OSOBNOST: Diderot – encyklopedista, či spisovatel?

Před lety se na nás se ženou bezradně obrátil synek – technik, nebásník – s Hrabalovou knihou v ruce, že prý má o ní napsat referát, ale vůbec tomu nerozumí; chutě jsem se začetl, nadšeně práci napsal – a synek dostal čtverku; poklesl jsem v jeho očích tehdy … to bylo v době, kdy tu shodou okolností viselo podobné neviditelné pábení v ocitovaném románu – na konci konstrukce výbuch (pro snoba alespoň odměna za nudu), pointa, co stavbě dodá grácie a prosvitnou ještě i další, podprahové plány. Diderot píše geniálně záludně, sofistikovaně, poutavě. Nevěděl jsem vůbec tehdy, když jsem si voňavý výtisk z roku 1928 donesl z antikvariátu, že to byl i nějaký filosof; vzpomněl jsem si na tuhle příhodu v souvislosti s pondělím výročím úmrtí Denise Diderota (1713-1784). A přemýšlel o tom, jak i eklektik obdařený literárním nadáním může se sám stát věhlasným filosofem …

To, že byl vynikajícím spisovatelem, je dnes o něm známo méně; podobně jako Alberto Moravia evokuje podezření, že skutečně dobrý ženský román – dámy nejspíš neprominou - musí napsat muž: v povídce „Tohle není povídka“ vypráví o „zázraku ženské něhy a zázraku mužské nevděčnosti“; věc všední ve všech dobách – ona, ač ze srdce milujíc, smrtelně se zklamala … jak jinak, než že se nakonec, po prožitém peklu, mlčky přizpůsobila: následující ctitel už je pouze využíván, sám byv ještě citový panic: „Neznám nikoho, kdo by byl více než vy hoden štěstí, o které usilujete, a dala bych za to nevím co, abych vás učinila šťastným. Cokoli, bez výjimky. Podívejte se, doktore, byla bych ochotna vyspat se … i k tomu bych byla ochotna. Chcete se se mnou vyspat? Stačí jen říci. To je všechno, co mohu pro vás udělat; ale vy chcete, abych vás milovala, a to právě nemohu.“

Analogicky k cynismu zkušeného ženství svých literárních hrdinek vyjádřil se nekompromisně Diderot sám ve svých učených dílech, mužskou – racionální - skepsí k filosofické obdobě lásky, metafyzice: „Pojmy, jež nemají základ v přírodě, můžeme přirovnat k severským lesům, jejichž stromy nemají kořeny. Stačí závan větru, nepatrný fakt, a celý les stromů a idejí klesne k zemi.“ Osvícenský myslitel jasně vnímal neudržitelnost náboženského dogmatismu, uvědomoval si však i řád v přírodě – stvořiteli přisoudil tedy úlohu, jež mu už z té funkce přísluší, a nechal ho jako každého jiného řemeslníka od vytvořeného díla odejít, aby buď snad už jen odpočíval, anebo třeba také zase někde jinde vytvářel světy jiné, možná lepší. Jako v každé deistické filosofii jde i tady o zvulgarizování času, jako by to bylo něco, čemu podléhá i onen stvořitel sám.

Diderot se také metafyzikou času nezabývá, nechává ho plynout automaticky, fyzikálně, a zajímá ho jen hmota a pohyb: „Rozdíl mezi tíží a setrvačnou silou je ten, že tíže neklade ve všech směrech stejný odpor, zatímco setrvačná síla ano.“ Fyzikálně myslel takříkajíc skoro až kvantově: „ … vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se v přírodě vyskytla určitá molekula, z níž by ve spojení s jinou molekulou povstala lehčí výsledná směsice.“ Času se pak přece jen věnuje alespoň v otázce kauzality, v níž tušil stín kontingence: „U příčiny dochází k přílišnému množství zvláštních proměn, jež nám unikají, a my se nemůžeme bezpečně spolehnout na to, že vyvolá odpovídající účinek. Tím, že vzteklouna rozzuří urážka, si nemůžeme být stejně jisti jako tím, že narazí-li větší těleso do tělesa menšího, uvede je do pohybu.“ V sofistikovaných dialozích tíhne k pozitivistickému náhledu – co opakovaně vidíme, to jest: „Kromě matematických otázek, neobsahujících nižádnou pochybnost, je ve všech ostatních otázkách vždy nějaké pro a nějaké proti.“ Nakonec se materialismu oddal definitivně, dříve, než se to stalo dobovou módou.

Vedle toho všeho proslul ovšem zejména coby vůdčí osobnost autorského kolektivu (Diderot, Voltaire, Condillac, d´Alembert, Rousseau a jiní), který vytvořil relativně všezahrnující systém dosavadního lidského vědění – slavná Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel je zejména jeho trpělivě vyvzdorovaným dítětem; byl to „všeobecný obraz o úsilí lidského ducha ve všech oborech a ve všech stoletích.“ Ambiciózní praporečníci francouzského osvícenství, opilí velikostí svého dějinně-završitelského díla, mysleli věru na všechno: „Spojili jsme principy věd a svobodných umění s dějinami jejich vzniku a jejich postupných kroků vpřed. Pokud se nám to zdařilo, nebudou se již rozumní duchové zabývat hledáním toho, co bylo učiněno před nimi.“ Místy byl nucen k autocenzuře, tehdy uplatňoval svůj brilantní literární talent – mnohé kacířské myšlenky jsou šikovně ukryty pod hesly, kde by je orgán nevyhledával. Pozdější díly byly provázeny komplikacemi, pronásledováním a rozchody; radikál Diderot byl společensky problematický. Myšlenkovou páteří Encyklopedie je genealogický strom teoretických věd, na jehož větve zavěšoval i praktické myšlenky a návody, získané od nejlepších řemeslníků. Tvorba Encyklopedie zabrala mu desítky let a stala se mu náhrobkem na hřbitově historie. Není divu, že nekonečnou prací na tomto monumentálním díle vyčerpaný Diderot si na stará kolena šel odpočinout psaním románů jako ona Jeptiška, ale také nejznámějšího svého díla, až posmrtně vydaného Jakuba fatalisty a jeho pána, co inspiroval i Milana Kunderu. Na závěr života se ještě s chutí vrhnul na antickou stoickou filosofii.

Denis Diderot široce obsáhl vědu i umění své doby, obojí brilantně; navíc to byl i filosof: „Pravým způsobem filosofování by bylo vynaložit rozvažování na rozvažování, rozvažování a pokus na smysly, smysly na přírodu, přírodu na objevování nástrojů, nástroje na výzkum a na zdokonalování umění, a ta bychom předhodili lidu, aby se naučil vážit si filosofie.“ Encyklopedista tedy, či spisovatel? V obecném povědomí o něm zůstalo to první, v antikvariátech to druhé – lze si dobře vybrat …