„Nezbývá než vyrvat se císařským řezem a spálit tváře maškar. Pak teprve možno světem jít bez studu, že je člověk poraněný strom, že je karakulskou ovcí, že je člověk ocel, umučená žíháním a pálením... Který uprostřed jiného davu hladoví, aby se setkal s člověkem uprostřed lidí, kteří si hledí upřeně do očí, aby se vzpamatovali...!“

Bohumil Hrabal

To je úryvek z povídky Bohumila Hrabala Slavná Wantochova legenda, která je vyznáním jeho celoživotního směřování, návodem jak se bránit každé ideologii, každému klišé, frázi, falši, jak zůstat sám sebou: nepoškodit si svou duši pěnou dní a dobovými tanci. Jak se stát obdařeným. K utváření jeho osobnosti pomohla i doba: kvůli válce nemohl dokončit právnické vzdělání, prošel řadou povolání: pracoval jako notářský úředník, skladník, železniční dělník či jako výpravčí v Kostomlatech. Po válce odpromoval a byl pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím a brzy nato odešel jako brigádník do oceláren na Kladně. Po úrazu přešel do Sběrných surovin a chvíli pracoval i jako kulisák v divadle v Libni, kde bydlel.

Vymyslel si na sebe, jak sám napsal, teorii „umělého Osudu“: „Vrazil jsem sám sebe tam, kde jsem nikdy nechtěl být.“ A v té závratné přehršli nejrůznějších povolání se setkával s lidmi jejichž jazyk i osudy nasával jak houba a právě díky této zkušenosti přešel od raných surrealistických poetických pokusů k próze a nalezl svůj jazyk a zorný úhel pohledu, svou formu „hovorů“, jak tomu říkal. Samozřejmě, že u toho stále i četl: ovlivněn byl Ladislavem Klímou, který byl rovněž přesvědčen, že člověk má být osvobozený subjekt, a Arthurem Schopenhaurem, s kterým se seznámil na fakultě, či Lao Tsem, zakladatelem taoismu. Sám o sobě napsal: „Jsem pouze výslednicí odložených směrů.“

A podobně jako Bohumil Hrabal psal, tak i bydlel v dnes již neexistujícím objektu v ulici Na Hrázi Věčnosti, přičemž to poslední slovo si tam přilepil sám. Byla to původně kovárna: vstup byl z ulice do zahrádky, které vévodila studna, na níž se protahovaly kočky, a dřevěný záchod, v rohu stál nízký domek pobitý plechovými reklamními cedulemi z první republiky na olej, tuk, cikorku, mýdlo či krémy na boty. Příbytek měl jen dvě místnosti: Kuchyň a postranní, větší prostor, který sloužil jako pracovna, ložnice a přijímací salón. Knihy místo v regálech stály ve sloupcích na zemi. Zatímco příběhy nosil v hlavě, jejich skutečné stopy pak střádal v bývalé kovárně.

Na Hrázi Věčnosti jsem Hrabala poprvé navštívil v půli šedesátých let. Byl to stále statný chlapík, který dokázal být něžný, citlivý stejně k lidem jako ke zvířatům, vzápětí zase nedůtklivě nabroušený. Většinou ale po pár pivech se jeho tvář rozjasnila a začal chrlit příběhy, aby si ozkoušel, jak na ně lidé reagují. S publikováním měl problémy, proto nejdůležitější texty Jak jsem obsluhoval anglického krále a Příliš hlučnou samotu atd. napsal v době, kdy nesměl publikovat, mezi lety 1970 až 1976: Cenzura je neamputovala.

Vzpomínám na něj proto, že 3. února uplynulo již 25 let od jeho smrti. Událost duhy jeho slov ale září i dnes vysoko stejně jako kdysi jeho Skřivánci na niti.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel