„Radok se vždycky pokoušel dostat z herců cosi víc, něco, čeho se jim v jiných inscenacích nedostávalo. A byl nesmírně citlivý na to, aby herci dobře dýchali, aby správně frázovali, aby se v jejich projevu neobjevovaly podivné falešné intonace, které jsou jen výsledkem návyku anebo jsou způsobeny tím, že herci neumějí správně dýchat.“

To jsou slova Václava Havla, který Radokovi v šedesátých letech dělal chvíli pomocného režiséra, protože v té době byl, alespoň pro moji generaci, největším divadelním mágem. V jeho blízkosti se pohyboval zakladatel Ypsilonky Jan Schmid a kroužil kolem něj Josef Topol a samozřejmě i Miloš Forman, s kterým se sešli při přípravě Laterny magiky.

Alfréd Radok

Do obecného povědomí Alfréd Radok vstoupil právě po úspěchu zmíněného multimediálního projektu. Začalo to tím, že ho ministr kultury jmenoval uměleckým vedoucím pořadů československého pavilónu na výstavě Expo 58 v Bruselu, z níž zbylo dodnes slavné Atomium.

Vytvořením projektu byl pověřen Radok, který těsně před tím natočil náš první televizní film V pasti a úspěšný celovečerní film Dědeček automobil. Na Laterně magice se podílel spolu se svým bratrem Emilem a scénografem Josefem Svobodou. Mezi další spolupracovníky patřili Jaroslav Stránský jako produkční, Miloš Forman jako scenárista a režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč. Některé scény byly předtočené, a to v několika jazycích, a promítané tak, aby docházelo ke zdánlivě reálné interakci herečky na scéně s jejími obrazy na plátně. Stejný princip byl využit při kompozici ostatních čísel, která využívala hudbu, tanec i herecké výstupy. Úspěch byl kolosální, Československo tehdy obdrželo nejvyšší ocenění: Zlatou hvězdu.

Jenže jak je v Česku zvykem, za úspěch se platí, takže jakmile Alfréd Radok připravil pro divadlo další program s názvem Otvírání studánek, byl z politických důvodů vyšachován ze hry: Dne 5. května 1960 byl zbaven funkce uměleckého vedoucího, 5. července funkce šéfrežiséra a 17. července mu bylo oznámeno, že 30. září končí v Laterně magice.

Měl ale štěstí, ještě na konci tohoto roku nastoupil do Městských divadel pražských, kde nastudoval v Komorním divadle nezapomenutelnou inscenaci Romaina Rollanda Hra o lásce a smrti. V tomto divadle setrval až do roku 1965. V témže roce nastoupil již potřetí do Národního divadla: poprvé v roce 1947, podruhé v roce 1956. Z tohoto období je asi nejznámější jeho inscenace hry Jamese Saunderse Vůně květin.

I tento jeho pobyt v Národním divadle byl ale krátký: po zkušenostech z pronásledování za německé okupace i ostrakizaci za totality, po sovětské okupaci 28. srpna 1968 odešel s rodinou do Švédska, kde pracoval v Göteborgu. V roce 1976 náhle zemřel ve Vídni, kde měl režírovat dvě aktovky svého bývalého asistenta, tehdy disidenta, Václava Havla.

Tenhle text jsem napsal kvůli tomu, že od jeho narození 17. prosince 1914 uplynulo 105 let.

(Psáno pro ČRo Plus)