„Dostal jsem, pane, Vaši novou knihu proti lidskému rodu a děkuji Vám za ni. Nikdo dosud nepoužil tolik důvtipu, aby se pokusil udělat z nás zvířata. Když jsem Vaši knihu přečetl, zmocnila se mne touha chodit po čtyřech. Poněvadž jsem neprováděl takovou věc již šedesát let, cítím, že je mi nemožno, abych se o to pokoušel. Ponechávám tedy tento přirozený způsob chození těm, kdo jsou k tomu způsobilejší nežli Vy a já …, nicméně však s Vámi souhlasím, že literatura a vědy byly někdy příčinou mnoha zel.“
Voltaire

„Rousseau je horoucí, dopředu se ženoucí slaboch, jest spisovatel lyrický, nedbá paradoxů, jest dovedný v líčení přírody. Mluví sice řečí osvícenců, je plný rozumářství, dedukuje své zásady z apriorních principů, je deistou, věří v přírodu; tímto názvoslovím líčí však nový svět, instinktivní a sentimentální.“
Emanuel Rádl

Myslím, že Jean Jacques Rousseau (1712-1778) slaboch není, nýbrž duševně nemocný, ale silný člověk. Sebevědomě a velmi sofistikovaně napadl nejen seriózní, osvědčené, exaktní vědy, ale i kulturu, filosofii, umění - to, čím se moderní Evropan cítí být jaksi ušlechtilým; vzdělání je člověku podle Rousseaua ve skutečnosti falešnou koulí na noze: „Astronomie se zrodila z pověry, výmluvnost ze ctižádostivosti, nenávisti, pochlebování a lži, geometrie z lakomství, fyzika z nicotné zvědavosti a všechny vědy, ba i morálka, z lidské pýchy.“ Rousseau zpochybňuje vědění, namísto kterého však nenastrkuje – nevídáno! - žádnou víru; i ta by byla dalším znásilněním svobodného lidského jedince, byla by jen dalším „věděním“: „Ani sofisté, ani básníci, ani umělci, ani já, nikdo z nás neví, co je pravda, dobro a krása. Je však mezi námi ten rozdíl, že se všichni tito lidé domnívají, že něco vědí, ačkoli nevědí nic.“

Jean Jacques poznal zač je toho od života loket už v raném dětství, kdy matku nepoznav, otec jej opustil; sirotek byl vychováván několika příbuznými i cizími chlebodárci, než se záhy osamostatnil a volně vyučil svobodnému životu aktivního dobrodruha. Obzvláštní postavení zaujímá v jeho osudu štědrá opatrovnice, o 12 let starší mecenáška a posléze i milenka madam de Warens, jež mu umožnila věnovat se samostudiu. Jí věnoval své první literární dílo – milostný román. Ve třiceti odešel z rodné Ženevy do Paříže, kde se živil jako písař, úředníček a učitel hudby; vynalezl mimoděk novátorský systém zápisu not, nápad však nevzbudil zájem; o hudbě byl také jeho příspěvek do Encyklopedie přítele Diderota, později složil dokonce i několik oper, psal i divadelní hry. A stále si při tom všem nesl s sebou pocit ohrožení od lidí, nechuť ke společnosti, absenci přátel, solitérství, útěky k přírodě, s níž člověk nikdy není sám. Podivnému samotáři nebylo ještě ani čtyřicet, když Akademie vyhlásila soutěž o nejlepší pojednání na téma „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů?“ To byla voda na mlýn neurotického intelektuála: „Toto je jedna z největších a nejkrásnějších otázek, jaké kdy byly položeny.“

„Naše duše se kazily úměrně tomu, jak se zdokonalovaly naše vědy a umění,“ odpovídá na největší otázku Rousseau a vytyčuje tím pevně směr svojí originální filosofie; až se vtírá úvaha, o čem by asi psal, kdyby vyhlásili třeba téma „Nejsou mravy jen iluzí“? V lecčems asi o tomtéž: „Lidé jsou zvrhlí. Ještě horší by byli, kdyby se naneštěstí rodili vzdělaní.“ Nevelký spisek soutěž vyhrál a měl nebývalý úspěch; vznikl ve správnou dobu na správném místě: po už poněkud všedních intelektuálních polemikách s dogmatem víry přišel tu znenáhla čelní útok i na jeho pokořitele, vědění samo – vše, co člověka vlastně člověkem činí (marxista by řekl ona nadstavba, hájemství vědomého ducha - by už neřekl…), vědomosti generací jsou Rousseauovi analogické rákosce na nebohou dětskou duši: romantici přírody dodnes jsou potěšeni představou takovéhoto sebevědomého lidského osvobození … od čeho však? – Ne snad nakonec od lidství samotného?

O tři roky později vyhlásili učenci další otázku: „Jak vznikla nerovnost mezi lidmi a je zdůvodněna přirozeným právem?“ Ambiciózní pisatel rozvíjel své myšlenky dále: „Když sledujeme vývoj nerovnosti (…), pozorujeme, že zřízení zákona a práva vlastnického je jeho první mezník, zavedení úřadů druhý, třetí a poslední pak změna moci zákonné v moc libovolnou: takže stav „bohatý“ a „chudý“ byl uzákoněn v první době, „mocný a slabý“ v druhé a v třetí stav „pán a otrok“, což je poslední stupeň nerovnosti a cíl, k němuž směřovaly oba ostatní (…).“ Člověk opustil lůno Přírody, přestal být divochem – a připravil si namísto ráje peklo. Návrat k pudovému, intuitivnímu životu, k nekomplikovanému nazírání světa, jak je prostě vidět, plastický a jednoduchý, to je Rousseauovo krédo, zdroj jeho slávy i předmět kritiky jeho odpůrců. Že by organizované pohodlí civilizace, postavené na lidském přemýšlení, podložené čím dál větším materiálním přebytkem pro stále širší vrstvy bylo lidstvu danajským darem, tomu už dnes věří málokteří – Rousseau si tím nicméně ve své době už okamžitě po vydání díla zajistil nehynoucí slávu a nesmrtelnost v panteonu filosofů: „Srovnáme-li úžasnou rozmanitost výchovy a způsobu života, která vládne v různých vrstvách společnosti, s jednoduchostí a jednotností života zvířat a divochů, kteří se všichni živí stejnou potravou, žijí stejným způsobem, jednají stejně, pochopíme, oč rozdíl mezi lidmi musel být menší ve stavu přírodním než ve společnosti a jak se přirozená nerovnost v lidském pokolení zvětšila nerovností společenského zřízení.“ Společnost zdrojem neštěstí člověka – co teď?

Sto let předtím tu byl Hobbes se svojí „společenskou smlouvou“: člověk člověku vlkem, to je holá pravda, ale stát, jemuž se oba podřídí, jim zajistí přežití v bezpečí, a co víc, při trvalé možnosti sebeuplatnění – je dobré se dohodnout. Pro Rousseaua je stát jen násilí na jednotlivci; do jeskyní už se však stěží navrátíme, a tak v dalším spisku spekuloval nad tím, jak se s danou skutečností vyrovnat: „Jelikož jsem se narodil jako občan svobodného státu, jako člen suveréna, samo hlasovací právo mi ukládá povinnost poučit se o veřejných záležitostech.“ Má však s takovým překročením rubikonu vlastního individualistického učení tak trochu problémy; vznikají mu podivné kompromisy, jistě později libé oku čtenáře Marxe: „Každý člen společnosti dává svou osobu a všechna svá práva ve prospěch celého společenství, neboť dává-li se každý cele, je podmínka pro všechny stejná, a je-li podmínka pro všechny stejná, nemá nikdo zájem na tom, aby ji učinil tíživější pro ostatní.“ Zdůrazňuje hlavně všeobecnou svobodu a rovnost, což mu vyneslo nepřízeň mocných, ale i posmrtné uznání u strůjců Francouzské revoluce. Všem budoucím revolucionářům a vůbec přátelům společenského pořádku odkázal i onen paradoxní, v historii neustále se opakující prvek horlivého osvobozování za každou cenu: „Aby tedy společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který státnímu tělesu dává takovou sílu, jež každého, kdo by odepřel poslechnout obecnou vůli, k tomu může donutit, což znamená, že každý je nucen být svobodný.“ Stůj, musíš být osvobozen!!!

Ve stejnou dobu mu vyšel i další milostný román a zejména slavná kniha (nejen) o výchově Emil, co tak později zaujala i Kanta; odpůrci našeho kasárenského školství (dnes už, pravda, spíš anarchistického) by jistě souhlasili – Rousseau kritizoval to, co tu potom o sto let později zavedla Marie Terezie k neštěstí desítek příštích generací: efektivní výchovu robotů hrozbou a trestem. Rousseau tyto cenné znalosti čisté tabule dětské duše na svých pěti dětech ale neuplatňoval, raději je dal do sirotčince, nenáviděné společnosti na krk. Jejich matka byla prostou a negramotnou ženou z lidu, s níž se Rousseau romanticky seznámil v hostinci, když se jí zastal proti opilcům; možná naplňovala jeho ideál o přírodním člověku, ale její rytíř si stejně po celý život dělal co chtěl a z mnoha žen tíhnul zejména k těm s modrou krví… Román Emil zachycuje i jeho náboženský názor: „Takto pozoruji Boha v jeho dílech. Čím více se snažím nahlédnout do jeho nekonečné bytosti, tím méně ji chápu. Ale jest, a to mi stačí.“

Padesátiletému Rousseauovi začalo nicméně po takové slávě trudné údobí pronásledování, kdy ho negativní věhlas vlastních děl vyháněl z jednoho místa na druhé; azyl dočasně našel u anglického filosofa Huma, nicméně korpulentní dobrácký knihovník se od schizofrenního přítele z kontinentu vděčnosti nedočkal: stihomamy pronásledovaný Rousseau jej nařkl z neupřímnosti a vrátil se do Francie, kde se dočkal vypršení trestní lhůty. Napsal pak ještě několik smířlivějších pojednání, žil životem upozaděného, prominentního intelektuála a pomalu se propadal do prohlubující se duševní choroby. Zemřel ve stejném roce jako o osmnáct let starší současník Voltaire.

Marx o další století později oprášil Rousseauovu myšlenku o zhoubě soukromého vlastnictví pro společnost („pro filosofa je to železo a obilí, které civilizovaly člověka a zahubily lidské pokolení,“) a navrhl řešení, které však v základě jaksi popíralo dědictví myslitelovo: vytvořit beránky z vlků, vymazat zákon džungle z lidského nitra. Historie ho z omylu usvědčila, Rousseau ale i při svém idealizování přirozenosti stále zůstává být hoden pozornosti; ve středu uplynulo od jeho narození 294 let, zítra jich tomu bude už 228, co zemřel. Krása i marnost jeho barvité filosofie jako by vykrystalizovala v tomto jeho slavném odstavci: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz bylo by lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka; jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“