V každé době se vyskytnou nějací „osvícení papaláši“ současných silných struktur, kteří pronikavostí svého ducha široce rozesejí nový vítr - pro ty struktury zhoubný, jak se posléze obvykle ukáže. Muž rané renesance, Mikuláš Kusánský (1401-1464), alias Cusanus, vlastně Němec Nikolaus Khrypffs se už odmlada ambicemi po veliké kariéře netajil; přes církevní právo se nakonec vypracoval až na papežova kardinála a biskupa v Brixenu, ale pokoj mu přitom jeho zvídavý duch nedal, aby boha nerovnal do matematických rovnic; měl-li se mu tam však vejít, musel mu filosofující matematik přirozeně přisoudit celé nekonečno – a tak byly zase provětrány Platónovy filosofické myšlenky a zejména jeho apologetů o věčnosti; Kusánského metafyzické spekulace měly pak přímý blahodárný vliv i na rozvoj příští astronomie.

Platón se na stará kolena zhlédnul v euklidovské geometrii a v Timaiovi učinil ze stvořitele zručného geometra, co z trojúhelníků promyšleně skládá složitou mozaiku reality – Kusánský se této řecké představě ohraničenosti, uzavřenosti a názornosti vzepřel; neurčitosti nekonečna se nebál: svět byl stvořen podle matematických principů a člověk, který si je uvědomuje, myslí je tak společně s jejich původcem – v paralelní, nehybné věčnosti. Kusánského nápady byly nebývalé: obvod kruhu o nekonečném poloměru není vlastně kružnicí, ale přímkou, také nekonečnou; představitelné? – nikoli, ale matematicky správné. Že je člověku takto umožněno do boží kuchyně nahlížet, onu nepochopitelnou dichotomii stejně nějak vnímat, to je dáno skloubeností tvůrce s jeho vesmírným dílem – je v každé částečce cele, ona je pak sama sebou jen mezi ostatními: mezi jednotlivinami v přírodě, originálními, individuálními a neopakovatelnými, je funkční a organické spojení, co je navzájem identifikuje i vymezuje. Bůh sám nemůže však být jednotlivinou, neboť je „ne-jiný“, je ve všem, postrádá protiklad. Vše-jedno se rozvinulo do vše-mnoho (vznikl čas, řekli bychom); ke zpětnému zavinutí, návratu stvořitele k sobě sama, dochází ve vědomí člověka – dílo spěje k evolučnímu završení.

„Vím, že nic nevím,“ pravil Sokrates a Kusánský to zase parafrázoval na vyšší úrovni: konečným cílem vědění je nevědění, učená nevědomost, absolutno bez protikladů, vyrovnaná nehybnost, prázdno. Hranice nepředpokládal ani u vesmíru, tedy ani střed – natož pak, že by to měla být Země. Nikoli hierarchické, nýbrž funkcionalistické je uspořádání světa – střed je všude, kde je individuum v řádu ostatních věcí. Lidské individuum, to je křehký výhonek, který v sobě strom evoluce (hmotnost, vegetativnost i živočišnost) definitivně završuje myslícím duchem – člověk je zodpovědný za vývoj reality světa, neboť je tím, kdo je obdařen darem tvůrčího sebeuvědomění. Kusánský navazuje na novoplatonika Plótína: z původního, nehybného a neměnného božího bytí vyprýštil jeho odraz (nebo: z jang se vyjevil jin, nebo ještě jinak: souhra síly a formy v kabalistickém sefirotickém stromě), odraz skrze vývoj prochází reflexí zpětného ohlédnutí se po vlastním původu, jež vrcholí konečným sebepoznáním ducha v absolutním světě platónských idejí – návrat obloukem z věčnosti do věčnosti.

Za života byl Kusánský aktivním církevním politikem; smírně nabízel ruku i ostatním náboženstvím s tím, že Zdroj je přece jen jeden. Vyzýval k dialogu všech moudrých mužů různých vyznání, zasazoval se o reformu své v problémech se zmítající křesťanské církve, snad i intrikoval, dovedl se přizpůsobit – sám však působil ve jménu humanity a pozitivních změn ve společnosti. Realitu vnímal jako výraz protikladů, atributů boží emanace, jejichž sjednocením snažil se naplňovat své vlastně až dialektické učení, dávno před Hegelem. Byl apologetem novověku, avizoval stěžejní poznávací roli subjektu. Mezi křesťanskými mysliteli je nepřehlédnutelný. Když o půldruhé století později hořela hranice s Giordanem Brunem, obdivujícím jeho žákem, shořelo tehdy definitivně i něco z dobré učitelovy vůle vrátit do křesťanství lásku. Jeho myšlenka nekonečného vesmíru se přes Koperníka v Brunově představě dočkala reálného modelu kosmu jako bezpočtu hvězd v pohybu, dynamického systému bez středu a okrajů. Na rozdíl od učitele Bruno však stvořitele panteisticky umístil přímo do tohoto dění, ztotožnil ho s přírodou, takříkajíc ho zhrubohmotnil; zaplatil za to životem, inspirátor Kusánský směl ještě dožít ve Vatikánu pod ochranou papeže jako vysoký církevní úředník. Dnes je tomu 542 let, co zemřel.