Neviditelný pes

OSOBNOST: Feuerbach a náboženství

28.7.2006

"Dva, rozdíl je zdrojem náboženství - Ty je Bohem Já, neboť Já nejsem bez Tebe; závisím na Ty; není-li Ty - není ani Já."
Ludwig Feuerbach

Ludwig FeuerbachNedávno byl na tomto místě článek o Martinu Buberovi, pozoruhodném filosofovi o "Já a Ty", citlivé alternativě ke karteziánství a jeho matematickému "já - ono"; dnes je tomu 202 let, co se narodil jeho hlavní inspirátor, kopernikánský revolucionář ateismu Ludwig Andreas Feuerbach (1804-1872). Do dějin se v prvním plánu zapsal jako kritik náboženství, jeho argumenty byly však brilantnější než ty jeho současníků, také bývalých novohegeliánů, snadno srozumitelných zastánců pěsti a kladiva: oni hlásali třídní boj, on vztah k bližnímu, což chtěl uskutečnit přeměnou teologie v antropologii - to druhé "já" je jen ten druhý, nikdo třetí tam není: "Proto nejvyšší a poslední princip filosofie je jednota člověka s člověkem." Bůh je jen na zemi, hmotný, myslící - v osobnosti, která jediná je subjektem i objektem. Lidská projekce onoho kýženého "nejvyššího objektu" do metafyzického nekonečna je jen jejich zbožnou, iluzorní představou dokonalosti sebe sama. "Ty" však není na nebesích, nýbrž v tom druhém - dejme lásku, ego i blaženost tomu, komu patří - člověku.

Ludwig byl čtvrtým synem úspěšného německého právníka a neminulo ho výborné vzdělání, zhodnocené aktivní akademickou praxí od začátku. Dnes je tomu 202 let, co se narodil. Učení idola Hegela už jaksi "předpřestavil z hlavy na nohy" pro mladšího kolegu Marxe - dialektický idealismus postupně přetavil na antropologický materialismus. Po čtyřicítce vydal své hlavní, protináboženské dílo, téhož roku vyšel i Komunistický manifest. Revoluční a materialistický vítr nové doby se mu líbil, na stará kolena vstoupil dokonce do sociálně demokratické strany. Už dříve ale v závěru jednoho svého spisku o sobě prohlásil, že je "obyčejným, pospolitým člověkem, komunistou." Přestože z hlediska celku tehdejší německé filosofie byla mu v historii přisouzena jen podružná role svorníku mezi Hegelem a Marxem, potažmo bijce pámbíčkářů, existencialisté četli Feuerbacha jinak a Buber mu dokonce zpátky vrátil lásku - přesto, že učitel byl dobově poněkud zaujatý: "Láska je praktický ateismus, popření Boha v srdci, ve smýšlení, v činu. Křesťanství si říká náboženství lásky, ale není náboženstvím lásky, nýbrž náboženstvím supranaturalistického, duchovního egoismu, tak jako je židovství náboženstvím egoismu světského, pozemského."

Kdo spatří však břevno v oku svém? Ludwig Feuerbach sundal sice z nebes mstivého dědka, avšak vzal vesmíru zároveň i jeho mozek, jako by to nebyl vyvíjející se systém, ani pevný řád, ba ani chuchvalec vaty - nic, v čem by byla organizace: "Bůh je nepodmíněná, obecná - Bůh není toto nebo tamto" - neproměnná, věčná čili nadčasová bytost. Ale nepodmíněnost, neproměnnost, věčnost, obecnost jsou dokonce podle soudu metafyzické teologie i vlastnosti rozumových pravd či rozumových zákonů, tudíž vlastnosti samého rozumu; neboť co jiného jsou tyto neproměnné, obecné, nepodmíněné, vždy a všude platné rozumové pravdy, než výrazy podstaty rozumu?"

Myšlenky myslí tedy jen člověk, praví Feuerbach - v přírodě prý po nich samotných není ani stopy, Platón neplatón; může za to jeho podcenění otázky času, jemuž přisoudil roli kriteria praxe, což vedlo nakonec k Leninově definici času jako čehosi objektivně jsoucího ("ve světě není nic než pohybující se hmota a pohybující se hmota se nemůže pohybovat jinak než v prostoru a čase"). Představa nadčasových pravd je mu popřením času, čas je mu délkou, z níž nelze myšlením uniknout: "Skutečné myšlení je myšlení v prostoru a čase." Myslíme-li tedy nekonečno, dovedeme-li být v čase myšlením kdekoli kdykoli (což dovedeme), to pouze fantazírujeme - abstraktní představou nekonečné stálosti odporujeme "právu i rozumu".

Feuerbachovi (a nejen jemu) lze dnes jistě být vděčný za to, že dějinně zkušený Evropan není už šikanován kvůli víře, jako se mu to teď u nás děje třeba na silnicích od zase jiných, mocných kazatelů vody, pijících víno. Na druhé straně ovšem s vaničkou vylil Feuerbach i dítě, s teologií odkázal do říše bájí i teleologii, s pověrou zavrhl i kosmické vědomí - aby dogmatismus zakopal opravdu hluboko, popřel i (také) jeho filosofickou oporu: věčnost, stojící "teď", rozdrobené do mnoha "teď" v řadě za sebou - do kauzality, do času: "Nadčasový počitek, nadčasová vůle, nadčasová myšlenka, nadčasová bytost jsou věci, které neexistují." Ale přesto tu existuje homo sapiens sapiens, který už zjistil, jak úžasně vyvážené je dílo evoluce v čase, co dává smysl až přes jeho široké propasti. Vývoj slepou metodou náhody v široké mnohosti vede k antropickému sebeuvědomění si toho, kdo toto všechno vnímá; účelnost v přírodě, vývoj od hmoty jednoduché (vodík, helium) ke hmotě složité (zbytek Mendělejevovy tabulky), odtud dokonce někdy někde i k životu a myšlení, řád z chaosu a paradox druhé věty termodynamické - v přírodě duch je, zjevně a logicky, ať už je to cokoli (viz. třeba i Teilhard). Kdo tohle zase nevidí, chová se nevědomky jako ten pes, co si v záhlaví těchto stránek zakrývá oči...



zpět na článek