klenutých zvuků Dylanova Tuláka, i s patrony uměleckých sebevrahů Hendrixem a Joplinovou, hudebně osvícená léta šedesátá zůstala být ve znamení Beatles. K tak šťastnému spojení čtyř muzikantů v tutéž dobu na témže místě již nedošlo…

Zvuk skupiny prošel evolučně nezbytným plechovým obdobím prvních pěti alb, kdy zárodky desítek atypických beatlesáckých akordů zůstávaly ještě ve skrytu toho, co je činilo populárními – popěvky jakoby naivními, ve zdánlivé jednoduchosti však rafinovaně nápaditými. Finty Beatles zněly skoro, jako by to byla až jakási hudební pochybení, jež pozornými opakovanými poslechy dávala ale nebývalý smysl. Přesto dnes tyto desky, od Please please me po Help!, zůstávají ve stínu následné tvorby Beatles. Určitě jsou to bohaté lekce kytarových akordů, jaké lze zahrát u táboráku. Dokonalé vícehlasy zpívaly tu ale zatím stále ještě texty typu Love me do - chlapci ohromení úspěchem museli nejprve lidsky vyzrát. Aby mohli překročit svůj stín-

Ringo byl do hotové skupiny přijat jako poslední, už jako profesionál od Hurikánů. Jak Lennon kdesi řekl, uživil by se hudbou i bez Beatles. Ve stínu autorsko-interpretační dvojice Lennon-McCartney se nicméně společně s Georgem poslušně stal onou „dělnickou třídou skupiny“. Ve srovnání se suverénně jiskřivými vokály hlavních zpěváků zněl jeho marně snaživý hlas zastrčeně, čemuž odpovídaly i šlágry, kterými mu na deskách bylo dovoleno se prezentovat. Lépe z té doby naslouchat jeho úsporně přesným bicím – Ticket to ride se v nadhledu času evokuje pozdější Come together či While my guitar gently weeps, k největší Ringově bubenické exhibici v dresu nejen Beatles došlo ale už v Lennonově mystickém kousku Rain. Sám se k ní hrdě hlásí.

Vlastně ale tento riff z Jízdenky použil Ringo i v závěru šestého alba, Rubber SoulNobody never knows. Deska sama je v historii skupiny jaksi půl – napůl: vedle břinkaček postaru, z nichž skladbu v diskografii skupiny asi nejúděsnější, What goes on?, nechali zpívat komu jinému než Ringovi (tak proč ji dává na koncertech dodnes?), jsou tu už ale první klenoty. To už je ovšem ono zlaté období Beatles, kdy kytary jak španělky prohnané snímačem přes tranzistorák byly náhle nahrazeny tu zpěvnou elektrikou, tu rovnou smyčcovým kvartetem, dokonalým zvukem, odpočatými hlasy, a nápady náročnému posluchači libými. Beatles ve druhé polovině šedesátých opustili řvoucí sály a uchýlili se do kontemplativního poklidu. Jejich hudbě to svědčilo...

Více než na deskách vynikal Ringo mezi ostatními členy skupiny v jejich filmech ke třetímu a pátému albu – A hard day´s night a Help!. Už v Perném dni se ukázal být schopným komikem. Jeho zážitky v bistru, kde šipkou málem usmrtí ptáka v kleci, jsou nezapomenutelné. V Pomoc! určil tedy scénář Ringovi rovnou hlavní úlohu, potažmo jeho prstenům, což ale, ruku v ruce s divadelními kulisami a dějem méně než chabým, učinilo z filmu poněkud již plochou frašku, jakou měl pohříchu později překonat už jen Kouzelný tajemný zájezd.

Výrazně lepší byl následný filmový projekt Beatles, byť tu tentokrát sami před kamery nemuseli. Když psal Paul Žlutou ponorku, chtěl prý, aby si ji zpívaly děti – do image nešikovného dobráka trefně Ringa nakreslili i tvůrci stejnojmenného filmu, kam se jim dovedně povedlo vpašovat také nejedno podprahové poselství pro dospělé. Na rozdíl od předchozích usilovných kousků náhle mu tahle pěvecká role sedla na míru a stalo se, co by nenamanažeroval ani Brian Epstein – hudba Beatles se vyhranila do originálů toho kterého autora. Nikdy tomu už nemělo být jinak…

Yellow submarine je první Ringův hit, důstojný pěvecký příspěvek na revoluční album Revolver. U něj zpozorněli už i ti skeptikové, kteří čtveřici stále ještě měli jen za prodejnou atrakci pro holčičky. Pomiňme následný, stejnojmenný albový paskvil vydavatelské společnosti, s odpadem z beatlesácké dílny na jedné straně a studiovým orchestrem Georgie Martina (jenž se jinak jako producent projevil coby schopný kongénius) na druhé. Ringova písnička, znovu se tu opakující, celý ten podivný projekt prodávala.

Na následujícím Magical mystery tour, jehož silné, byť některé místy rozvláčné písně jsou jediným důvodem, proč stojí zato podívat se i na stejnojmenný film, Ringo tentokrát žádnou píseň nezpíval. Ani ve snímku samém, který na nějaký děj už zcela rezignuje, mu nezbylo, stejně jako ostatním, než se prostě jen ukazovat. Jak je ale slyšet v I am the Wallrus, Blue jay way, Strawberry fields forever a Baby you´re a rich man, coby bubeník i Ringo svědomitě hledal nové cesty k dokonalejšímu zvuku skupiny. Takovýto nezaměnitelný beat, doplněn o studiové soubory všech složení, zdál se dosáhnout dokonalosti – bylo třeba nahrát Seržanta…

Album Sgt. Pepper´s lonely hearts club band je dodnes hodnoceno jako základní kámen moderní hudby; v kontextu tvorby Beatles, dle mého kacířského názoru, představuje „jen“ další stupeň na strmém piedestalu jejich tvorby - lepší než předchozí, budou ale následovat zase ještě lepší... Ringovi poskytlo další herecko-pěveckou roli, tentokrát Billyho Shearse, již dodnes dává na koncertech jako svoje Yesterday. Plodná autorská dvojice Lennon-McCartney byla tehdy schopna zásobit kvalitními písněmi nejen sebe, ale i milého Ringa. Symbolizovali-li Beatles lásku k ženě, pak Ringo ji s jejich malou pomocí ukazoval jako přátelství mezi muži. With a little help from my friends ho bohatě na albu vykreslila; bubenicky se opět ukázal třeba v závěrečné A day in the life.

Jiří Černý napsal kdysi, že Bílé dvojalbum poslouchá jako pohádku. Tak svoje Double white neboli The Beatles asi šťastně tvořili tehdy i autoři. Tak je tedy poslouchám i já. Ringo o něm říkal, že to měly být raději desky dvě, bílá a bělejší. Na té první má Don´t pass me by, klasickou odrhovačku ve stylu jeho pozdější sólové tvorby, tady ovšem ozvláštněnou zajímavým beatlesáckým aranžmá - Ringo s čardášem v pozadí, na břinkavých pochodových akordech se každý den neslyší. Druhou bílou desku, tu bělejší, by uzavíral - jeho pěvecký part na konci dvojalba zle bývá obviňován z „filmové vyčpělosti“. Košaté smyčce á la Hollywood podivuhodně spadají do osamělého, originálního akordu, jenž písni dopřává nenápadné geniality, jakou nešlo v rámci skupiny nechat vyznít lépe než právě s Ringovým, hladivě dojemným zpěvem. V Good night je tolik lásky, kolik jí Beatles byli pospolu ještě schopni dát…

Po Bílém dvojalbu nebylo už co k překonávání. V evropských hitparádách bodovaly i cover-verze písní Beatles - dodatečně narychlo vydavatelstvím na trh vržená singlová verze Ob-la-di, ob-la-da soupeřila kupříkladu sama se sebou coby jediným hitem skupiny Marmelade. Mezi členy Beatles to naopak začínalo skřípat. John už měl Yoko a urputně ji tahal s sebou do studia; lze ostatní obdivovat, že se tak dlouho drželi. Prosadil dokonce, že jeho žena dodnes zpívá na desce Beatles (v Bungallow BillRevolution No. 9 přece zpěv není;-) Paulovo ego naopak někdy vytáčelo už i mlčenlivého George (Ringo se předtím nechal raději vyhnat dobrovolně, a tak na Back in the USSR bubnuje Paul…). Ringo mezi tím vším, jak bylo jeho povaze přátelského bernardýna vlastní, proplouval v pohodě mezi rodinným krbem, teplou kuchyní a vlastními koníčky.

Přesto se Beatles poctivě sešli se záměrem znovu pracovat a vytvořit nejen další album, ale i nový film. Atmosféra byla ale navzdory všem úsilím špatná a zatímco hudba byla nakonec znechuceně uložena do trezoru, film Let it be se stal nejen dokumentem o destrukci jednoho velkého starého kamarádství, ale i obrazem členů skupiny Beatles jako takových, neherců, muzikantů, lidí, chlapů už ženatých, otců rodin, individualit…

Let it be vyšlo jako poslední v roce 1970. Bylo poskládáno ze stovek nahraných hodin, bez jakékoli účasti kohokoli z nich. Na slepenci syrových nápadů i čistých rozehrávaček žádná skladba na Ringa nevybyla. Zajímavější je stejnojmenný film, čistý dokument, obecně neznámý, televizí nevysílaný, bez senzací – čtyři chlapi urputně se snažící. Marně. Vrcholem snímku je improvizovaný koncert na střeše studia – Get back se ta deska měla jmenovat, a bylo to o tom: čtyři muzikanti na place, jako pátý element, namísto všech těch orchestrů, už jen přizvaný klávesista. Návrat zpátky se ale ukázal být krokem zpět – Beatles nikdy nebyli rocková skupina v pravém slova smyslu, lennoniády typu Revolution či McCartneyho Helter skelter jsou jen náhodnými, pohádkovými kapitolami z jiných hájemství, kam hudební vypravěč náhodou zabloudil, ani nevěděl jak. Projekt se nepovedl, na desce zůstalo přesto pár zajímavých písní se skvělými Ringovými drobnými exhibicemi.

S Ringem se na jaře roku 1969 setkal i redaktor Mladého světa Oldřich Karásek. Zúčastnil se prý párty u Cynthie Lennonové. Opuštěné první Johnově manželce vypomáhat bylo srdečnému Ringovi samozřejmostí a bavil tam prý všechny, včetně Paula a svojí těhotné ženy. Český reportér využil příležitosti a zeptal se ho, co je pravdy na tehdejším tvrzení kteréhosi českého média, že Ringův první syn Zak má jméno podle českého žáka. „Ringo si na nic takového nepamatoval a tento výrok, vložený do jeho úst, dementoval. Ale pravil, že jsou-li v češtině tak pěkná slova jako „žák“, mohl bych mu pomoci. Nejdřív se ptal, jak se česky řekne „the ring“, a hrdě ukázal na tři velké prsteny na své ruce. Při pokusu vyslovit slovo „prsten“ se poprskal. Pak ukázal na své vlasy, sahající až na ramena, a projevil uspokojení nad českým „vlas“. Další části těla jako řasa, oko, obočí zamítla jeho žena Maureen. Přešli jsme tedy na květiny, já si vzpomněl na řeřichu, mateřídoušku a šeřík, to se však Starrům taky nehodilo. Nakonec vyhrála „Škóla“ pro případ, že to bude holčička…“ (byl to chlapeček Jason, nejmladší sestřička se nakonec jmenovala Lee…)

Get back, vlastně po producentském zásahu zejména Johnova kámoše Philla Spectora chladně osmyčcované Let it be (McCartney nechal tedy po letech vydat alespoň nahou verzi), zůstalo být pro historii Beatles jen posmrtným výprodejem nápadů ne sice špatných, ale nevytříděných, nedodělaných, co hůř, dodělaných někým jiným... Když ale čtyři muzikanti tehdy v devětašedesátém svoji práci odložili k ledu, jistě tohle ještě netušili. Snad už i zároveň viděli, že stále každý platí za víc, jsou-li pohromadě. Návrat ke kořenům se neosvědčil, ustoupili tedy jen o krok a půl, někam mezi Seržanta a Bílá alba – a Abbey road, nesmrtelná fotka na přechodu, se stalo vrcholným monumentem jejich tvorby.

Tajemství úspěchu Beatles tkví v prostém poselství lásky – je v každé jejich písni, a v některých ještě víc – jako i v té Ringově Zahradě chobotnic, Octopus garden. Mořská tématika evokuje snahu zopakovat Žlutou ponorku, písnička pro děti je teď ale i pro dospělé. To aby si v té záplavě silných melodií oddechli. Poslední deska, kterou čtyři liverpoolští osvícenci pospolu udělali, je moderní symfonií geniálních skladatelských nápadů, nejrafinovanějších vícehlasů a zkušeně suverénních výkonů učenlivých multiinstrumentalistů. V závěru se rozloučili bouřlivými osobními exhibicemi; zaznělo nejen Ringovo jediné bubenické sólo na deskách Beatles, ale i kytarové vařby ostatních (zejména McCartneyho agrese tu řve nejvíc) … a pak už jen pianko, „and in the end, the love you take, is equal to the love - you make.“ A opona spadla...

Láska členům skupiny Beatles došla. Bylo po všem. Toužili jít každý jinam. Jeden jako druhý v drogách a na chlastu, Paul s Lindou na statku, John s Yoko v pytli, George ve svém upřímném sitárovém zélotismu, Ringo s Maureen a třemi dětmi relativně v poklidu. Vydal nejprve album starých převzatých písní, takových, aby se líbily jeho rodičům, a pak se pustil do jednoduchých, zpěvných, vpravdě ringovských melodií k posezení, zábavě a tanci. Byl přitom obklopen nejen partou kamarádů z mokrých čtvrtí a es ze špičkových studií, ale tu a tam si s ním zahrál a zazpíval i ten či onen starý parťák. Oplácel jim to zase hostováním na jejich albech. Beatles nezemřeli, pouze dokončili vývoj, co začal už na těch bílých deskách… Jakési tiché, nenáročné pokračování kousků skupiny se tak poskrovnu konalo i v letech sedmdesátých. Až do jejich první půlky spolu v hitparádách soupeřili.

A jakkoli se potvrdilo, že žádná ze čtyř čtvrtin někdejšího dokonalého kruhu sama za sebe už bývalého řádu nedosáhne, přesto vytvořili všichni ještě i po rozchodu mnohé dobré písně, jež by na jejich dalším potenciálním albu slavnému jménu ostudu neudělaly. U Ringa je jich nejvíc soustředěno na jeho stejnojmenném albu z první poloviny desetiletí. Hojně mu pomáhal zejména George, jehož rukopis jak pro Cream je zjevný třeba i v největším Ringově singlovém hitu It´s don´t come easy. Osiřelý bubeník nejslavnější skupiny na světě poctivě pokračoval v písních, jaké fanoušci očekávali, s nezbytnou pěveckou pomocí nových přátel. Pak se ale s matkou svých tří dětí rozvedl (zemřela teď před několika lety) a z kopce to šlo asi nejenom s jeho tvorbou. Z někdejšího medvídka pro děti se stal ožralý lev snobských společností, čile řádící v objetí nejrůznějších sexbomb.

Už od konce let šedesátých se intenzivně věnoval filmu – zatímco Magický Christian je ještě větší nuda než někdejší Magický zájezd, Caveman představuje solidní filmový komix á la Flinstounovi. Ringo si v něm proti drsnému vůdci pravěké tlupy uhájil svoji druhou manželku Barbaru, jež s ním vydržela dosud. Vstoupil s ní do osmé dekády a v závětří ji spolu nejspíš propařili, neboť jeho tvorba spočívala v té době jen ve snadném vydělávání a utrácení peněz. Snad se stáhl i proto, že viděl, jak v roce 1980 dopadl John. Zůstával přitom vždycky přítelem všech stran nešťastného beatlesáckého sporu; mohl si dovolit nebrat si servítky – rok po vraždě prvního Beatla řekl: „Vždycky vím, že u Yoko mám domov. Nadělala hodně průserů (ona a Linda McCartney).“

Na konci desetiletí dostal ale chuť vzít paličky a mikrofon znovu do rukou – založil si hvězdnou skupinu All-Starr Band, s níž v proměnlivém složení dosud občas harcuje (nejen) po Americe. Ta se mu stala domovem. Jeho hlas s léty získal na suverenitě, tvorba se však rozmělnila (ještě víc než u druhé zbylé čtvrtiny Beatles Paula) do inflace veselých popových písní, alb, výběrů a živáků, jež přinášejí mnohé, jen ne něco nového. Čest přitomRingo Starr výjimkám typu King of broken hearts.

V půlce devadesátých let se rád podílel na reinkarnaci tří tehdy ještě žijících čtvrtin Beatles. Obchodní úspěch všech zúčastněných (Paul se kvůli tomu udobřil i s Yoko) byl nevyhnutelný, srdcovým příznivcům skupiny zůstaly nicméně rozpaky nad exhumovanými vykopávkami ze studia, jakkoli někdy pro posluchačovo poznání alternativních verzí známých skladeb zajímavými. Lennon se určitě v hrobě obrátil; byl-li by schopen Yoko odpustit, že jeho demozpěv z koupelny vydala Paulovi, přeživím kamarádům už ten ostatní výprodej koše na dvou deskách Antologií asi sotva - to všechno spolu přece před lety vyhodili…

Stáří Ringa i s jeho druhou ženou donutilo, aby se šetřili. Na začátku nového tisíciletí mu zemřel i nejmladší bývalý parťák George. Někdejší bouřlivák objevuje se na stránkách bulváru (kromě prstů do Véčka) už jen s plastovou lahví minerálky. Ale života užívá - podle posledních zpráv jamují právě pospolu v Kalifornii Paul s Bobem Dylanem, a bude se tam prý potloukat i Ringo - tráva jistě zase zavoní jak za starých časů. A weby obživnou: „I kdyby z nás zůstal jenom jeden, budou říkat, že se dává dohromady sám se sebou.“

Nikdo asi nečeká, že by tam měly být napsány nové kapitoly dějin hudby – o to už přece u těchto starých pánů nejde. Svoje mají dávno napsáno, Ringo obzvlášť. Jeho životní poselství spočívá hlavně v ryzím, chápavém lidství. Výraz mu voní člověčinou. Ta stojí i za jeho stinnými stránkami, nepěkně lidskými, jaké jsou ale každému vlastní. Ringo jako by posluchači nastavoval zrcadlo, když spočine ve spokojeném broukání si s ním. Může si to dovolit - „Byli jsme příšery. Bylo plno velikánů, ale velice málo monster. A v tom je ten rozdíl.“

Takže, Happy birthday, Ringo! You are the Greatest king of broken hearts!

Poznámka redakce: Texty písniček Beatles spolu s videoklipy můžete zhlédnout na stránkách Beatles.boskowan.com.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.