„Píšu tak rovně, jak umím, stejně jako chodím tak rovně, jak umím, protože to je nejlepší způsob, jak se dostat tam, kam chci.“ Herbert George Wells

H.G. Wells

Je tomu dnes 150 let, co se narodil anglický romanopisec Herbert George Wells (21.9.1866 – 13.8.1946), zaslouženě vnímaný především jako autor sci-fi. Zapomíná se na jiné stránky jeho tvorby, značně dobové, dnes již téměř neuvěřitelné....

„Velké kolo lidského osudu se otáčí stále rychleji, buď aby odhodilo své lidské břímě do prázdnoty nebo – osvědčí-li toto lidské břímě dostatečnou houževnatost – odveze je plápolající do nového období, nekonečně silnějšího života.“

Wells byl členem Fabiánské společnosti, anglického sdružení významných intelektuálů, věřících ve zlepšení lidstva cestou evoluce. Zůstalo tu tak po něm dnes už překonané filosofické poselství, víra v lidskou schopnost domluvit se racionálně na neracionálním, socialismus - tedy všeobecnou rovnost - nastolit nikoli diktaturou proletariátu, nýbrž společným usilováním intelektuálů a středních vrstev. Tato víra ho opustila až na závěr života, když už byla její marnost zjevná.

Jeho cesta byla dlouhá (vydal víc než sto titulů), lze ji volně rozčlenit do tří – vzájemně se prolínajících - období: vynikající sci-fi, čím dál lepší společenské romány, a nakonec pojednání historická či společensko-filosofická, jež se už dnešnímu hodnocení pohříchu vymykají.

Mladý génius sci-fi

První část tvorby mu zachovala jméno do dnešních dní; jde o fantaskní romány a povídky, kde se ihned projevil pronikavý talent. Z hlediska filosofického autorova vývoje zdají se být dnes tyto knihy jako přípravné studie o různých stránkách lidství.

Hned první román Stroj času (1895), dílko ještě poněkud infantilní, se zabývá nebezpečím postupné degenerace lidského rodu. Následný Ostrov doktora Moreaua (1896) jde ve varování prostřednictvím hororového popisu polozvířecích zrůd jinudy dál. Román Neviditelný (1897), dílo výrazně vyzrálejší, komické až hororové, odhaluje nečekané důsledky, do nichž může vynalézavý lidský duch zabřednout. Válku světů (1898) lze vnímat jako protikoloniální obžalobu bezohledného lidstva. Mezitím vydal i několik povídkových souborů s tématikou tu vědeckofantastickou, tu dobrodružnou, zhusta s překvapivými pointami. Některé byly i zfilmovány.

Pojednání o (zejména) této stěžejní části Wellsovy tvorby již na Neviditelném psu vyšlo, a to z pera Iva Fencla – snad mi teď tedy odpustí, když umístím jeho někdejší článek sem a vyhnu se tak popisování brilantně již popsaného.

Romanopiscův rozlet

Po přelomu století vydal sice Wells ještě několik sci-fi románů, avšak srdce už ho táhlo jinam – z fantazijních světů začal sestupovat do reálného. To už překročil třicítku a měl za sebou první manželství a rozvod - začal psát také romány společenské. Ty se zdály být v duchu toho nejlepšího z anglického kritického realismu; autobiografické prvky probleskovaly nejen co do milostných, osobních a profesních zkušeností, ale čím dál víc i co do názorů ne sice levicových, určitě však dobově kolektivistických, z dnešního hlediska totalitních, až eugenických.

„Pan Lewisham pevně věřil – snad to instinktivně vycítil -, že lidské bytosti nemají právo se radovat, dokud jiní vedle nich trpí, a jiskřivý lesk prosperity se mu proto jevil jako cosi zločinného,“ uvádí v románu Láska a pan Lewisham (1900). Dojemný příběh až impresionistický. Čerpal z vlastního života – se sestřenicí se oženil roku 1891, rozvod následoval 1895. Později byl známým proutníkem, ale to už je jiná kapitola. Člověku je tu až líto s ním a s ní, když je jim líto: životopisci měli později za to, že svoje společenské či sociální romány začal psát až po těch fantastických proto, že do té doby neznal dostatečně praktický život: „Celý jeden skvostný týden žil pan Lewisham v přesvědčení, že život pozůstává z lásky a mystéria, a teď se mu jasně a důrazně připomínalo, že se rodí v zápase o chléb a z vůle přežít.“

Následující Kipps (1905) už dýchá drsností života; laskavě soucitný, o věčném kverulantovi, o tom, co z člověka udělá náhlé zbohatnutí, o opravdové lásce – a o štěstí: „Ty pitomé, nicotné tragédie těchhle zmrzačených, omezených životů!“ Též o trudnosti zaměstnaneckého údělu: „A zase znova do práce, den za dnem. Já to nevydržím, Aničko, fakt to nevydržím.“ Už tu zaznívají klasické pesimistické Wellsovy názory: „Tenhle svět je vymknutý z kloubů. Je celý rozlámaný a já pochybuju, že by se ještě někdy zahojil. Stojíme na počátku choroby světa.“ Nebo: „Je to hmota a temno, je to antiduše, je to vládnoucí moc naší země, Blbost.“ V románě zvítězilo nicméně dobro ve stylu deus ex machina - happy end je až neuvěřitelně pohádkový.

V díle Tono Bungay (1909) je hlavním hrdinou mladý člověk, zapletený do milostných trampot. Román je rozsáhlejší nejen délkou: jako by se tu autor chtěl přiblížit světové klasice nejvíc - příběh spíš psychologický, hlavní hrdina opět milostně zklamán, dokonce dvakrát za sebou. Osou děje je jeho podnikání pod vedením rtuťovitého strýce – prodej „zázračného“ nápoje, ve skutečnosti levného šmejdu, z nich učiní multimilionáře, aby ale na závěr zase zkrachovali. Řeší se morální otázka bohatství, které se už tenkrát dalo nashromáždit fikaným marketingem na úkor užitečnosti produktu: „Občas se mi vskutku zdá, že celá tahle naše současná obchodnická společnost není nic jiného než kariéra mého nebohého strýce, zvětšená do světového měřítka, nafukující se bublina víry, která se nafukováním neustále ztenčuje.“

Byť jsou to knížky dobré, stále v nich velikost předchůdce Charlese Dickense jaksi ještě v dohlednu nebyla – o tom, že k tomu však směřoval, svědčí následující, velmi zábavný a poněkud odlehčenější román Příběh pana Pollyho (1910): Tady už hlavní hrdina dětstvím a mládím jen proletí, aby z něj ve středním věku zbyl typický moderní pokrytecký společenský produkt. Nešťastný člověk s nepodařeným životem, co nenávidí svoji práci, manželku i sebe. Nakonec tu však i takový slaboch vlastní stín překročí – román ústí do málem až směšnohrdinské grotesky (z nepodařené sebevraždy se vyklube gerojský skutek, co úplně obrátí protagonistův život) a graduje v poselství: „Jakmile člověk prorazí stěny každodenní existence, toho nehmotného vězení, jež mnohé z nás zdánlivě tak pevně drží v zajetí od kolébky až po rakev, učiní závažný objev. Zjistí totiž, že není-li mu jeho vlastní život po chuti, může jej změnit.“

Spisovatel filosofem

A jako by se tu Wells svým literárním hrdinou inspiroval, tehdy se mu v díle začínají objevovat črty spíše filosofické či sociologické, kterými chtěl přispět k tomu, co v dobré víře považoval pro zachování civilizace za nezbytné: k pokojné přeměně světa k lepšímu, kde moc a bohatství jedněch nepovede k bezmoci a chudobě druhých. Bohulibému svému cíli věnoval pak veškeré úsilí až do pozdního stáří, než musel rezignovaně seznat, že se mýlil.

První platformou, na níž svoje filosofické názory vyjevil, jsou dodnes vysoce ceněné Dějiny světa (1920). Obdivuhodně erudované, ač samozřejmě žádným profesionálním historikem nebyl. Vedle faktografické hodnoty vyniká dílo čtivostí a autorovy myšlenky si zachovávají názorovou kontinuitu - v duchu doby i on vidí alfu i omegu všeho v problému vlastnictví: „Lidská společnost rostla dohodou mezi vzájemným vlastnictvím toho a onoho. Byl to kompromis s pudem, který nutil člověka vyhnat každý jiný kmen ze svého viditelného světa. Jestliže hory, lesy a řeky nebyly tvoje země anebo moje země, bylo to proto, poněvadž byly naše země. Každý z nás by byl nejraději, kdyby to byla jeho země, ale to by nešlo. V takovém případě by nás ti druzí zničili. Proto vede společnost od samého počátku ke zmírnění vlastnictví.“

Odtud pokračoval k nutnosti toto vlastnictví i nadále postupně zmírňovat – tím spíš, že „celá zeměkoule je nyní jedinou hospodářskou jednotkou.“ Již tehdy vnímal, že po stu stoletích své existence došlo lidstvo do fáze, již bychom dnes nazvali globalizovanou: tak to Wells myslel, když zdůrazňoval, že svět už je příliš propojen na to, aby se nadále tříštil v anarchii: „Společenské a hospodářské otázky jsou, jak se zdá, neodlučitelně spjaty s mezinárodními a mohou být rozřešeny jen v duchu společné služby, který musí vstoupiti do lidského srdce a nadchnouti je. Nedůvěra, nepoddajnost a sobectví národů a nedůvěra, nepoddajnost a sobectví jednotlivého vlastníka a dělníka vůči obecnému dobru si v ničem nezadají a navzájem se v sobě obrážejí. Nemírná hrabivost jednotlivcova jde rovnoběžně a je stejného rázu s hltavou nemírností národů a panovníků. Obě jsou výplodem týchž pudů, téže nevědomosti a týchž tradic. Internacionalismus je socialismem národů.“

„Všechny tyto věci hlasitě volají po dozoru a autoritě mnohem většího rozsahu a větší chápavosti, než jakou má kterákoli nynější vláda,“ dodává pak jinde. Zárodek takové budoucí světové vlády viděl v tehdejší Společnosti národů, předchůdkyni dnešní OSN.

V roce 1922 následovala zkrácená verze, Stručné dějiny světa – oproti těm původním místy až příliš stručné, navíc může český čtenář narazit na nejednotnost v překladu, ale snad ještě čtivější: „Rád bych, aby se čtenář pustil do těchto Stručných dějin světa skoro jako do románu.“ V tom byl podobně excelentní jako Čech Emanuel Rádl. Jeho čtenáře čekaly nicméně další nevídané novinky: měl se setkat s Leninem, pak se Stalinem, a postupně propadnout něčemu podobnému jako v Rusku Gorkij – práci vpravdě agitační, ve službách myšlenek zbloudilých, jakkoli domněle lidumilných. Na stará kolena musel pak vypít hořký kalich, jenž naplňoval po celou druhou půlku svého života...

(dokončení zítra)