Psal se rok 1987. V hotelu Paříž nedaleko Obecního domu se ubytovaly dvě dámy z Holandska – paní Truda de Vries se svou dcerou Evelyn de Vries-Elshout. Paní de Vries se přijela naposled podívat na město, kde pobývala do konce 2. světové války a v němž jako Truda Grosslichtová prožívala ve třicátých letech slávu skutečné mezinárodní filmové a divadelní hvězdy.

Několik let byla členkou Nového divadla Oldřicha Nového, v partnerství s Novým si zahrála hlavní roli ve filmu Advokátka Věra, s Vlastou Burianem hrála ve filmech Revizor a Hrdina jedné noci, s Hugo Haasem v Jedenáctém přikázání. Pod jménem Tanja Doll hrála ve francouzských verzích českých filmů Lelíček ve službách Sherlocka Holmse (Le Rois bis) a Kantor Ideál (Professeur Cupidon). Díky jejím jazykovým schopnostem ji obsadil slavný režisér Julien Duviviér do role madam Benoitové, společnice komtesy Stradové, ve svém velkofilmu Le Golem, jako Tanja Doll nazpívala ve Francii u firmy Pathé také nejednu gramofonovou desku. V Německu se objevila na plátnech kin v německé verzi českého filmu Aféra plukovníka Redla (Der Fall des Generalstabs-Oberst Redl) a v německém filmu Skandal in der Parkstraße. Celkem natočila přes pětadvacet filmů.

Vraťme se ale do roku 1987. Paní Truda de Vries, nikým nepoznána, procházela tehdy s dcerou Evelynou v Praze místa, kde půl století předtím prožila velký kus života: Žitná ulice číslo 44, tady naposled bydlela, Filmové ateliéry na Barrandově, sem kdysi každodenně přijížděla. Tentokrát chtěla dovnitř pouze nahlédnout, jenomže vrátný byl neústupný a tak se musela nakonec spokojit jen s pohledem zvenčí.

Píše se rok 2008, od té doby uplynulo jednadvacet let, a v hotelu Paříž nedaleko Obecního domu se ubytovali hosté z Holandska – paní Evelyn de Vries-Elshout s manželem a také paní Eva Elias (vlastně Eliášová) žijící v Nizozemí od osmnácti let a považující Trudu Grosslichtovou za svou druhou matku. Paní Eva se ujímá role tlumočnice a paní Evelyn odpovídá na otázky, které hledají odpovědi na některá „tajemná“ místa v životopise její maminky.

Truda Grosslichtová se vzdala své herecké i pěvecké kariéry před nástupem německého fašismu. Odmítla hrát v německých filmech, opustila divadlo, ovšem neemigrovala se svým tehdejším manželem Stefanem Munkem, jak se tradovalo, ale zůstala v Praze, kde nastoupila na nucené práce do továrny. V Praze se v roce 1945 seznámila s nizozemským vojákem a burzovním makléřem Hansem de Vries, který přišel do Čech s americkou armádou. S ním pak odcestovala do jeho vlasti.

„7. listopadu 1946 se otec s matkou vzali, ona přijala jeho jméno a odstěhovali se do Amsterodamu, kde spolu žili až do otcovy smrti v roce 1985,“ odpovídá dcera paní Trudy. „Matka pracovala zprvu krátký čas jako překladatelka, brzy se však začala starat jen o mého otce a o mě. Uměla hovořit pěti cizími jazyky - francouzsky, vlámsky, italsky, anglicky, německy. A samozřejmě česky. O svém mládí, o své původní profesi i o Štefanu Munkovi mi vyprávěla; znám také některé její filmy a mám mnoho jejích filmových fotografií. Vím, že hrála i ve Francii, že se znala s Mauricem Chevaliérem a že s ním snad také někdy zpívala. Po otcově smrti se přestěhovala do Nieuw Vennepu, protože jsem tam žila já se svým mužem a našimi dvěma syny. Tady nás také v roce 1995, ve věku třiaosmdesáti let opustila. Jsme na maminku velmi pyšní… A co dělám já? Nikdy jsem netoužila po tom, stát se herečkou. Jsem zaměstnaná u Telecomu, mám dvě vnoučata, žiji normálním rodinným životem.“

V kavárně hotelu Paříž s námi letos 5. srpna odpoledne sedělo ještě několik dalších fanoušků té „jedné z nejzáhadnějších, nejkrásnějších a nejobsazovanějších“ českých hereček předválečného filmu – Iveta, Marie, Jan a osmnáctiletý student Jaroslav Lopour, který od roku 2006 láskyplně spravuje webové stránky vzpomínané hvězdy. Nevím, kdo z nich to vyslovil jako první, ale stalo se, že než jsme se rozloučili, připili jsme si na tu celou naší sešlost, kterou jsme pojmenovali jednou provždy Fan klubem Trudy Grosslichtové!

Foto archiv autora.