Evangelium, řecky evangelion, v překladu neznamená nic jiného než dobrou zprávu. A to, že Karol Sidon v roce 1978 konvertoval k judaismu, přijal jméno Efraim po druhorozeném synovi Josefa, které se překládá jako Prašné území či Úrodná půda, na Sidona prozrazuje, jak si pojmenoval svůj úkol.

Karol Sidon

Židovská tradice totiž toto jméno používá pro poctivé studenty Tóry. Proto je možné jeho konverzi a posléze jmenování vrchním rabínem v České republice považovat za dobrou zprávu. To platí zvláště proto, že k tomu došlo po dvou totalitách, které místní židovské obce devastovaly, a že tak učinil až po desetiletém soukromém studiu a dalším studiu v Heidelbergu a Jeruzalémě. Do jeho přípravy je možné započítat i jeho literární činnost. Toho si všimla i porota Ministerstva kultury složená s renomovaných odborníků, a proto mu letos udělila státní cenu za literaturu: ocenila jeho celoživotní přínos a podle ní zazářil zejména knihami Sen o mém otci a Sen o mně či scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem.

Citované knihy i spolupráce s režisérem Jakubiskem se týká jeho činnosti z konce šedesátých let. Za zmínku ale stojí i jeho další knihy Evangelium podle Josefa Flavia z roku 1974, Boží osten z roku 1975 či Brány mrazu z roku 1977 a Návrat Abrahamův asi z roku 1980, to si ani on přesně nepamatuje, ale i jeho poslední série sci-fi románů, které vydával do roku 2017 pod pseudonymem Chaim Cigan, v nichž židé putují vesmírem i časem. Všechny tyto knihy kromě vysoké literární hodnoty jsou ale důkazem jeho cílevědomého hledání vlastní identity.

V naší společné knize Červená kráva to formuloval takto: „Snaha udržet si paměť je vlastně snahou udržet si vědomí toho celého stromu, z kterého člověk vyrostl.“ To potvrzuje i jeho nejznámější divadelní hra Shapira z roku 1972, v níž jde jak o hledání cesty k pravdě, tak i o vztah dcery a otce, který je vlastně paralelou vztahu syna k rodičům: staré Sidonova téma, kterému se věnoval i v knihách, které zmiňuje porota.
Základním podnětem k Sidonově literárním výpravám mu bylo na samém počátku pátrání po zemřelém židovském otci, který byl zavražděn v Terezíně v Malé pevnosti, když mu byly dva roky. Proto si snad můžeme dovolit říci, že Karol Efraim Sidon ve svých prvních knihách inkarnoval do psacího stroje, aby se dozvěděl, kým je, či spíše, kým by mohl být. Spolehl se, že klávesnicí hýbe jeho podvědomí. Jenom zapisoval, co na dně své duše slyšel. 

A právě asi tato jeho vnitřní snaha a umanutost je tím, čím dokáže dodnes přesvědčit své čtenáře i porotu, která mu udělila Státní cenu.