Když někdo prožívá tak intenzivní osobní vztah k životní práci jako já, nemůže čekat přátele.
Přátelé jsou luxus. Vložíte-li kapitál do svého poslání, nemůže si přátele zkrátka dovolit.
Ale přátelé nejsou nákladní tím, co pro ně člověk dělá, ale tím, co z ohledu na ně nedoděláte.
Z Ibsenova dopisu

1.

Upřednostni svědomí před společenskými pravidly, hlásal Ibsen a hlásá i dál - natruc všem Guthům-Jarkovským a Ladislavům Špačkům, když to trochu přeženu. Byl bojovník, nikoli kung-fu, ale se zábranami a předsudky. Vynalezl moderní drama a my se pořád můžeme z těchhle jeho her přiučit toleranci, ale nechcete-li doopravdy, stejně to nepůjde...

Míra schopnosti řídit se Ibsenovými návody bude ovšem bezpochyby už vždycky úměrná i míře bezohlednosti vůči našim nejbližším...

Nebo snad ne? Bjornstjornu Bjornsonovi (1832-1910) napsal: To zloba zvyšuje mou sílu. A celý život jsem se točil zády k rodičům, protože jsem nedokázal pokračovat v tomhle vztahu založeném na nedokonalém porozumění... Přeháněl Henrik Ibsen (1828-1906)?

Ne. A když mu umřel otec (1877), uplynulo už čtyřicet let, co se nestýkali. Jeden jeho bratr (navíc invalidní) Henrika sice přežil o jedenáct let, ale zemřel v daleké Americe, aniž mu bohatý sourozenec kdykoli jakkoli pomohl. Cizinci ctěn a cizinci oplakáván, stojí tomuto bratrovi na hrobě.Další zemřel roku 1917 v útulku pro přestárlé, úplně bez prostředků, a chcete se tudíž divit, že největší světový dramatik (vedle Shakespeara) úplně ignoroval i vlastního syna, jehož chudobná, slepá matka roku 1892 bídně dožila v chatrči? Je nepravděpodobné, že by se Ibsen doslechl o její smrti, konstatuje historik Paul Johnson, ale kdyby se Ibsen i doslechl, říkám si, zajímala by ho?

Horko těžko, protože téhož roku onen syn otce navštívil (poprvé po 46 letech) a Ibsen mu na prahu daroval pět korun (sic), aby mu okamžitě zabouchl před nosem. "Tolik jsem dal tvé matce," řekl prý teatrálně a syn umřel rovněž v bídě (1916)...

Po této "hlušině" nechť následuje "ozdravný" úryvek ze známé Johnsonovy knížky Intelektuálové (1988), který víc než zdařile načrtává obrázek brojitelovy osoby: Novináři celého světa jezdili za ním tisíce mil do ponurého bytu ve Victoria Terrace v Oslu, aby získali interview. Vyhlášené byly Ibsenovy každodenní návštěvy kavárny hotelu Grand. Usedal proti zrcadlu, aby viděl, co se děje okolo, četl noviny, pil pivo a zapíjel je koňakem. Každý den, když vstoupil, přesný jako hodiny, celá místnost vstala, zvedli klobouky a nikdo se neodvážil si sednout, dokud se i velikán neposadil. Anglický spisovatel Richard le Gallienne, který s mnoha dalšími přijel jen kvůli tomuhle zážitku, asi jako jiní jezdili do Jasné Poljany uvidět Tolstého, popsal Ibsenův příchod takto: "Odstrašující, naježený zjev s pevně stisknutými rty, škrobeně důstojný, rovný jako pravítko, ani náznak lidské laskavosti na pergamenové tváři či v pichlavých očích starého jezevce. Klidně mohl být skotským stařešinou vstupujícím do kostela."

2.

Vpravdě ale žádným stařešinou nebyl, i když Skotem tedy určitě: pro lakomství.

Narodil se úzkostné, co se ambicí týká nenaplněné herečce Marichen, která se prý při každé příležitosti zamykala. Jeho pravý otec (zřejmě) byl sukničkář, zatímco tatínek oficiální obchodoval (i když jeho předky byli jen samí námořní kapitáni).

Když bylo Ibsenovi šest let, otec zkrachoval a malý Henrik začal putovat už jen pokořující krajinou norského dětství, které jeho bytosti poskytlo strašné břímě nesmiřitelné zášti k lidstvu. Rodilo se v něm pohrdání, které nikdy nedospělo hranic, a možná i trochu připomíná Hitlera. Stával se totálně osamělým, do sebe zahleděným děckem, které se po hysterickém matčině vzoru také rádo zamykalo. V tom uzamčení těla i duše přemítal, co s vlastní zranitelností, co? A přece! Právě z ní vystříkl zdroj Henrikovy síly.

V šestnácti se mladík spustil se služkou! Poprvé otcem. Tohoto prvního syna ale, jak už řečeno, vždycky ignoroval.

Od sedmnácti let až do třiadvaceti let pomáhal Henrik lékárníkovi, který však poté také zkrachoval. Ibsen četl po nocích a nejstarší dochovaná jeho báseň se jmenuje Rezignace. Psal ji v devatenácti. Prvá Ibsenova hra Norma nebyla vůbec nastudována, tragédie Catilina (1848) propadla. Na pozvání buditele a slavného houslisty Ole Bulla se stal na šest let dramaturgem, kmenovým autorem a příležitostným režisérem Národního divadla v Bergenu (1851-7), tedy první norské scény (Bullem i založené) nehrající dánsky.

Tehdy Ibsen přispíval i do satirického časopisu, o novinářích "sloužících těm, co platí", si však navždycky zachoval dost špatné mínění...

3.

Jeho pohádková Svatojánská noc (1853) opět propadla a nakonec pokorně stvořil trivialitu Slavnost na Solhaug (1856), až ta zabodovala. Téhož roku se Henrik zasnoubil s dcerou bergenského děkana Zuzanou Thoresenovou, žádná ryzí láska to však zřejmě nebyla. Vzali se dva roky nato, vedl už Norské divadlo v Oslu, tehdejší Kristianii, ale to zkrachovalo (1862). Co na tom, hlavně že dál psal! V Komedii lásky (1862) nabízí jistý estét jedné ženě volnou erotiku a prohrává ke svému překvapení s daleko přízemnějším mužem. Hra byla i tak mnohými vnímána jako amorální a nechtěli ji vůbec inscenovat. Už roku 1863 ale v obnoveném divadle vystoupili Nápadníci trůnu... A autor?

Do jisté míry dál překonával deprese a pil, svedl však také pateticky prosit o podporu. Parlament, krále... Až ji dostal. Většinu zbylého života (1864-92) ale i tak strávil v exilu, v Římě, Drážďanech a Mnichově. Od vlasti ho to neodtrhlo, anebo snad ano? Možná i naopak. Nejjasněji vidíme na největší vzdálenost, věděl a právě s exilem korespondoval jeho pocit odcizení – a byl ještě umocněn. Do vlasti se vrátil v šedesáti čtyřech letech, do kteréžto chvíle jeho sláva jen rostla. A jak a čím?

Roku 1866 dramatem Brand (1866) o nepříliš shovívavém knězi, který poskytl netolerantním heslem "Vše či nic" jednou provždy vale pokrytecké církvi. Opuštěn všemi "hmotaři", tedy kromě cikánky, končí pod lavinou.

Protipólem Branda se stal poněkud polovičatý Peer Gynt (1867) ze stejnojmenné hry o slabochovi, kterého nakonec zachraňuje jím samým ignorovaná žena. Romantické drama inspirovaly norské pohádky a vystupuje v něm například i Žena v zeleném alias dcera trollího krále, jehož heslo zní Stač si sám.

4.

Roku 1877 připojil Ibsen k dílu i hru Opory společnosti (1877). Hlavním z titulních hrdinů je konzul. I on se zdá oporou, ve skutečnosti se však provinil a staré viny mají dlouhé stíny, jak později věděla i Agatha Christie. Amerického švagra, který jeho vinu zná, chce vsadil ne sice na Titanic, taky však do lodi odsouzené ke zkáze. Místo švagra se v ní ocitá jeho vlastní syn a... Oporami společnosti dramatik Ibsen pronikl i "dolů" na kontinent a univerzita v Uppsale mu udělila první doktorát.

Roku 1879 následovalo drama Domov loutek (1879) známé jako Nora či Vánoce či Domeček pro panenky. Pověstná hra ženské emancipace není však (už podle Ibsena) pouze o ženách, nýbrž o právech všech lidí, a právě díky Noře, již autor částečně vykreslil dle norské spisovatelky Camilly Collettové (1813-95), pronikl Henrik i do angličtiny.

Jednou o vánocích si Nora uvědomila, že je manželovi-bankéři jen loutkou, on není schopen vděku a běží mu pouze o vlastní reputaci. Odešla, a právě toto finále pak bylo zatracováno a někteří inscenátoři měli tendenci je obrušovat či zcela zvracet.

Roku 1881 následovala Strašidla. Tady se hrdinka k muži nakonec vrací, a to na radu přítele z dětství. Manžel ale umře a umírá i syn. Bude mu máti schopna podat jed? Straší ji to, strašidly však jsou tu společenské konvence, pokrytectví a fiktivní povinnosti a ohledy.

5.

Jako všichni velcí umělci nemohl Ibsen snést, aby se opakoval, jak upozorňuje Paul Johnson, a každá jeho práce je tudíž naprosto odlišná. To je pravda. Nepřítel lidu (1882) - zfilmovaný v USA roku 1978 s Bibi Anderssonovou a Steve McQueenem - je hrou o lékaři Stockmannovi, který upadne v nemilost lázeňské společnosti, když v pramenech odhalí jedy.

Následovalo známé symbolistní drama Divoká kachna předvádějící mimo jiné, jak často žijeme ve lži - i jak se spolu s ní obvykle zbavíme i štěstí! Ne, některé skvrny neodstraníte bez porušení podstaty látky, jak konstatuje i náš Hrabal. A mimochodem, Šlejharova novela Kuře melancholik, která je Divokou kachnou samozřejmě inspirována pouze povrchně, vyšla u nás poprvé před sto dvaceti lety (1889).

6.

Až skoro detektivní zápletku má další Ibsenova hra Rosmersholm (1886) známá i jako Bílí koně, přičemž původní titul je názvem panského sídla, poslední jehož příslušník od jisté Rebeccy zví, že jeho zesnulá žena byla dohnána k sebevraždě – a právě Rebeccou, která toužila po titulním panství a prý i (nynějším) vdovci. Ten k ní přesto dál cosi cítí, s nimi oběma se však osudově zřítí lávka přes náhon a hynou...

Další hrou Paní z přímoří (1888) Ibsen předvedl ženu, kterou si starší už manžel-lékař... vlastně koupil. Pochopila, ale dostala od muže i šanci jít - s původní láskou. Přesto i právě proto zůstává a "neznámý námořník" ji sice kdysi donutil ke slibu, teď je však manželovým svolením podivuhodně osvobozena i z jeho pout...

Hedda Gablerová (1890) pak nitro žen zachytila snad nejdůkladněji. Titulní hrdinka žárlí a spálí rukopis (zdánlivého) manželova konkurenta, který pak spáchá sebevraždu, v čemž ho ovšem Hedda následuje.

7.

Po návratu do Norska přišel Ibsen se sebereflexivní hrou Stavitel Solness. Titulní hrdina ve finále bohužel nepřekoná závrať na špici vlastního díla, kam ho vehnala mladá, jásající žena, a nit, která vedla časem od Bílých koní ke známému románu Rebecca (1938) z pera Daphne du Maurier (1907-89) zfilmovanému Alfredem Hitchcockem, je zde doplněna i nití směřující od Solnesse až k Hitchcockovu možná nejlepšímu filmu Vertigo i jeho francouzské románové předloze Zpět z říše mrtvých (1954) od Boileaua a Narcejaca.

Další Ibsenovo drama Malý Eyolf (1894) líčí osudy mrzáčka, který jako dítě spadl se stolu a posléze ho zvláštní krysařka zvábí do moře a utopí.

John Gabriel Borkman (1896) je další hra o sobeckém bankéři. Užil pro nezákonné machinace milenku-švagrovou a je posedlý vizí jakési nové říše, již by založil. Zřejmě úplným právem ale ztrácí vše, i včetně života. A poslední Ibsenova hra? Až se my mrtví probereme (1899) zaznamenává osudy sochaře, jenž tvorbu upřednostnil před láskou, vzal si o dost mladší, ale plytkou ženu, a nyní si připadá mrtvý. Znovu se sice setká se starou láskou, podle které bezcitně kdysi vytvořil svůj Den zmrtvýchvstání, ale šílená Irena "z onoho světa" je už jen prostřednicí k další hrdinově smrti v lavině.

8.

Ačkoli ne všichni současníci Ibsenovi hry úplně chápali a přijímali, prožil posledních deset let jako nejvýznamnější světový dramatik a nejslavnější Skandinávec. V čase před filmem to bylo jen přirozené. Svět uznal Ibsena jako vizionáře a - ještě s Tolstým - byli dvěma největšími žijícími literáty. Ale cena? Posuďte sami. Henrik Ibsen se stal člověkem úplně a celoživotně soustředěným na sebe i dovnitř do sebe a navíc až trapně marnivým. Celou jednu ranní hodinu prý trávíval jen oblékáním a řády a vyznamenání nejen rád dostával, ale přímo si je dobýval a nosil je před návštěvami deklarativně i doma. Od jedenačtyřiceti let, kdy převzal od Karla XV. prvý svůj řád, Vasovův, vyvíjel v tomto směru opravdu značné aktivity a léta v nich nepolevoval, i když to pokrytecky popíral: "Když mi to chtějí dát, neodmítnu."

Říkalo se, píše Paul Johnson, že v touze získat další a další medaile smekal vždy, když kolem jel kočár s královským nebo šlechtickým erbem na dveřích, a to i když uvnitř nikdo neseděl.

V padesáti letech chodil Ibsen následkem toho medailemi ověšen jako idiot, takže to na večeřích v Římě vyvolávalo úšklebky i smích. Netahal však řády jen na večeře, nosil je i přes den a jeho žhoucí touha mít tzv. Velký danneborgský kříž byla tak silná, že si předem jeden sám koupil. Od klenotníka. Načež mu dánský král zmíněný kříž dal a ještě mu zaslal i kopii, takže měl lačný Ibsen nějaký čas doma tyto Danneborgské kříže hned tři.

Když se vracel do Norska, pokračuje Johnson už nejen v medailové souvislost, vzal si řády, než se objevil na palubě, ale byl zděšen, když ho výkřiky "Vítej, starý Henriku!" vítali jen čtyři bývalí hospodští kumpáni (dva tesaři, hrobník a makléř). Vrátil se do kajuty a schovával se tam, až dokud neodešli.

9.

Ibsen, postavou nevysoký zbabělec dokázal ovšem hrůzu z lidstva překonávat a býval-li plný energie, šlo bezpochyby právě o sublimovanou nenávist k lidem. Byl ovšem často plný i hrozné zuřivosti, kterou jako by v sobě bez přestání potlačoval, a když mluvil tento génius s druhými, s poklidem prý vyslovoval banality, kdepak by perlu hodil sviním, a střežil si nápady jak oko v hlavě. Jen málokdy zformuloval do větru jakoukoli závažnější myšlenku a třeba novináři Gottfriedu Weissteinovi připomínal "profesůrka", který si přál vytesat do desek naší paměti informaci zítra pojedu vlakem do Mnichova.

Na Ibsenovo ospravedlnění snad lze říct, že tato marnivost byla průvodním jevem jeho pedantické pracovitosti. Ráno co ráno prý zasedal k psaní v čerstvě vyžehleném fraku, který mu patrně pomáhal při soustřeďování, nicméně během společenských příležitostí pil a občas nebyl ani s to odkráčet. Alkohol Ibsenovi vždycky pomáhal překonat hlubokou nesmělost, která se místo směrem k přívětivosti zvracela v záchvaty vzteku. V šílené touze po pravdě, která by byla opakem lži alias veškerých lidských iluzí, neváhal i dobré známé ubezpečovat o jejich absolutní bezvýznamnosti a... Byly snad jeho hry, v nichž zloba obvykle kolotá a někdy i překypí, rozsáhlým terapeutickým cvičením? ptá se Johnson.

10.

Dotazovat se dá i na další, nicméně Ibsenova zchytralost na cestě za vlastním zabezpečením nám může připadat i ospravedlnitelná. Pravda, nenáviděl jak demokracii, tak monarchii, a byl zlotřilý ateista, ale všimněte si, jak znale uměl krále požádal o penzi ve výši sto liber:

Nebojuji za sinekuru, ale za vnitřní nutkání, které, jak nezlomně věřím a vím, na mě seslal Bůh. Věru slova hodná i starého pokrytce Rousseaua...

11.

I poté, co Ibsen zbohatl, žila jeho rodina (o bratrech a nevlastním synovi už byla řeč) v obyčejně zařízeném bytě, kam ani nekoupil vlastní nábytek. I obě poslední domácnosti na Victoria Terrace a na Arbiens Street zůstaly úplně neosobní. Připomínaly spíš hotelové pokoje. Přesto či právě proto záviděl Bjornsonovi dům i pozemek, literární úspěch, extrovertní povahu, veselost, laskavost i schopnost radosti ze života. A Bjornson?

Pomáhal Ibsenovi k veřejnému uznání, vděku se však nedočkal a jeho vztah k Ibsenovi, který nepovažoval za nenormální stále jen brát, připomíná Diderotův vztah k Rousseauovi.

Oplácet bylo Henrikovi zatěžko, upozorňuje i Paul Johnson, a když vezmete v úvahu vše, co pro něj Bjornson udělal, je telegram, který byl nakonec Bjornsonovi donucen poslat mistrovským kouskem minimalisty: "Henrik Ibsen přeje vše nejlepší k Vašim narozeninám."

12.

Přesto od Bjornsona očekával, že pro něj udělá maximum! pokračuje Paul Johnson, a když kritik Clemens Petersen uveřejnil nepřátelsky laděnou kritiku Peer Gynta, napsal Ibsen Bjornsonovi zuřivý dopis, ačkoli ten s kritikou neměl nic společného. Proč Petersena nevyřídil? ptal se Ibsen. "Já bych ho zbil do bezvědomí dřív, než bych mu dovolil, aby spáchal tak vypočítavý útok proti pravdě a spravedlnosti." Když to napsal, šel spát a druhý den připsal doušku: "Dopis jsem neodeslal a ráno si ho znovu s chladnou hlavou přečetl... Stejně ho pošlu."Pak se znovu rozčílil a pokračoval: "Vyčítám Vám pouze nečinnost. Nebylo dobře, že jste nezasáhl, a tím připustil, aby byl v mé nepřítomnosti učiněn pokus vystavit moji pověst na pranýř." Zatímco očekával, že za něj Bjornson vybojuje jeho bitvy, sloužil mu ten dobrodinec jako terč posměchu, když ho co nepříjemného Stensgaarda představil už ve hře Spolek mladých (1869), která hrubě útočí na pokrokové hnutí a ukazuje hlavu titulní organizace, která má bojovat se zkostnatělostí, jako vypočítavého pána-korouhvičku na cestě za poslaneckým postem a platem.

Ve Spolku mladých přitom Ibsen až bravurně napadl všechny, co mu kdy finančně pomohli a podepsali jeho žádost o státní podporu... Inu, "klobouk dolů".

13.

Už byl takový? Přesně tak. A nesoucítil s lidmi. Neuměl to. Disponoval vyhraněnou potřebou samoty, ale naštěstí zůstala tvůrčí, tedy do roku 1900.

Nejen však to, i sama osamělost se stala Henrikovi tématem a... Nejsilnější je ten, kdo je nejvíc sám, zní nejznámější Ibsenův výrok.

14.

Ještě před svatbou řekl příteli: Pokud se ožením, manželka bude muset žít v jiném patře. Budeme se vídat jen u jídla. Nebudeme si tykat.

Zda to Ibsen plnil zcela, je otázka, veškeré jeho byty však skutečně byly předěleny na mužskou a ženskou část... Ne, odsouzeníhodné to není, nicméně tento muž začal postupně chápat izolaci jako ctnost a."veškerá lidská existence ztroskotala, " řekl, "a proto je jediným rozumným řešením zachránit sám sebe." A jak že definoval "mušku jenom zlatou" štěstí? Prostě, i když z matematického hlediska poněkud nedokonale. Jako absenci viny.

15.

Typicky ibsenovské vyslovování banalit lze možná také omluvit, i když... "Ne, lidem nikdy nesmíte nic říct, " radil ještě jako stařec jedné mladé ženě. "Tím nejcennějším v životě, víte, je nechávat si věci pro sebe."

Po mrtvicích a roce 1900 už nic podstatného nenapsal a než 23. května 1906 zemřel, jeho posledním slovem po dlouhém bezvědomí prý bylo NAOPAK.

16.

Ano, Ibsen byl divný patron, ale nikoli nepochopitelný. Byl to člověk a dokonce značně normální. Měl, pravda, slabost pro mladé i příliš mladé dívky, ba pro děti, ale vždycky ty vztahy spojoval s nedosažitelností.

Ještě v bergenském divadle se zamiloval do patnáctileté Henrikke Holstové, ale bohužel byl tehdy úplně chudý a navíc, jak víme, i zbabělý. Nejen ostýchavý, takže prostě utekl před Henričiným otcem - a nikdy se k ní nevrátil.

Roku 1874, kdy mu bylo šestačtyřicet let, se zase platonicky zamiloval do devítileté Hildur Sontumové, vnučky vlastní domácí. Tak to šlo stále dál a nelze popravdě ani popřít, že by Ibsenovi dobytá sláva nebyla i na tomhle poli ku prospěchu, takže když navštěvoval skandinávská hlavní města, dívky se potloukaly okolo hotelů a Ibsen občas souhlasil, že si popovídá, políbí je a poskytne svou fotografii. Měl to rád, ale jeho zájem se zřejmě vždycky soustředil jenom na jednu jedinou, kterou taky pararelně přetavoval do momentální hry. Podle všeho měl ale hluboké sexuální zábrany a Paul Johnson má naprostou pravdu, vnímá-li v Ibsenovi hlavně obdobu ženské kokety.

17.

A jeho strašný vztek?

Stála za ním nevýslovná úzkost, určitě.

Částečně zděděná po matce. Zůstal přecitlivělý a těžko schopen jednat s lidmi mužně a tváří v tvář. Byl krajně podezíravý, extrémně pozorný, opatrný, předvídavý... a seznam věcí, kterých se bál, nemá konce, i když, pravda, mu nelze i nedávat za pravdu.

Bál se například, že mu něco spadne na hlavu, i včetně tašek se střech, i včetně ledových krup, které prý přeměřoval. Bál se bouřek, bál se italského zemětřesení. Bál se i požáru, když viděl doma vánoční stromeček, bál se hrozně psů a bál se kopnutí koně. Bál se ozbrojených lidí, tak jako čert kříže. A zda se tenhle krutý nepřítel křesťanství (které "demoralizuje a utlačuje") bál i ďábla? To je otázka. Na stole mu prý gumových ďáblíků s rudými jazyky stál houf.

To je vše pravda, vyčítat ale zároveň Ibsenovi (jak to činí Paul Johnson), že "zneužíval" ženy pro svá dramata? Ne, to není fér. A jistě. Skutečná, i když jistě jen částečná předloha Nory (dejme tomu) chtěla, aby veřejně prohlásil, že Norou není, a on to odmítl, ale... Jak jinak se zachovat? Neroznítilo by snad veřejné srovnání problém ještě víc? Určitě. Takže následující Ibsenův dopis se může jevit i vrcholně pokrytecký (a Johnsovi se tak jeví), ve skutečnosti je však podle mne tím nejlepším, co mohl Henryk tehdy napsat:

Není mi zcela jasné, prohlašuje, co má Laura na mysli, když se mě pokouší zaplést do těchto sporů.

Moje prohlášení, jak ho navrhuje, tedy ve smyslu že "ona není Nora", by přece bylo nesmyslné a absurdní, protože jsem nikdy nenaznačil, že by Norou byla, a myslím, že se mnou budete souhlasit, že nejlépe naší společné přítelkyni mohu posloužit svým mlčením.

18. neboli KONEC

"Strašpytel" Ibsen zůstane ovšem paradoxně už navždycky i prvním spisovatelem, který veleschopně přesvědčil stát, aby dotoval jeho psaní a hry útočící naprosto na vše, co státu bylo svaté. Stát chtěl ostatně Ibsen zrušit. A parlament?

Tento dramatik (a přítel Ruska, které parlament nemělo) jej velice trefně a správně vnímal jako stroj na bezmeznou korupci a na podvody.

A divadelní kritici?

"Většina kritik se scvrkne na výčitku tvůrci, že je sobecký," postřehl. "Ale životně důležitým je něco jiného. Ochránit si vlastní podstatu a udržet ji čistou a osvobozenou od všeho rušivého." Toto aspoň napsal jedné obdivovatelce.

"Buďte jen sami sebou!" křičel na lidstvo, ale už vůbec nedodával to, co mu ani nedocházelo. Ano, je možné být sebou, ale vždy tím obětujeme ostatní.