Byl to blesk z čistého nebe, když se v suchopáru padesátých let, pravda, v jejich druhé polovině, objevila na scéně revue Světová literatura. Její existence musela být odůvodněna ideologicky: klade si za úkol rozmotat „zamotané předivo zkreslených představ, zmatených pojmů a antipatií, jimiž vykořisťovatelský svět uměle odděluje národy“ a tím „vykonat svůj díl práce pro větší porozumění mezi národy, pro odstranění umělých překážek vzájemné nedůvěry a nepochopení,“ psalo se v prvním čísle. Do určité míry to byla i pravda a mohli bychom s tím souhlasit, pokud bychom si precizovali, co je ten „vykořisťovatelský svět“. Krátce, v době, kdy žaláře a koncentráky byly u nás ještě plné, začaly zde postupně a po dávkách vycházet romány a novely autorů západních včetně amerických.

Četba Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita zapůsobila jako blesk nejen na kluka, jímž jsem tehdy byl.

Dnes už si nedovedeme představit, co to je „kniha, o níž se hovoří“. Román o intelektuálním zápasu s vražednou mocí byl přetřásán a rozebírán. O něco později, v roce 1959, vyšel u nás i knižně, šest let po prvním vydání v autorově rodném jazyce. Na knihu se nezapomnělo dodnes, je čtena a citována a troufnu si tvrdit, že hned tak nezapadne. Její aktuálnost totiž narůstá, jak se později pokusím dovodit.

Raymond Douglas Bradbury se narodil před devadesáti lety, 22. srpna 1920 ve Waukeganu ve státě Illinois. Podle legendy ho ovlivnil pouťový eskamotér vystupující pod jménem Pan Electricio. Ten mu přiložil hrot „elektrického meče“ k nosu a zvolal při tom „žij navěky!“. Chlapci, bylo mu tenkrát dvanáct, vstaly vlasy na hlavě – vlivem elektřiny – a propadl kouzlu praktické magie. Byl v té době náruživým čtenářem a rozhodně neležel v literatuře klasické. U jeho literární kolébky stály sudičky či „sudiči“ Flash Gordon a Buck Rogers, komiksoví hrdinové, a on sám se stal členem fanklubu Edgara Rice Burroughse, autora Tarzana a „marťanské ságy“. Ta rozhodně nepatří k tomu lepšímu, co v rámci světové literatury dvacátého století vzniklo. Bradburyho Marťanská kronika ano a kdo ví, zdali by bez Burroughsova vlivu byla kdy napsána. Spíš ne než ano. Muž, který Bradburyho v raném věku přímo ovlivnil, byl Forrest J. Ackerman, organizátor a vydavatel americké sci-fi. To on pomohl mladičkému Bradburymu zveřejnit první povídky a on ho pozval do Los Angeles Science Fiction Society. V roce 1947 vydal svůj první román Temný karneval, u nás známý pod pozměněným názvem Tudy přijde něco zlého: příběh na pomezí fantasy a hororu s mladičkými hrdiny, zvědavými na to, co se děje za oponou satanismu.

V roce 1950 vydal sbírku povídek Marťanská kronika – i ta se objevila v češtině poměrně brzy, v edici Kapka v nakladatelství Mladá fronta v roce 1959. Autor zde „nastavoval zrcadlo“. Je to až vášnivě pamfletické dílo odsuzující hulvátství a rasismus. V té době nebyl v Bradburyho vlasti emancipační proces zdaleka dokončený a „jinost“ byla mnohdy vnímána jako cosi podezřelého. Bylo tedy pro co bojovat a co prosazovat a Marťanská kronika jistě přispěla k pozvolné změně atmosféry a s ní společné změně společenského myšlení. Jestliže je dnes americká společnost tak liberální a tak citlivá k „jinosti“, pak je to i důsledek práce lidí jako Ray Bradbury. Ve sbírce se ovšem promítají i jiné aspekty života té doby, například obavy z atomové války – vždyť právě atomovou válkou povídkový cyklus vrcholí, načež nastává „mrtvá sezona“, tedy konec civilizace, která se dokázala tak hnusně a sebevražedně chovat.

Román 451 stupňů Fahrenheita je „hodně odjinud“. Kdybychom nutně potřebovali přirovnání, asi bychom museli sáhnout po Orwellově románu 1984. Ten ovšem je adresně politický a nekompromisně útočí na totalitní režim, jakkoli je diskutabilní, který z těch dvou rivalů měl na mysli především. Bradburyho dílo je v natolik jiné rovině, že si totalitní komunistický režim mohl dovolit jej vzít za své a předstírat, že jde o „nastavování zrcadla“ společnosti, v níž autor žil a tvořil. Pravda ale byla taková, že i v době „mccarthysmu“ byla americká společnost nesrovnatelně svobodnější než ta, kterou kriticky popisoval Orwell. Stačí připomenout technickou podstatu příběhu, v němž „požárníci“ jsou lidé zakládající požáry, přičemž důvodem k vypálení bytu nebo domu je nález „nedovolené literatury“. O pálení knih vědí obyvatelé totalitních států své a Američané je nikdy nezažili.

Zajímavý je ale i politický podtext knihy. O pronásledování literatury jako takové se dočteme i v Marťanské kronice. Tam ovšem je jako prototyp cíle nenávisti moci brán nikoli nějaký buřičský spisovatel, ale mistr hrůzy Edgar Allan Poe. Za nepřítele veřejnosti je brán Myšák Mickey, proboha, v tom se Bradbury trefil zcela do černého, pokud bychom se měli opírat o naši zkušenost!

Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století sílí vlna neoviktoriánského pokrytectví a narůstá dál. Politickou korektnost se už odváží napadat jen nemnozí. Sílí tlaky na „umravňování zábavy“. Dohledací aparáty jsou implementovány do ústrojí internetu, filmové produkce jsou taxovány. Je to všechno zatím jen pozvolné, jako když se žába stupínek Celsia po stupínku ohřívá, až se uvaří.

Bradbury samozřejmě neskončil v roce 1953, kdy jeho Fahrenheit vyšel poprvé. Svůj doposud poslední román Sbohem léto vydal před pouhými třemi lety. Žánrově se zpravidla drží na pomezí mysteria, jako by vliv Pana Electricia dosud trval. On sám se výslovně distancoval od označení „autor science fiction“ a v přísně taxativním smyslu měl pravdu. Skutečná „science“ ho nikdy nezajímala prvořadě, spíš její dopady skrze civilizační vliv na lidské chování. Své kořeny ale popřít nemůže, v klasických „pulp magazínech“ publikoval a nakonec i ve Fahrenheitovi a v příběhu o „druhém domě Usherově“ tyto svoje kořeny hájí. Pan Electricio možná nebyl úplný podvodník, ale zcela jistě to nebyl žádný pilíř, který by podepíral klenbu chrámu Umění. Dotyk hrotu jeho meče ale dokázal rozjiskřit mozek na rozjiskření připravený. Budiž mu za to vzdán dík a Rayi Bradburymu popřáno mnoho dalších jiskřivých let.

LN, 21.8.2010