Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996OSOBNOST: Happy birthday, Paul!
Paul McCartney dnes slaví sedmdesátiny
"Já jsem vlastně Paulovi zničil život, víte. Mohl jít na univerzitu. Mohl z něho být doktor. Vůbec z něho mohlo něco být." John Lennon
Ještě že se přesto kdysi potkali: bouřlivák s něžnou duší a hodný chlapec s ambiciózní krví. Oba výjimečně hudebně nadaní, výborní zpěváci, pilní skladatelé. Vytvořili spolu nejvýraznější skladatelskou dvojici všech dob, napsali několik stovek písní a coby Beatles, společně s Ringem a Georgem, jim dali nezaměnitelnou podobu, jež je dnes již nedostižnou klasikou. Beatles, to je pojem, který se všemu ostatnímu vymyká.
John Lennon byl v roce 1980 zavražděn, George Harrison zemřel na rakovinu na podzim 2001, a tak tu dnes zasloužených vavřínů užívají už jen bubeník Ringo Starr (1940) a dnešní oslavenec. Potřetí nedlouho ženatý, už čtrnáct let vdovcem, vychází ze svého ústraní jen výjimečně, obvykle coby zlatý hřeb těch nejprestižnějších hudebních akcí. Stále trochu komponuje, nahrává a koncertuje, jako sólista spolupracoval s kdekým z první ligy. S dospělými dcerami vydal vegetariánskou kuchařku, s tou stále ještě malou dcerkou z předchozího, druhého a nadmíru nevydařeného manželství, se styků musí domáhat. Jediný syn, jak jinak než hudebník, zůstal být z dítek Beatles nejnevýraznějším - Paul nicméně vydělává z členů bývalé skupiny daleko nejvíc…
Tato notoricky známá fakta přísluší však spíš bulváru; příčinou toho, že dnes narozeniny tohoto muže vzpomínáme, je přece jeho hudba, obzvláště ta, již stvořil s Beatles. Ne že by ta pozdější byla špatná – kdyby skupina tenkrát pokračovala, jistě by jí slušela nejedna pozdější Paulova píseň, zejména z let sedmdesátých. Jakkoli však byli tito hudebníci každý svým způsobem geniální, ono zvláštní kouzlo, ta svěží spontánnost, jakoby téměř až neumělá, ve skutečnosti však velmi fundovaná, byla výsledkem tvůrčího spojení právě jen těchto a žádných jiných muzikantů.
Paul jednou řekl: "Rád bych býval psal hudbu ve dvacátých letech, ta doba se mi líbí." To byl jeho vklad do tavicího kotlíku tvůrčí dílny Beatles – vzpomeňme jen písní Honey pie, Maxwell´s silver hammer či Rocky Racoon, jež jako by onu starou melodiku evokovaly. Paul nepohrdal ani nejjednoduššími hudebními nápady, ale tu vtipnou partiturou, tu netypickým aranžmá, tu suverénním zpěvem "nad věcí" dovedl jim vtisknout punc nebývalosti, tisíckrát jakoby slyšené, ale přitom nikdy takto netušené.
"Nesnažím se zabývat vážnými společenskými problémy. Jenom hledám slova, která se budou hodit k muzice. A můžete v tom hledat, co vás napadne." To byla ta další ingredience – Paul se s ničím moc nepáral a stejně jako John lehce plodil kaleidoskopické texty, prosté a inteligentní, což jeho hudbě dávalo ještě další rozměry. Výsledkem byla snová atmosféra, jež jejich hudbu doprovázela zejména po celou druhou půlku šedesátých let. Onen magický výbuch nastal kolem roku 1966 a tehdejšímu obrovskému vzestupu kreativity čtyř mládenců vděčíme za celou tu spoustu nebývale kvalitních písní od alba Rubber soul až po Abbey road.
Paul nikdy však nebyl hudebníkem jen jednoho výrazu. Vedle veselých melodií, jež by mohly být až komicky infantilní, interpretovat je někdo jiný (vedle výše zmíněných třeba Yellow submarine, Lovely Rita, When I´m 64, Ob-la-di Ob-la-da, Lady Madonna) vytvořil celou škálu stylů, jež bychom mohli vzestupně podle naléhavosti nazvat jako melodie milostně lyrické (And I love her, Michelle, Long and winding road), či étericky krásné (Here, there and ewerywhere, Eleanor Rigby, For no one, Fool on the hill), až po klenuté hymny, jimiž je dodnes Paul slyšet i v rádiích (Let it be, Yesterday, Hey Jude).
A souběžně s touto až podezřele líbivou hudební tváří, jež koneckonců tak dobře korespondovala s chlapeckou Paulovou vizáží, byl tu zároveň neustále i Paul výbušný, dravý, ostrý jak břitva. Začíná to už první písní z první desky Beatles (I saw her standing there), jde to přes mnoho starých rock´n´rollů přes Can´t buy me love, Drive my car, Got to get you into my life, Sgt. Pepper, Back in USSR, Why don´t we do it in the road?, Helter skelter, přes vyřvané vymezení se vůči Johnovi I´v got a feeling, přes poslední klenuté blues Oh! Darling, až k osudovému refrénu Golden slumbers.
Paul dobře věděl, proč si letos 12. února v Los Angeles nechal na závěr slavnostního večera Grammy awards právě tuto nádhernou píseň, Golden slumbers – mohl od ní odpíchnout celý závěr posledního alba Beatles Abbey road, přičemž v kytarových orgiích, které před čtyřmi desetiletími umístili do drážek rozkurážení John, George a Paul, se tu teď vydovádělo celé klubko kytaristů. McCartney je pouze symbolicky dirigoval. A pak už jen slogan, jemuž porozumí přinejmenším půlka planety: "And in the end, the love you take, is equal to the love – you make." Láska za lásku – sami jí však tehdy rozdali tolik, až už jim ve skupině nezůstala žádná.
Po rozpadu Beatles se Paul deset let snažil provozovat vlastní skupinu Wings, ale snad že muzikanti nedocenili dostatečně onu čest hrát s ním, snad že sám byl příliš velký skrblík a despota, vedle jeho první ženy Lindy, již nepochybně nezištně miloval a o niž na konci devadesátých let přišel, nevydržel ve skupině nakonec ani nejvěrnější Paulův dlouholetý průvodce, Denny Laine z byvších Moody Blues. Přesto i tam ještě udělal Paul hodně dobré muziky – podle mě skoro celá alba Ram a Band on the run. Ostatní desky pohříchu zhusta zůstávaly vyplněny vatou, z níž by se Beatles stěží daly nabídnout tak jedna dvě melodie, vatou tu ovšem budiž míněno srovnání v Paulově kontextu – co jiní by, jež nás denně z rádia otravují, za takové písně dali! V druhé půlce sedmdesátých let nechal se i Paul ovlivnit módními, syntezátorově umělými zvuky (např. album London Down), což však – kupodivu – nevedlo v jeho případě ke klasické lentilkové přiotrávenosti posluchačově, nýbrž zase jen – k prosté, bezelstné radosti…
Po čtyřicítce vzdal Paul i tuhle skupinu a vystupoval i nahrával pak už buď s bezejmenným, pečlivě vybraným komparsem, anebo naopak s těmi největšími esy světové hudby. Vrátil se ke komponování filmové a vážné hudby, s Yoko Ono inicioval krátké znovuspojení zbyvších členů skupiny v projektu Antologie Beatles, sám pak vydal i album Liverpool sound collage ze starých studiových útržků hovorů (no, Johnova Revolution Nr.9 hadr…). Jeho diskografie se od té doby stále víc vyvíjí od původních alb k různým výběrům, remixům, raritám a koncertním záznamům, aktuální letošní album Kisses on the Bottom se vrací k melodiím jak z jeho mládí á la Sinatra.
Sir Paul McCartney
Je to příznačný oblouk – na rozdíl od malířů, básníků a spisovatelů jistě lze stěží očekávat na stará kolena to životní nejlepší od hudebníků. Známe koneckonců desítky hudebních dinosaurů živořících dnes ze zbytků své bývalé slávy a kreativity. Málokdo z nich má toho ovšem za sebou vytvořeného tolik jako Paul McCartney – a jak kdysi Ringo řekl, velikánů bylo víc, Beatles však představují ojedinělé monstrum. Pokud se dnes tedy někde Paul za velké slávy ukáže, má z čeho vybírat.
Závěrem nutno zmínit, co se u Paula celoživotně opomíjí: jeho hráčské schopnosti. Nejde jen o to, že je multiinstrumentalistou, který na koncertě suverénně střídá kytary s basou, piano se syntezátory, ale je schopen nahrát si sám bicí, i na trubku zatroubí. John kdysi poznamenal, že je to jeden z nejlepších světových baskytaristů. Měl pravdu; v začátcích skupiny hrál McCartney na kytaru a k base ho přivedla až nutnost po personální změně ve skupině. Během let stal se na tento nástroj virtuosem a nejpozději od Seržanta lze v každé skladbě s gustem vychutnávat jeho neuvěřitelné běhy, skluzy a kontrapunkty, jako by se hrálo na basu jak na sólovou kytaru: z pozdějších muzikantů, které to inspirovalo, budiž vzpomenut např. Chris Squire z Yes.
Bylo to přirozenou součástí Paulova hudebního hračičkářství, jež stálo za onou geniální lehkostí, s níž nejen tvořil, ale i hrál a zpíval. Z ní září ono beatlesácké magično, jež vnímavého posluchače nemůže neuchopit. Jak o tom svědčí mnoho zpráv, toto kouzlo nebylo jen dobové – hudbu Beatles stále objevují nové a nové generace. Není divu; na Mozarta či Beethovena svět také nikdy nezapomněl…
Takže, díky za tu spoustu úchvatné muziky, a happy birthday, Paul! – "Take it easy," jistě by na to po svém celoživotním způsobu odpověděl.
Odkazy:
Paul McCartney – oficiální stránky
