Zemřela česká (nejen) hudební ikona

„Zůstanu svůj, a tónům stále náležím.
Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží.“

Titulek jsem si vypůjčil z článku Jiřího Černého z časopisu Melodie 2/1972 – zní tak nějak stejně jako Mistrova tvorba, velebně, vemlouvavě, tak, jaký byl Karel Gott sám: „Zpívám rád a je to na mně doufám znát.“ A Jiří Černý si ho zase vypůjčil z této písně:

Zemře-li zpěvák či hudebník, bývá namístě zamyslet se nad jeho tvorbou, projít diskografii, vypíchnout nejlepší momenty i momentální slabosti; tady by to bylo zbytečné. Nejen proto, že po celý život – při vší úctě - zpíval vlastně stále jedno a totéž, nejen pro neskutečnou šíři a členitost jeho diskografie, ale hlavně proto, že Karel Gott zdaleka není jen nej(-známější, -populárnější, -prodávanější, -lepší, dosaď zkrátka, co chceš) zpěvák, ale je to především nejvýraznější – nejen hudební - česká ikona. Taková, jako byl naposledy Havel, předtím snad jen Zátopek, ještě dříve Kafka, Dvořák, Smetana...

Svět jej zná coby nositele zlatého hlasu „aus Prag“, u nás je to symbol - nejen kulturní, ale přímo společenský, nejznámější z nejznámějších, celebrita všech celebrit. Velikost té popularity se například ukázala nedávno, když byla vydána limitovaná série památečních bankovek s jeho portrétem: nekonečné davy zájemců byly uspokojeny jen částečně, artefakt se záhy stal vyhledávaným obchodním artiklem s neuvěřitelně vyšroubovanými cenami. Každý zná nejen Gotta, ale i jeho manželku a čtyři dcery. Každý by dovedl zabroukat hromady jeho písní, i ti, co je upřímně nesnášejí. Pusť si televizi, rádio, kup si časopis – odevšad na tebe vykoukne, a tak je to už asi padesát let.

Karel Gott je zkrátka symbolem češství, a to nejen v jeho velikosti, ale i malosti – na rozdíl od mnohých bych ji vůbec ale neviděl v tom, že i on se nechal dostrkat na pódium toho antichartovského cirkusu, co se v Divadle hudby konal 4.2.1977 (vedle Štaidla, Vágnera, Korna a jiných hudebníků, zdiskreditoval se tam koneckonců i takový Pavol Hammel), ale v tom, že i on, který to jistě neměl zapotřebí, také hojně provozoval to známé zneužívání železné opony ke krádežím zahraničních hitů, jak to dělal kdekdo (jak známo, autorské poplatky se na Západ neplatily) – viz (či spíše slyš) jeho hity jako Tam kde kdysi byl Babylon, Být stále mlád a jiné nechvalně známé…

Jelikož však o mrtvých jen dobře, vyzdvihněme raději jeho velikost: Ať se to komu líbí či ne, Karel Gott je nejúspěšnějším českým umělcem všech dob, co vydal na tři stovky desek, kterých se prodalo na padesát milionů – nejen že dobře zpíval, ale dobře také vypadal. Byl umělcem vpravdě lidovým, pro nejširší vrstvy – takovému nelze zazlívat jistá komerční pokřivenost, podbízivost chceme-li, neboť jako takový se od začátku prezentoval a tím si tu popularitu získal. Nikdy se nepokoušel o žádný jazzrock, žádnou progresi, a je to jen dobře, protože to by mu stejně nikdo nevěřil. Co víc, byl ne snad skromný, ale určitě ne nabubřelý, řekněme – byť Mistrem byv - namistrovaný. Zůstal zkrátka opravdu svůj, trochu sice takový Motýl Emanuel, avšak nepochybně Pan Zpěvák, slušný, vysoce profesionální, vcelku sympatický a zejména pro ženy i nadoblačný idol k tomu. Nezáviďme mu, kdo takoví nejsme…

Ano, jeho údělem velebným bylo jediné - být jen tónů služebník: ty uměl vytvořit vpravdě slavičí. Za to mu patří uznání od všech – i od těch, co ho zrovna nevyhledávali...

.