5.12.2020 | Svátek má Jitka


OSOBNOST: Génius času Bergson

20.10.2006

„Problémy, které mne zcela pohltily během posledních deseti až patnácti let, jsou problémy spojující samotné základy fyziky s existencí této konstruktivní šipky času, která stojí v základech „Tvořivého vývoje“, o němž mluví Bergson.“
Ilya Prigogine

Jestliže se řekne „génius času“ ve fyzice, je to dozajista Albert Einstein, pro mnohé potom Stephen Hawking coby autor Stručné historie času (nejvíc pro ty, co ji sice nečetli, ale četli o ní), a snad už dnes – přinejmenším pro některé z nás – i autor úvodního citátu. Tímtéž ve filosofii je pak ale nepochybně francouzský filosof Henri Bergson (1859-1941), od jehož narození ve středu uplynulo 147 let. „Čas nevyžaduje, aby byl zřen, ale aby byl žit.“ Narodil se v Paříži jako syn polského hudebníka židovského původu a anglo-irské matky. Jeho mystická, životem kypící filosofie našla své stoupence především mezi umělci a inteligencí – na počátku XX. století byl jedním z uznávaných myslitelů a jeho vliv přetrval, neboť dynamické pojetí času, tolik odlišné od toho v podstatě statického největších předchůdců (Kant, Hegel), je k nim velmi silnou, také idealistickou alternativou. A mnohem čtivější, pomineme-li tedy jeho ještě kostnatou, protože chtěně akademickou prvotinu Čas a svoboda. Konečně, Bergson dovedl své myšlenky i atraktivně podat, čímž se od suchopárných profesorů lišil nejvíc. Říká se, že na jeho pravidelných přednáškách, hojně navštěvovaných intelektuální smetánkou té doby, dámy vzrušením omdlévaly – a nejen proto, že to byl jistě i šikovný chlap. Charismatický filosof pronikavého pohledu, brilantní řečník a obratný stylista Bergson si nemalou slávu vydobyl i na poli literatury – ovlivnil zde širokou škálu spisovatelů od Romaina Rollanda až po F. X. Šaldu. Roku 1927 se pak coby literát sám stal nositelem Nobelovy ceny. Patrný byl jeho duch v malířství u postimpresionistů, ovlivnil i sochaře Augusta Rodina.

Přímým Bergsonovým pokračovatelem u nás se stal Jan Milíč Čapek, jenž se zabýval otázkami spojenými s filosofií času a tehdy novou, relativistickou fyzikou. Tím ovšem navázal i na Bergsonova jen o dva roky mladšího současníka, matematika a filosofa z druhého konce kanálu La Manche, Alfreda Northe Whiteheada: „Čas je, protože je dění, a mimo dění není nic.“ Lze na Bergsonovo dílo pohlížet i jako na filosofickou obhajobu takového relativistického pojetí světa, kde pozorovatel a pozorovaný svým způsobem jedno jsou, kde i zdánlivý chaos představuje řád a pomyslný řád nevyzpytatelný chaos, kde principy kvantové fyziky nacházejí analogii i v makrokosmu a vesmír naopak v mnohém připomíná strukturu atomu, kde namísto Stvoření figuruje Tvoření, právě časem vyjádřené. Platí to za ryze bergsonovského předpokladu, že namísto mechanické kauzality vyzdvihneme z času tu jeho stránku, která představuje zdánlivě triviální, ve skutečnosti ale zásadní - trvání.

a) „Trvání“ a čas, který „netrvá“

Trvání, tento nejen první Kantův modus času, ale ve veřejném pojetí i tzv. čas sám, Bergson vysvětluje jako „takové, jaké opravdu je, jako souvislé tvoření, nepřerušené prýštění novosti.“ Čas není nic dělitelného: znamená spojitost, horempádem dopředu → ve směru evoluce se vyvíjející. Je to skrytá, čile tvořící síla, co tu stále jaksi je, dramatický kvas života. To, co permanentně rodí novost, v čem se rozumu nová skutečnost stává možnou ihned, jakmile se mu skutečností stane. Dá se ale něco takového vůbec nějak exaktně rozkouskovat? „Je-li pohyb řadou pozic a změna řadou stavů, pak je čas tvořen rozlišenými částmi položenými vedle sebe,“ vysvětluje Bergson. „I když potom říkáme, že tyto části po sobě následují, přesto se takový sled podobá sledu obrazů kinematografického filmu: film by se mohl odvíjet desetkrát, stokrát, tisíckrát rychleji a na tom, co odvíjí, by se nic nezměnilo. Kdyby probíhal nekonečně rychle, kdyby odvíjení (v tomto případě mimo přístroj) proběhlo v jediném okamžiku, byly by to stále tytéž obrazy. Takto chápaný sled k nim nic nepřidává; spíše něco odebírá. Vyznačuje nedostatek. Vyjadřuje nedokonalost našeho vnímání, které je nuceno probírat film obraz po obrazu, místo aby jej pojalo celkově. Takto uvažovaný čas není zkrátka ničím jiným než ideálním prostorem."

Problém lidského vnímání je podle Bergsona v tom, že rozum je uzpůsoben převádět svět na „věci“. Věci pak chce měřit – vynucuje si to praktická stránka reality: jen tak je může lovit, tvořit, vyrábět, užívat. Za účelem měření vynalezl si člověk k tomu příslušné praktické nástroje - měřidla. Ač dnes shledáme měřicí přístroje nejroztodivnějšího druhu, prapůvod všech měřidel je v rozsahu paží a délce kroku pračlověka, který teprve posléze coby zemědělec, člen obce a vlastník pozemku, okolnostmi donucen, „loktem kládu měřit začal.“ Všechna takováto měřidla se vyznačovala společnou vlastností – přiložitelností. Na tomto prazákladním principu se v praxi nic nezměnilo dodnes; i krejčí, zedník a student své metry a pravítka k „věcem“ přikládají. To je však jen omezená skupina z možných druhů měření – jen zřídka lze vlastně dvě „věci“, měřidlo a předmět, přiložit na sebe fyzicky přímo. Fyzik měřící napětí v elektrickém obvodu přístroj k ničemu nepřikládá, měřený jev je dynamický, na rozdíl od úsečky na papíře neposedí, nepostojí. Avšak jak pravítko, tak i voltmetr užíváme z toho důvodu, abychom něco zjistili – účinek, charakteristiku jevu. Jde nám o to, co je ve věcech jaksi uchováno – smysl měření.

Čas je v tom věru nevinně, že i on je takto neustále k něčemu jakoby přikládán; byly za tímto účelem sestrojeny hodiny. Čas se na nich manifestuje jako nekonečný pohyb v kruhu, a to vlastně prapůvodně podle otáček matky planety. A tak jsou k dispozici jakési pomyslné dílky času, jejichž předobrazem jsou poledníky na mapě, vtělené do rysek ciferníku. Na rozdíl od milimetrů na pravítku nejsou však vteřiny nijak „reálné“ – kolík do země sice lehce zatlučeme, na sever nasměrujeme, podle úhlu zeměpisné šířky nakloníme, sluneční hodiny sestrojíme, avšak stín „měří“ pohyb Země, nikoli to, co ještě nikdy nikdo neviděl. Kterýsi novoplatonik hlásal, že stín letícího ptáka se nepohybuje – není tomu tak i s kolíkem? Čas není žádným smyslem postihnutelný, avšak v praxi je nám nutno nahlížet na něj, chtě nechtě, jako by byl.

K „trvání“ takto však, a to je ten paradox, pomyslně „přikládáme“ „netrvání“ – „Podstatou každého účinku trvání, který bude přiložitelný sám k sobě, a tedy měřitelný, je, že netrvá,“ konstatuje Bergson. Což je věc prazvláštní – všechno tzv. „měření času“ je vlastně protimluvem – je to „měření“ něčeho opravdu trvajícího prostřednictvím lidské představy netrvajícího (nehybného, statického) měřidla času – jakoby přímky, čáry, na niž dělicí body v duchu nanášíme: vlastně obdoby ciferníku, pomyslně rozbaleného do nekonečna. „Čára, kterou měříme, je nehybná, čas je pohyblivost. Čára je dokonaná, čas je to, co se tvoří, co dokonce působí, že se všechno tvoří.“ Je to vlastně opravdu nesmysl, poměřovat trvání věcí časem; na rozdíl od pravítka a úsečky na papíře, kde předmět i měřidlo jsou takříkajíc stejnorodé, jsou trvání a „čas – měrnost“, jak se ukazuje, protikladné záležitosti.

A tak lidé běh světa vlastně „během času“ nazývají, avšak vlastní představu „času“ virtuálně zastavují pokaždé, když ono slovo vůbec vysloví. Ať už říkáme, že něco „bylo“, „je“ či „bude“, vždy je tu čas pojímán tak, jako by už proběhl, jako by už svoji úlohu vykonal. Trvání je živé, ale „starý čas“ ne – „když mluvíme o čase, obvykle myslíme míru trvání, a nikoli trvání samo.“ Jako když se klidem měří pohyb – tak, jako to činil Zénón s letícím šípem: v každém bodě svého pohybu je šíp nehybný, neboť lidský intelekt nedovede záhadu pohybu rozluštit jinak, neumí smířit schémata svého myšlení s tím, co vidí, jiným způsobem než tak, že z pohybu „zachytí jen řadu pozic: nejprve je dosaženo jednoho bodu, potom dalšího a ještě dalšího. A když rozumu namítneme, že mezi těmito body se něco děje? Rychle doplní nové pozice, a tak dále donekonečna. Od přechodu svůj pohled odvrací. Pokud stále naléháme, postará se o to, aby pohyblivost, vytlačovaná s narůstajícím počtem uvažovaných pozic do stále menších intervalů, ustoupila, vzdálila se a zmizela v nekonečně malém.“ Za tuto daň šalebnosti intelekt, podle Bergsona tak jako tak pouhé „prodloužení smyslů“, získává zdání pevnosti, relativní stability, bezpečí a spolehlivosti reality. Té, v níž je mu v rámci tohoto dynamického světa dáno žít.

b) Pohyblivý pohyb a tvůrčí čas

K tomu letícímu šípu - proč se nám vůbec zdá, jako by se společně s předmětem pohyboval i čas? Protože „jakmile byl překonán určitý prostor, náš intelekt, který všude hledá pevnost, posléze předpokládá, že pohyb se nanášel na tento prostor (jako by se pohyb mohl shodovat s nehybností!) a že pohyblivý předmět postupně je v každém bodě dráhy, kterou prochází. Můžeme nanejvýš říci, že by tu býval byl, kdyby se zastavil dříve.“ Tedy, kdyby spočinul v blazeovaném klidu – a to už by zase nebyl v pohybu ...

Jako je pak pohyb vlastně takto nedělitelný, totéž se týká i změny. I ona představuje přechod, proměnu ze stavu A do stavu B. Jelikož oba stavy prostorově vnímáme coby jakési danosti, vědomí si už mezi ně samo doplní řadu poloh, jež onen přechod „nesou“. Ony jej představují; přechod sám zůstává však pohříchu zahalen. Intelektuální, analytické vědomí není schopno pojmout jej spojitě - musí si ho uměle rozkouskovat do virtuálně statických stavů: vytvořit si záchytné body. Změnu tak, stejně jako pohyb, neumí lidský mozek zpracovat jinak, než jako by byla dělitelná – avšak „každá skutečná změna je změnou nedělitelnou. Rádi na ni pohlížíme jako na řadu odlišných stavů, které se takříkajíc řadí v čase.“

„Nepopírám,“ vysvětluje dále Bergson, „že čas zahrnuje sled. Nemohu však souhlasit s tím, že by se sled představoval našemu vědomí nejprve jako rozlišení vedle sebe postaveného „před“ a „potom“.“ Tedy, sbohem tolik vyzdvihovaná kauzalito! Naopak – toto rozlišení vkládá vědomí do změny až následně, poté, co ji v její spojitosti smyslově pojme. První počitek je spojitý, jednoduchý, přirozený – „trvání je nejjasnější věcí na světě.“ Teprve až pevnou oporu pomyslných bodů hledající vědomí učiní z jednoduchého komplikované, ze spojitého nespojité, z nedělitelného dělitelné – jak to definovali už mnozí. „Nedělitelná kontinuita změny vytváří opravdové trvání,“ praví však Bergson. „Skutečné trvání je to, čemu se vždy říkalo čas, ovšem čas vnímaný jako nedělitelný.“ Zprostorovělý pojem času, který je předmětem našeho denního užívání, je tedy jen exaktní náhražka – všeobecné nepochopení podstaty skutečného trvání je důsledkem několikasetleté karteziánské výchovy, která pohyb i změnu urputně definuje jako aritmetický součet stavů.

Celý problém Bergsonových filosofických předchůdců podle něj spočívá v tom, že „nikdo z nich nehledal pozitivní atributy času. Pojímají sled jako nepodařenou koexistenci a trvání jako ztrátu věčnosti.“ A to je slepá ulička – byť se takové uvažování shoduje s materiálními předpoklady přežití, s požadavky rozumu, potřebami řeči i symbolismem vědy. Jeho krátkozrakost spočívá podle Bergsona v tom, že vývoj zaměňuje za prosté mechanické odvíjení – „je základní rozdíl mezi vývojem, jehož souvislé části se pronikají v určitém vnitřním narůstání, a odvíjením, jehož odlišené části se kladou vedle sebe.“ Právě nutné, procesuální požadavky lidského rozumu jsou toho příčinou, že nedělitelný, tajemnem zahalený „vývoj“ se dočkal vyjádření v dělitelném, srozumitelném „odvíjení“. Odvíjením vývoj definujeme – tím se však pohříchu zříkáme jeho vnitřního smyslu.

Chronickou poplatnost lidského uvažování myšlence „odvíjení“ Bergson dokladuje na otázce po svobodné vůli. Dá se podle něj říci, že byť i připustíme možnost něčeho kvalitativně zcela nového a nepředvídatelného, stejně tak obvykle v představách činíváme jen jako pouhou „volbu“ z už daného – „jako by to byly předem naznačené „možnosti“ a jako by se vůle omezovala na „uskutečnění“ jedné z nich.“ Zamýšlím-li kupříkladu jít na nákup, v mé hlavě existuje celkem ucelená rámcová představa kam půjdu, co si tam vyberu, kolik zaplatím a kterou cestou se budu vracet domů. Dělo se tak již mnohokrát, pokaždé zhruba stejně, a tak mysl z klubka ověřených vzpomínek na spirále bytí lehce odvine další otáčku, předpověď uzavřeného aktu nákupu. Jak prázdná je pak ale taková predikce oproti svému skutečnému naplnění – jak málo lze uhodnout z toho, co se opravdu stane! „Zkuste si dnes představit jednání, které uskutečníte zítra, i když víte, co budete dělat,“ udržuje čtenáře i posluchače v napětí Bergson. „Obraznost vám možná předvede pohyb, který má být vykonán. Avšak z toho, co si budete při jeho realizaci myslet a co budete prožívat, nemůžete dnes vědět nic, neboť stav vaší duše bude zítra zahrnovat celý život, který prožijete až do té doby, a kromě toho i to, co k němu přidá právě onen zvláštní okamžik. Abyste předem naplnili tento stav obsahem, který má mít, k tomu byste potřebovali právě ten čas, který dělí dnešek od zítřka, neboť nemůžete psychologický život zkrátit ani o jediný okamžik, aniž byste změnili jeho obsah.“

Budoucnost je chápána jenom jako jakási další z obměn minulosti, jako něco, co už tu jako série různých možností latentně spočívá. Svobodnou vůlí potom nazýváme možnost volby – z čehosi už předem daného. Jaký je potom podle Bergsona ale rozdíl mezi těmi, kteří „věří v natolik přísné zřetězení jevů a událostí, že účinky je pak možné odvozovat z příčin: ti se domnívají, že budoucnost je dána v přítomnosti,“ a těmi, kteří věří ve „svobodnou“ vůli, ale i ji pojímají jen jako volbu z více daných možností - kteří vlastně také „připouštějí, i když si to neuvědomují, že vše je dáno?“ Nic není dáno, nijak, zní Bergsonovo poselství jako pochodeň naděje pro přátele vskutku svobodné vůle. „Jednání, které by bylo zcela nové (alespoň zevnitř) a které by žádným způsobem, ani ve formě čisté možnosti, neexistovalo před svým uskutečněním, jim zřejmě vůbec nepřišlo na mysl.“ Abychom tedy svobodu pochopili tak, jaká ve své neuvěřitelné bohatosti je, „je třeba se přemístit do čistého trvání.“ Filosofie čistého trvání – toť potom bergsonismus v kostce.

Skutečnost nejsou tělesa, pevné body a osoby, nýbrž procesy, děje a události – bytí věcí nespočívá v jejich zdánlivě pevné hmotnosti, ale v jejich trvání: v nepřetržitém růstu, ve vývoji. Jinak řečeno, substancí reality nejsou atomy a molekuly, nýbrž trvání samo. A toto je jádrem bergsonismu – pravého nazírání ducha duchem samým, idealismus na druhou. „Existují změny, ale pod změnou neexistují věci, které se mění,“ udivuje Bergson všechny přátele materialismu. „Změna nepotřebuje oporu. Existují pohyby, ale neexistuje netečný, invariantní předmět, který se pohybuje: pohyb implikuje něco, co se pohybuje.“ Nikdo se podle Bergsona, (a ani Kanta nevyjímaje), nezbavil pojetí změny jako toho, co se nakonec vůbec nemění a pohybu jako toho, co se vlastně nehýbe – za jejich vnímání považovali (podle pana Bergsona) pouhou „krystalizaci tohoto vnímání, jeho zpevněnou podobu sloužící praxi.“ Tvrdá praxe žití nicméně onen akademismus, onu „geometrii myšlení“, samozřejmě vyžaduje – „nijak není v našem zájmu poslouchat nepřetržité hučení hlubokého života.“ To tedy dozajista není; a tak, co „teď“?

c) Bergsonovo „teď“

Fyzik či matematik by přítomnost jistě definoval jako časový bod v srdci karteziánského kříže, průsečíku os času a prostoru. Adept východních filosofií by zase řekl, že přítomnost je to jediné, co tu máme, a že je to vlastně věčnost – nunc stans, „věčné teď“. Na věčnost by nakonec čtenáře jistě odkazoval i intelektuální vyznavač víry křesťanské, takový, který hledá věcem konečný smysl. Bergson pak uvažuje: „Co je přesně přítomnost? Je-li to aktuální okamžik – tedy matematický okamžik, který se má k času tak, jako se má matematický bod k přímce – pak je zřejmé, že podobný okamžik je pouhou abstrakcí, duchovním náhledem.“ Je to tedy konstrukce hypotetická – jako z bodů přímku nikdo nesloží, tak z okamžiků neslepí ani žádný opravdový čas. I kdyby však něco takového reálně existovalo, kdyby byl okamžik bodem, můžeme se ptát: „Jak by se to mělo s okamžikem, který by tomuto okamžiku předcházel? Dva okamžiky by nemohl oddělovat časový interval. (…) Dva matematické body, které se dotýkají, spolu splývají.“

„Vědomí nám říká, že když mluvíme o naší přítomnosti, myslíme přitom na jistý interval trvání,“ uvádí Bergson věc na pravou míru. „Okamžik“ prostě nelze definovat exaktně, leda tak snad jen jako „mžik oka“. Přítomnost je pole vědomí, které si zrovna činí nárok na naši pozornost. „Tato pozornost je čímsi, co se může prodlužovat či zkracovat.“ Řeknu-li kupříkladu, že „teď“ nemám čas (protože musím dodělat tohle), má přítomnost zahrnuje celou dobu, které je k dokončení oné záležitosti zapotřebí. Kolega v práci je „teď“ nemocný – budeme za něj dělat nejméně týden. Potkám známého, který vypráví, že „teď“ pracuje u té a té firmy – je tam týden nebo měsíc, bude tam třeba léta a stále to bude znamenat, že „teď“ tam patří – a tak dále. Pojem „přítomnost“ je hojně užíván v nejrůznějších souvislostech a může to podle okolností být vteřina, hodina, rok, sama věčnost: „Pokud by pozornost k životu byla dostatečně silná a dostatečně odpoutaná od veškerého praktického významu, obsáhla by v jedné nedílné přítomnosti celou uplynulou minulost vědomé osoby (…) jako něco kontinuálně přítomného. Byla by (…) jako melodie, kterou vnímáme nedělitelně a která od začátku do konce vytváří stálou přítomnost.“ Augustin?

Pojem „přítomnost“ coby cosi momentálně takříkajíc příručního evokuje potom „minulost“; tu ale jako součást stále expandujícího kontinua času nelze přece od přítomnosti oddělit: „Bereme-li v potaz kontinuitu vnitřního života, a tedy i jeho nedělitelnost, pak není třeba vysvětlovat uchovávání minulosti, nýbrž její zdánlivé odstraňování.“ Ve skutečnosti je to tedy naopak: paměť není sochou, ale tím, co bývá chápáno jako její pochybení – zapomínáním. Odstraňování vzpomínek, zbavování se informací, k jejichž opakovanému znovuvyvolávání se už žádné další důvody nenaskýtají. Bergson říká, že padající horolezec, který si po třiceti letech náhle vmžiku znovu projde svoji školní úlohu z první třídy, vůbec nezalovil v žádném filmovém archivu paměti (který neexistuje), nýbrž naopak byl situací přímo biologicky donucen jaksi potlačit své zapomnění – a tak se mu v mysli úloha objevila jako kontinuální součást aktuální přítomnosti. Nahlédl do věčnosti – prokouknul čas. Čas je autentická, opravdová opravdovost: „Čas zpožďuje, či spíše sám je zpožďováním. Musí tedy být produkováním. A není-liž tedy nositelem tvoření a volby?“ praví génius času Henri Bergson.

Stejným způsobem tu zůstává veškerá minulost vesmíru, stále přítomná tak jako tehdy – v kameni skal, skalách hor, v horách kontinentů, v kontinentech planety, v planetách hvězdných soustav a v hvězdných soustavách galaxií. Ani jediný zhynuvší motýl, který tu kdy byl, nezůstal bez svého individuálního, osobitého otisku do mozaiky vývoje – je tu stále přítomen svojí stopou. Realita průběžně narůstá, mění se a zdokonaluje - vyvíjí se. Všechno tu stále je. Karteziánsky lze tento proces zajisté pojímat jako prosté kauzální odvíjení – pak však zůstává otázka evoluce a jejího smyslu záhadou, ba i nevysvětlitelným nesmyslem. Nahradíme-li v souladu s Bergsonem pojem „odvíjení“ „vývojem“, vyskví v plném světle podstata času jako trvalého přidávání informací ke stávající přítomnosti. Ta je pak cosi jako vrchol imaginární pyramidy, jejíž spodnější patra vnímáme jako minulost, avšak sama pyramida běhu času nezná. Nikoli paměť, nýbrž zapomnění je to, čím mozek slouží, protože je nástrojem myšlení. Jednou z funkcí rozumu – tou, řekli bychom, praktickou, přitom je „právě maskovat trvání, ať už v pohybu nebo ve změně.“ Vědomí nic nearchivuje, ale naopak filtruje – „mozek slouží k tomu, aby z minulosti vybíral, aby ji zmenšoval, zjednodušoval a využíval, ale nikoli k tomu, aby ji uchovával. Kdybychom nebyli navyklí domnívat se, že minulost je odstraněna, nečinilo by nám zvláštní potíže vidět věci tímto způsobem.“ Koneckonců, copak by asi zbylo z okolí, z těla pozorovatelova, nebyla-li by zde minulost celého vesmíru stále přítomná, naprosto autentická a aktuální se vším všudy? „Stavy našeho hmotného světa jsou současné s historií našeho vědomí.“ Nunc stans.

d) Bergsonův odkaz

Bergson donutil fyziky filosofovat. Stephen Hawking hovoří o různých potenciálních historiích vesmíru, z nichž my se ocitli v té, kde Madonna je zrovna na obálce Kosmopolitanu (a spojenci vyhráli druhou světovou válku). Bergson však říká: naopak – jen tím, že Madonnu vidíme na obálce Kosmopolitanu, je toto možné.

Copak to ale předtím možné nebylo? Vždyť Kosmopolitan vycházel, Madonna byla slavná – co bránilo tomu, aby se tam díky své popularitě ocitla (byť se tehdy ještě ukřižovat nenechávala), stejně jako mnohé jiné známé osobnosti? Bergson však vysvětluje, že takovéto pojetí „možného“ není ničím jiným než jakousi dvojitou negací negace – „v tomto zvláštním smyslu nazýváme možným to, co není nemožné; a je nabíledni, že tato ne-nemožnost určité věci je podmínkou jejího uskutečnění. Možné, chápeme-li je takto, však není v žádné míře čímsi virtuálním nebo ideálně preexistujícím.“ Možnost je jen „absencí překážek.“ Jak konzervativní fyzikové, tak pohříchu i předbergsonovští filosofové z ní však dělají „preexistenci v podobě ideje.“ Možnost je uskutečnitelnost, nikoli předchůdná idea – volá však filosof Bergson, Platónovu trvalému „světu idejí“ navzdory. A dává příklad Shakespearova Hamleta. Připouští, že nikomu nebylo zapovězeno, aby toto dílo napsal – papír, pero i inkoust byly demokraticky k dispozici každému, kdo psát uměl (potenciálně dokonce i tomu, kdo toto umění nezvládal). Žádná komise tehdy nerozhodla, že budoucí velké dílo zvané „Hamlet“ smí napsat jen pan Shakespeare. V tomto smyslu byl tedy Hamlet obecně možný dříve, než se stal skutečností – ani fyzikálních, ba ani administrativních překážek k tomu nebylo, Hamlet byl ne-nemožný. Má tomu snad ale tedy být tak, že idea Hamleta tu ležela na chodníku a náhodou to byl zrovna občan Shakespeare, kdo ji šťastně zvedl a úspěšně prodal?

Zkusme připustit, že namísto Shakespeara mohl Hamleta, jak jej známe, z chodníku zvednout nějaký jiný pan X. „Jestliže si představujete, že se taková mysl mohla vynořit před Shakespearem, znamená to, že neberete v potaz všechny detaily dramatu. Když si je postupně doplňujete, ukazuje se, že Shakespearův předchůdce myslí vše, co si bude myslet Shakespeare, pociťuje vše, co bude pociťovat Shakespeare, ví vše, co bude vědět on, vnímá vše, co on bude vnímat, zaujímá totéž místo v prostoru a v čase, má totéž tělo a tutéž duši: je to Shakespeare sám.“ Perem a inkoustem na papír šlo koneckonců napsat leccos – i Hamlet. Dílo ovšem nespočívá v nějakých grafických či elektronických znacích na hmotném nosiči, ale ve vnitřním obsahu – je vpravdě virtuální. Je to soubor myšlenek, který vyplodila mysl obzvláště nadaného jedince. Ten vnitřní informaci své duše přenesl „ven“ na hmotné médium, které bylo mnohokrát okopírováno a předáno jiným vědomím, jež si ji opět zvirtualizovala ve svých myslích – a v tomto případě následně velmi ocenila. Myšlenka Hamleta nebyla před Shakespearovým tvůrčím počinem možná, protože nikdo jiný než on ho takto napsat nemohl. A tak i Bergson na otázku, jaké podle něj bude velké dramatické dílo zítřka, suše odpověděl: „Kdybych věděl, jaké bude velké dramatické dílo zítřka, napsal bych je.“

Čemu to tedy vlastně mysl chronicky podléhá? Domnění, že realita je opravdu jen ta řada písmen na papíře. Dodatečně k nim pak přiřazuje pojem, myšlenku – marxisté by souhlasně přikyvovali. Potom už je ale logické a zcela přirozené chápat vývoj jako náhodný výběr z více daných možností. Skutečnost je dnes klasickému najezenému Evropanovi ona šťastně zvítězivší možnost v loterii bytí, kde se žrebuje ve válci věru že spolehlivém. Bergson však říká: Hamlet se stal možným, jakmile byl napsán. A zrovna tak parní stroj, dalekohled a atomový reaktor. Suroviny k jejich výrobě tu měli už neandrtálci, teprve jejich potomci je však mnohými svými skutky, po předcích většinou opakovanými, učinili možnými. „Když umělec zhotovuje své dílo, vytváří možné současně se skutečným (…) Jak to tedy přijde, že budeme pravděpodobně váhat říci totéž o přírodě?“ Inu, protože, k radosti oněch marxistů, „to, co je z řádu tvoření, přenášíme do řádu vyrábění.“ A navíc, k potěšení karteziánců, „intelekt si (…) představuje původ (skutečnosti) a evoluci jako organizování a reorganizování jednotlivých částí, které jako by pouze měnily místo.“ Kteréžto vidění světa ale koresponduje s pojetím prostoru jako prázdného akvária: „Naše myšlení činí z prostoru jakési skladiště.“ Představujeme si nicotu, jež bytí předchází, je jím vyplňována – a svojí prázdností poskytuje univerzální možnost pro zaplnění čímkoli.

„Představa vlastní většině filosofií a přirozená pro lidskou mysl, totiž představa možností, které se uskutečňují jakýmsi nabytím existence, je tedy čirou iluzí.“ A proto je čas – a to je samotné jádro Bergsonova odkazu - svoboda sama. Nikoli však jako volba, ale jako aktivní tvoření dalších „skutečností“. Ano, skutečnost přináší celé vějíře nebývalých potenciálů. Potom už je ale zřejmé, proč takovýto Bergsonův čas, ona „prýštivá produkce nepředvídatelné novosti,“ zároveň i „je to, co zabraňuje, aby všechno bylo dáno najednou.“ Zprostředkovává kontinuitu možností (což vidíme jako vzrůst kvality – evoluci): skutečné činí možným postupně. „Čas zpožďuje, či spíše sám je zpožďováním.“ Je tedy oněm možnostem podstatou – tím, čímž se tyto v lidském vjemu skutečnosti manifestují: dává šanci uskutečnění.

Génius času Henri Bergson, dnes pohříchu stále ještě málo doceněný (právě proto, že časem jako záhadou se stále ještě málokdo touží zabývat), nabídl alternativu k tomu, kolem čeho Platón i Kant do jisté míry bezradně kroužili – v primární dominanci času. „Filosofie toto nepřetržité tvoření nepředvídatelné novosti nikdy otevřeně nepřipustila. Již staří k němu měli odpor, všichni si totiž coby víceméně platonici představovali, že bytí, úplné a dokonalé, je dáno jednou provždy v nehybném systému idejí: svět rozvíjející se před našima očima k němu tedy nemůže nic přidat; je naopak jen úbytkem či úpadkem; jeho po sobě následující stavy vyměřují vzrůstající nebo zmenšující se rozestup mezi tím, co jest, stínem vrhaným do času, a tím, co by mělo být, Ideou usazenou ve věčnosti; vykreslují jen variace téhož deficitu, proměnlivou formu prázdnoty. Právě čas je ten, jenž všechno pokazil. Moderní filosofové, pravda, zaujímají zcela odlišné hledisko. Neberou již čas jako nějakého vetřelce, narušitele věčnosti; rádi by ho však redukovali na pouhé zdání. Časovost je pak jen zmatenou formou racionálnosti,“ pravil roku 1930 v článku pro švédský časopis. To už bylo čtyři roky na světě stěžejní Heideggerovo dílo Bytí a čas, kde právě ona zmíněná časovost je ústředním pojmem. Ani Martin Heidegger na svého staršího současníka samosebou nezapomněl: „Bergson jenom říká opačně: Čas (temps) je prostor. Také Bergsonovo pojetí času vyrůstá očividně z interpretace Aristotelova pojednání o čase.“ – Inu, dva dominantní kohouti, a jen jedno časové smetiště … a i současník Emanuel Rádl se mýlil, domníval-li se o Bergsonovi, že „jak rychle jeho sláva vzplanula, tak rychle pohasla.“ Historie potvrdila něco jiného.

„Skutečné se opět stává věčným, s tím jediným rozdílem, že zde již nejde o věčnost idejí sloužících fenoménům jako vzor, ale o věčnost zákonů, v nichž se fenomény rozpouštějí,“ uzavírá své poselství Henri Bergson. Jeho nebývalá a historicky zcela nová filosofie pak přináší pro lidstvo nadějné poselství: „V nestálém světě fenoménů nalezneme nějaké absolutno.“ Pochopení, že každý je svého osudu pánem, že je skutečně svobodný. Radost a sílu. „Pocítíme, jakožto tvůrci sebe samých, své účastenství na velkém díle stvoření,“ pravil už jako více než sedmdesátiletý, pár let před svojí smrtí.



90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací
90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací

Fisher-Price zná snad každý. Málokdo ale ví, že letos slaví 90 let od svého založení. Značka dala světu více než 5 tisíc hraček, které vrací rodiče...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.