„Italský Verne“ Emilio Salgari (1863-25. dubna 1911) měl být původně námořní kapitán. Chviličku se o to i pokoušel, ale pak se všechno proměnilo v sen a jenom do svých sedmačtyřiceti (kdy zemřel) napsal dvě stě svazků dobrodružného čtiva zveřejňovaného vždy ponejprv na pokračování v časopisech a novinách. Ono psaní skýtalo Italovi z Verony obživu, ale zřejmě bylo i psychoterapií a sám bych Salgariho rozhodně nikdy neoznačil za grafomana (i když jeho italský kolega Sabatini psal o pirátech lépe).

Emilio byl prostě snílek a obchodně nepraktický muž, který po řadě psychických krizí spáchal v chudobě sebevraždu, a to ještě stylem japonských samurajů. Ale vraťme se k dílu.

Prvním z jeho „akčních románů“, jak by se jim dozajista říkalo dnes, byla kniha Tay Sea (1883). Následovala záplava dalších a dalších dobrodružství, která lze s určitým přimhouřením oka rozhazovat „vidlemi“ asi tak do čtyř přihrádek knihovny.

Jednak jde o příběhy z moří a oceánů, kde vystupovali korzáři. Jen o nejslavnějším Černém vyprodukoval pět svazků (1899-1908). Dále jsou to dobrodružství z Divokého západu, kde byl Salgari bohužel méně pevný v kramflících, takže nám o indiánech sděluje často nesmysly. Další poličku zabírají jeho knihy z Afriky… a čtvrtou romány asijské, v kterémžto světadíle učarovala „kapitánovi“ Salgarimu především Malajsie. Ano. A právě díla z těch končin, kde dnes provozuje můj spolužák Brožík „banální“ cestovní kancelář, zůstala nejčtenějšími. Ano, a právě sem lze lokalizovat i jedenáct Salgariho románů (1895-1913) o Sandokanovi, na které pak navázala i četná pokračování od dalších autorů.

Zatímco Foglar vzpomínal, nakolik ho uhranula Salgariho Královna zlatých polí, Umberto Eco nám v pozoruhodném románě Tajemný plamen královny Loany (2004, Argo 2005) přiblížil hned čtyři secesní obálky původních Salgariho výtvorů a nostalgicky tu vzpomíná právě na Černého korzára, ale i Dva tygry a Malajské piráty. A jak je louskal v dětství. „O Salgarim se v Itálii dodnes a pořád mluví,“ konstatuje Eco, „a přemoudřelí kritici mu věnovávají užvaněné články přetékající nostalgií. Taky mí vnoučci si prozpěvovali Sandokán, Sandokán a viděli ho v televizi a já sám bych uměl o Salgarim napsat i heslo do malé encyklopedie… A veden instinktem jsem kdysi přečetl většinu jeho díla na jedné vinici, i když jsem si poté pár svazků odnesl až do ložnice a strávil nad nimi následující noci. To se stalo, ale tam venku, tam mezi révou, bylo horko… a sluneční žár mě spojoval s pouštěmi, prériemi, hořícími pralesy a tropickými moři, kde podél pobřeží pluli lovci trepanu, a když jsem čas od času vzhlédl od knihy, abych setřel pot, zahlédl jsem mezi révovím a stromy vykukujícími na kraji kopce baobaby i obrovité banánovníky. Zrovna takové, jako ty, které obklopovaly chýši Giro-Batola. Vedle i mangrovie, palmová jádra s jejichž moučnatou dužinou chutnající po mandlích, a posvátný banyán z černé džungle. A slyšel jsem téměř zvuk ramsingy a jen-jen čekal, že uvidím z révoví vylézat pěkného babirusa, abych si ho upekl na rožni mezi dvěma vidlicovitými větvemi zaraženými do země. Tak to bylo, a byl bych rád, kdyby mi k večeři nachystali blaciang, po kterém se Malajci mohou utlouci, směs rozemletých ráčků a ryb, jež se nechá zahnít na slunci… a pak se osolí… a jejíž vůni dokonce i Salgari označil jako nečistou…“

Eco alias jeho hrdina vzpomíná i dál a na to, jak jeho srdce „bilo pro udatného Sambilionga, který střílel kanonády sekaného železa.

A vůbec jsem nepátral,“ pokračuje, „po tom, z kterého ostrova Velkých Sund ten silák pochází. Zas tolik na tom přece nezáleželo, A KDO tedy tenkrát, v mládí byl můj hrdina? Sherlock Holmes, který si četl před krbem dopisy a nevychovaně žasl nad sedmiprocentním roztokem? Anebo víc Sandokan, vášnivě si drásající hruď, když vyslovoval jméno zbožňované Marianny?“

A Eco váhá.

A neváháme snad i my - v zemi, kde kdysi u Hynka v letech 1906-1929 vyšlo ve třech řadách hned tucet svazků Salgariho díla? A do roku 1949 (tedy než se vlády ujali komunisté) znovu i tři další… A Černý korzár (česky poprvé 1910) zůstává ovšem nejpamětihodnějším skvostem, i když za zmiňovaného komunismu jsme ho měli u ruky hlavně ve zkrácené úpravě Vladimíra Henzla (poprvé 1967).

Druhý díl se zove Karibská královna (1901), ale nenechte si zajít chuť ani na Jolandu, dceru Černého korzára (1905) anebo na Syna Rudého korzára (1908), tedy synovce hlavního hrdiny.

Zrovna tak pověstnými jsou pak Tygři z Mompracemu (1900), jejichž česká adaptace vyšla roku 1973, nicméně hrdina Sandokan nastoupil vlastně už v Tajemství černé džungle (1895) a jeho klání s guvernérem ostrova Sarawak, rádžou Jamesem Brookem (skutečná historická postava) pokračovalo v Malajských pirátech (1896), Dvou tygrech (1904) i třeba ještě v Záhadě podzemního města (1927, v originále Malajský tygr), jejímž autorem už je Luigi Motta.

Další román Hora světla (1902, česká Henzlova adaptace je z roku 1970) má zase v titulní úloze stejnojmenný diamant známý jako KOHINOOR a Henzlovy úpravy se dočkalo i Město malomocného krále (1904, česky poprvé 1974). Ale Salgari psal občas i jakousi science fiction anebo také román K severní točně (1898). Je fakt, že by však nikdy nezůstal tak populárním, nebýt filmu a poté i televize (té hlavně dnes).

Už roku 1926 vstoupil na plátna kin „Černý pirát“ zosobněný samotným Douglasem Fairbanksem a má generace poznala pro změnu Černého korzára (1971) s Budem Spencerem a Terence Hillem a pak i dalšího (1978) s Kabirem Bedi. Už roku 64 v Itálii natočili Sandokanovu vzpouru (1964) podle sedmého dílu cyklu (1907) a Sandokana proti leopardovi ze Sarawaku (1964). Oba filmy v koprodukci s Německem - a ve stylu tehdejších mayovek.

O seriálu Sandokan s De Angelisovou hudbou (český text Mirka Černého nazpívali roku 83 Kotvald a Hložek) se snad ani zmiňovat nebudu, ale roku 1990 se Bedi objevil i v dalším seriálu Záhady temné džungle vzniklém podle románu Život v džungli. Také Město malomocného krále se dočkalo dvoudílné adaptace (1999), nicméně o dalších adaptacích už raději pomlčme a… A ať je úroveň původních textů pro noviny a pro obživu jakákoli, pořád je, myslím, lepší si přečíst pod lampou nebo na pláži pod sluníčkem pár stránek… než sledovat krkolomnosti některých scenáristů a tragikomické herecké výkony v nízkorozpočtových výplodech studií, která se přiživují na slavném jménu SALGARI.

A Sandokan?

Měl i přítele jménem Yanez de Gomera, který byl portugalského původu, čímž se vlastně ocitáme před obdobnou dvojicí, jako byli Old Shatterhand a Vinnetou. Obdobnou, to ano, ale přece trochu jinak postavenou. A to už si nalistujte sami.