22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Empirik apoštolem nové doby

1.9.2006

"Locke nás zavedl do materialismu a odnaučil nás věřit v moc myšlenky nad tělem."
Emanuel Rádl

"Všechna velikost i bída dnešních našich časů začíná anglickým osvícenstvím, a John Locke je jeho otec."
Vladimír Neff

John LockeUž dvě století předtím, než i mnozí významní filosofové zavrhli ducha jako hypotézu historicky neosvědčenou a oddali se netečné hmotě jako jediné substanci bytí, tu takové zakuklené materialistické i otevřené utilitaristické myšlenky bujely v nejedné hlavě vzdělancově; Angličan John Locke (1632-1704), od jehož narození v úterý uplynulo 374 let, je z filosofického hlediska "jen" dalším apologetem předchůdců Baconů (Rogera i Francise) a Thomase Hobbese, v budoucnu pak jeho tolik vlivné, ale nepříliš sofistikované učení, suché jako on sám, fundovaněji rozvedl následník Hume, co jádro otázky správně pojmenoval jako "problém lidského poznání" a posléze tím probudil i Kanta; Marx ho samozřejmě ctil (zejména pro jeho úvahy hospodářské), dodnes zastává takové hmatatelné názory nejeden prostý vyznavač "selského rozumu", byť i o Johnu Lockovi třeba nikdy ani neslyšel. Ano, Locke by dnes imponoval nejspíš hlavně těm, kteří žádnou filosofii nikdy nečetli ani číst nebudou; přesto byl sám už za svého života uznávaným filosofem, fundovaným ekonomem, úspěšným politikem a váženou veřejnou osobností. Do historie se pak zapsal jako ten první, co rozum člověka důsledně podřídil jeho smyslům …

John se narodil v rodině nevýznamného, puritánského právníka. Studoval teologii (tu mu ve scholastické škole znechutili), medicínu a přírodní vědy. Přednášel v Oxfordu morální filosofii. Posléze se seznámil s lordem Ashleyem, hrabětem ze Shaftesbury, v jehož rodině pak po většinu života působil jako rádce, lékař a učitel. Dvakrát se musel díky bouřlivým politickým poměrům v rodné zemi uchýlit do exilu (ve Francii a v Holandsku), na stará kolena pracoval i ve státních službách. Vedl čilý společenský život, aktivně se stýkal s učenci různých oborů (snad nejznámější z nich je Newton), spolu s ním zrálo i rozsáhlé dílo, z něhož mnohé spatřilo světlo světa až po jeho smrti. Jako starý mládenec a celoživotní astmatik se přesto dožil solidního věku, vážený a ctěný po celé Evropě. Bylo to zejména díky jeho stěžejnímu dílu, které moudře nechával dvacet let uzrát, než je před svojí šedesátkou konečně vydal: olbřímí Eseji o lidském rozumu.

A lidský rozum tu věru dostal na frak: "Nic není v rozumu, co nebylo předtím ve smyslech," zní slavný Lockův citát. Člověk postižený slepotou si kupříkladu nikdy nepředstaví žádný obraz, tvar ani barvu; hluchý nerozumí řeči a nevychutná hudbu, jež je mu něčím zcela nepochopitelným. Divoch zná sice přírodu, ale s knihou, kloboukem či brýlemi jistě nebude vědět, co si počít - v pralese se s nimi jeho smysly nikdy nesetkaly. A koneckonců je to vidět na každém malém dítěti: jen opakováním toho, co kdy kde vidí, slyší, hmatá, cítí a chutná, si postupně vlastnosti tohoto světa osvojuje - jaképak tedy vrozené, dopředu už člověku dané ideje, s nimiž by do života vstupoval: "Když byly nalezeny některé všeobecné věty," praví nepřítel metafyzických spekulací Locke, "o nichž, jakmile byly poznány, nebylo možno pochybovat, byl ostatně již jen krátký a lehký krok k závěru, že tyto věty jsou vrozené. Když byl tento důsledek jednou učiněn, pak zbavil lenivce námahy bádání a všechny pochybovačné otázky byly zastaveny u toho, co bylo jednou prohlášeno za vrozené. Pro ty, kdož si hrají na mistry a učitele, bylo nemalou výhodou, když stanovili za princip všech principů, že o principech se nepochybuje. Neboť jakmile jednou bylo povýšeno na princip, že jsou vrozené pravdy, pak jejich stoupenci byli nuceni uznat určité poznatky za vrozené, tím ale byli zbaveni užívání vlastního rozumu a úsudku a přivedeni k tomu, aby tyto poznatky přijímali na základě důvěry a víry."

Avšak přesto lidé abstraktně myslí, nosí v hlavě pojmy, jež se vůbec nemusí zrovna momentálně vztahovat k tomu, co mají takříkajíc před nosem - co s tím? Ano, pracujeme s idejemi, které však vždy vycházejí z konkrétních, dříve už poznaných předmětů; Locke je pro budoucí badatele rozdělil na ideje jednoduché a složené. "Ejhle, strom!" - praví kupříkladu jedno vědomí, stromu tváří v tvář; tato jednoduchá, názorná idea zahrnuje v sobě kvality primární, zjevné, ale i sekundární, zprostředkované. Strom je jeden, vysoký a košatý, praví první pohled na něj; při bližším zkoumání lze však seznat, že je to lípa v plném květu, vonící zářící užitečná. Stále však na strom hledíme zvenčí, pasivně; tohotéž (?) jedince (botanického?) vnímá nicméně v tuto chvíli i čtenář, byť mu u počítače nejspíš žádná lípa neroste - není to jeho zkušenost vnější, nýbrž vnitřní: jednoduchou ideu lípy drží teď ve svém vědomí (na základě předchozích svých zkušeností s lípami); co víc - když se pak zvedne a vydá se na procházku do aleje, možná tam učiní zkušenost kombinovanou, kdy na nějakou lípu třeba opravdu narazí (a třeba si řekne: "Ejhle, déja vu!").

Vedle takových jednoduchých idejí umí ovšem vědomí myslet i ideje složené: z lipového květu se dá uvařit čaj, strom má určitou dobu života, krásně voní, evoluční princip je to vegetativní, takříkajíc živě pasivní, "z lipového dřeva" tu svého času bylo dokonce i kvalitní blues od Petera Lipy a jeho Bandu. Ano, i básně jsou jen ideje složené z těch jednoduchých, vyplývá z učení tohoto samorostlého autora údajně špatné poezie. Ničeho z toho by však nikdy nebylo, nebýt tu těch prostých, košatých, hmotných a zcela konkrétních, jednotlivých stromů. Tak praví důsledný empirik John Locke.

Což o to, je to názorné a rozumu pochopitelné - pokud tedy hovoříme o lípách, stolech, kamenech a vůbec nepřebernu jiných předmětů, jimiž je člověk už z titulu svého fyzického údělu bytí obklopen. Locke zajisté sice pamatoval i na těžko empiricky uchopitelné záležitosti typu láska, duch, identita a podobně - v rámci složených idejí je rozdělil na mody, substance a vztahy -, avšak těžko už mohl do těchto škatulek napasovat prostor a čas, které jsou ve smyslech asi jako voda v rybě; kámen úrazu Lockovy nominalistické filosofie je zřejmý právě na těchto dvou a priori, jak to později odhalil Kant: kdyby nebylo v rozumu předchůdné (ano, vrozené) představy prostoru a času, signály smyslů by se od netečného (ne)rozumu odrážely asi jako hrách od zdi - mýlil se tento klasik (a v tom věru není sám), myslel-li si, že čas nám do hlavy vstupuje (a objektivně existuje) stejně jako vůně lipového květu. "O čase a prostoru Locke pojednává na třech různých místech," skepticky hodnotí učencovu filosofii času Störig. "Mezi primárními kvalitami, mezi mody a mezi relacemi. Úloha těchto dvou "idejí" mu tedy, jak patrno, nebyla zcela zřejmá." Jak by také mohla být, když lidskému rozumu přisoudil tupou úlohu zrcadla - zapomněl však, že přece jenom rozum suverénně disponuje něčím, co smysly nikdy nezahlédly: sám sebou.

Avšak filosofie času jistě není tím, co učinilo Locka nesmrtelným; vlastně to bylo zejména jeho pojetí lidské duše jako čistého papíru, nepopsané tabule, na niž zkušenost nanáší text života, jak tento roste v čase; přesto (proto?) má být prý výchova dětí demokratická: "Ač otcova moc poroučet nesahá dále než nezletilost dětí a toliko ke stupni vhodnému pro kázeň a vedení tohoto věku, (…), nedává otci moc vládnout, tj. dávat zákony a ukládat tresty svým dětem." Pěkné, byť potenciálně kontraproduktivní, avšak uchopí-li před čistou, jemu svěřenou tabulí křídu do ruky ambiciózní debil, ohlasem Lockovy teorie povrchně podvědomě inspirován, výsledkem je další duševní mrzák; i to věru vídáno. Lockovy úvahy o výchově inspirovaly nicméně později Rousseaua k napsání jeho slavného Emila.

Možná by u takového empirika leckdo neočekával neotřesitelnou víru v neempirický "vyšší princip" - praotec materialistů nebyl žádný nevěřící Tomáš; ambivalence smyslovosti a víry, chladného rozumu a horkých emocí, zůstává z dnešního pohledu nad jeho dílem viset jako nevyřešený otazník. Plodil i takovéto teologické spekulace: "Z toho všeho vysvítá, že byť i Bůh dal Adamovi osobní panství, přece ono osobní panství nemohlo mu dáti svrchovanost. Než již sdostatek jsme prokázali, že mu Bůh nedal žádné osobní panství." Tváří v tvář zkostnatělosti církve neumětelsky usiloval o jakousi demokratizaci křesťanství, o návrat k prostotě "nevědomých, ale produševnělých rybářů." Církev má člověka vést a ušlechtile inspirovat, nikoli šikanovat; státní moc s tím nemá mít vůbec nic společného. A propos stát: ve stejné době jako Eseje vychází i Lockův spis O vládě: "Přirozená svoboda je v tom, nebýt pod žádným jiným omezením leč pod zákonem přirozeným." Jakási uvědomělá (čti: s jeho pokrokářskými myšlenkami souznějící) přirozenost je všemocným Lockovým zaklínadlem: "Je to stav dokonalé svobody řídit svá jednání a nakládat se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného." Pozitivním výsledkem takovéhoto "filosofování" tu ovšem na druhé straně zůstal tradiční (někdejší?) anglický liberalismus.

"Locke má snad ještě větší vliv na novodobou politiku než na učenou filosofii," praví o něm Rádl a je to tak; byl to patron doby kapitalismu, naší minulosti i budoucnosti. Seymour-Smith o něm mínil, že je "nejúctyhodnějším a nejobyčejnějším ze všech bezpochyby velkých filosofů. Jeho vliv byl enormní - částečně si to ani nezasloužil." A číst ho je vskutku jako prodírat se mlhou - monotónních slov hodně, filosofických faktů pořídku; jejich praktický dosah byl ovšem famózní. Není zrovna tím, kdo by srdce kontinentálního Evropana naplňoval rozkoší z četby, na rozdíl od tělnatého Skota Huma, jenž hlásal v podstatě totéž. Vývoj lidského myšlení v příštích staletích zajistil mu nicméně vysoký památník v dějinách světové filosofie.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.