Říkali jsme jí Bardotka a oba ji milovali. Tedy můj bratr a já. Mně se pak v pozdějších letech podařilo večeřet v Paříži v jedné restauraci, kam zrovna přišla se svými přáteli. Že si dnes už nepamatuji, co jsem to tehdy jedl, je pochopitelné. Byl jsem Brigittou jako uhranutý. Uplynula další léta a najednou jsem měl od ní v ruce dopis. A tak se dnes, krátce po tom, co oslavila své 75. narozeniny, dostávám k zajímavému tématu - Brigitte Bardotová a dopisy.

V roce 1971 zazněl ze scény divadla Semafor ve hře Ten pes je váš „otevřený dopis“ adresovaný krásné BB: „Milá Brigitto, nejprve přijměte srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Co stále děláte? Často na Vás s manželkou vzpomínáme a já se Vás vždycky zastávám…“ Publikum se náramně bavilo a posledním smíchem cenilo i větu, jíž se pisatel Jiří Suchý s adresátkou loučil: „Líbám vás na oba zuby!“ Dnešní publikum by už sotva reagovalo podobně…

Mám teď před sebou texty ještě dalších dvou dopisů, tentokrát však vážně míněných a psaných kdysi samotnou Brigittou. Z Francie mířily do Čech. První z nich měla údajně napsat v době, kdy stála ještě na prahu své filmové kariéry, druhý pochází z doby, kdy už si pisatelka nepřála, aby ji okolní svět vnímal jinak, než v souvislosti s činností její nadace Fondation Brigitte Bardot a s jejími osobními aktivitami ochránkyně zvířat.

Adresátem prvního dopisu byl chlapec jménem Ivan Jandl, první český držitel zlaté sošky Oscara, prestižní ceny Americké filmové akademie. Začínající herečka mu prý v první polovině padesátých let napsala:

„Milý Ivane, abych se Ti představila: Jak možná víš, mám za sebou již první úspěšnou filmovou roli. Velmi se mi líbil film, za který jsi nedávno dostal Oscara. Napsali mi z EuropeFilmu, že mám s Tebou hrát ve filmu z Afriky o dvou sourozencích, trosečnících. Velmi se těším na spolupráci s tak výborným hercem, jako jsi Ty. Doufám, že se co nejdříve setkáme v Paříži. Viděls už někdy moře? Zdraví Tě Tvá Brigitte Bardot.“

Odpověď, kterou jí tehdy Ivan napsal, zněla: „Milá Brigitto, zatím jsem o Tobě nic neslyšel. Doufám, že se k nám nějaký Tvůj film dostane a že třeba spolu film, o kterém píší, natočíme. Moře jsem už viděl v Norsku. Zdraví Tě Tvůj Ivan Jandl.“ Zmíněný film spolu samozřejmě nikdy nenatočili.

Dopisy Bardotové a Ivana Jandla byly od doby, kdy je poprvé v celém znění otiskl v roce 1968 týdeník Student, nesčíslněkrát v souvislosti s hvězdou francouzského filmu citovány. Také já jsem je citoval, naposled v roce 2005 v článku v Mladé frontě DNES. Poté, co článek vyšel, mi ale přišel zajímavý email od novináře a místopředsedy České unie karikaturistů Ivana Hanouska. Je velmi kuriozní:

„…narazil jsem na Tvůj dílek seriálu v Mf DNES o Brigitte Bardotové. Myslím, že bys jako historik veselých umění mohl znát i docela veselou historku o těch dopisech mezi BB a Ivanem Jandlem. Jak jsi je citoval, tak oba ty dopisy jsem napsal já. Když jsme s jistým JZK sepisovali (1968/9) článek o Jandlovi „Oskar v Libni“ (byl to náš kámoš z Divadélka v suterénu) a on nám v hospodě řekl o tom dopisu (nikdy jsme ho na vlastní oči neviděli, neb prý byl s řadou dalších v nějakém balíku ve sklepě, možná už dokonce ve sběru) tak jsme si ho - v mladistvém nadšení - celý znovu vymysleli. Ptali jsme se Ivana, co na to Bardotce odepsal a on řekl, ze si už nepamatuje, ale že něco jako, ty náno, já už moře viděl; prostě to byl malej kluk, taky ho ty dopisy od holek nezajímaly. Tak prý nějak to bylo. On nám pak ty „své-naše“ dopisy a článek autorizoval a smál se, jak jsme to hezky sepsali. Já ten článek ze Studenta a z Junáka asi ještě dvakrát či třikrát publikoval jinde, nevím, z kterého jsi to převzal, ale nejsi sám, i jiní tak léta činí. Za komoušů jsem to bral jako službu Ivanu Jandlovi, který se všelijak protloukal, neb z něho (jako ze všech úspěšných dětských herců) byl ošklivý malý chlapík s velkou lysou hlavou a skvělým hlasem, který využíval jako hlasatel fotbalových utkání v Holešovicích na Lokomotivě (pro pár desítek diváků). Až zase jednou budeš psát nějaká odhalení, tak toto mé „přiznání“ klidně můžeš zahrnout do příkladů, jak se různé věci a dokumenty tradují a jen málokdy se přijde na to, kde to kdo vzal...“

Takhle to tedy bylo s citovaným prvním dopisem BB, vlastně jeho dodatečnou „rekonstrukcí“.

Druhý, už autentický dopis, adresovala Brigitte Bardotová, jako legendární ochránkyně zvířat, v prosinci roku 1994 Nadaci přátel zvířat v Šemanovicích u Kokořína:

„Milí přátelé, ráda bych Vám vyjádřila svou nejvřelejší podporu v práci, kterou děláte v České republice pro ochranu zvířat. Zejména Vám blahopřeji k významnému rozhodnutí předávat mladým poselství lásky a respektu. Jsem si jistá, že díky Vám a vlastnímu zdravému rozumu budou příští generace zachovávat a chránit naše společné dědictví, jehož jsou zvířata součástí, lépe než my. Věřím z celého srdce, že Vaše nadace pomůže sjednotit všechny lidi dobré vůle a že si nakonec lidé na celém světě uvědomí svou odpovědnost ke zvířatům. Přeji všem členům Nadace přátel zvířat mnoho odvahy a úspěchů. S upřímným pozdravem a vší podporou. Brigitte Bardot.“

Nadace přátel zvířat v Šemanovicích u Kokořína, kterou jsme založili s přáteli v roce 1995, pořádala sbírky na útulky pro psy a kočky, organizovala benefiční koncerty, z nichž výtěžek putoval vždy na konto Ligy na ochranu zvířat ČR, a sbírala podpisy pod petice vydávané Fondem Brigitte Bardotové. Novela zákona o nadacích díky našim pánům poslancům nakonec ještě v průběhu devadesátých let existenci této malé - díky BB však „slavné“ - kokořínské nadace ukončila. Půl milionu korun zmrazených na bankovním kontě si tehdy nemohla dovolit žádná z malých nadací. A tak mi z té krásné doby zůstaly už jen památky – dopis, fax a štos časopisů Nadace BB, které nám ještě nějaký čas přicházely z Paříže…

Film, v němž jsme mohli Bardotovou zaregistrovat poprvé, se jmenoval Velké manévry a v československých kinech byl uveden v červenci roku 1957. Diváci ji však nebrali na vědomí, protože všichni byli tehdy zvědaví pouze na představitele hlavní role - Gérarda Philipa. Teprve v roce 1963 jsme si mohli v našich kinech poprvé vychutnat všechny přirozené půvaby v té době již proslulé hvězdy v komedii Babeta jde do války.

V roce 1971 Bardotová prohlásila: „Bude mi letos už sedmatřicet, ale cítím se na o moc míň. A to je dobře. Myslím si, že každý věk má své přednosti. Ani dneska ještě nedokážu všechno docenit jak se patří, protože jsem na to stále moc mladá. Film - to je můj život! Ráda bych po sobě zanechala aspoň padesát filmů…“ Počítáme-li i filmy, v nichž se objevila na plátně třeba jen na pár desítek vteřin, spletla se Brigitte nakonec o dva filmy - její filmografie čítá 48 titulů. Dva roky poté, co prohlašovala, že film je její život, tedy v roce 1973, stála před filmovou kamerou naposled…

Hvězda známá svými milostnými avantýrami, pokusem o sebevraždu i rivalstvím s některými kolegyněmi, žije dnes - už počtvrté vdaná - jen vlastním zájmem o zvířata. Vystupuje všude na jejich ochranu, zúčastňuje se protestních akcí na různých místech světa, píše burcující články do časopisu vydávaného jejím fondem: „Prožíváme období velmi nepřátelské vůči přírodě, obtížné a destabilizující, kdy zvířata platí vysokou daň lidstvu, které se jeví ještě šílenější než ubohé krávy vděčící za svou chorobu lidské chamtivosti a hlouposti. Zvířata nejen doplácejí na naši neodpovědnost, ale jsou i terčem pomsty. Jsou podřezávána, čtvrcena, masakrována, bereme jim život, kůži, tuk, kožešinu, maso, kosti i sperma. Je to podlé! Zamysleme se nad tím a jednejme. Nejsme přece ovce. Chudáci ovce!“

O ještě jiném pohledu Brigitty na svět říká pak leccos také zpráva z novin z 24. ledna 1997: „Brigitte Bardotová byla včera soudem v Paříži zproštěna obvinění z rasové nenávisti. Kritizovala muslimy jako zabijáky ovcí a odsuzovala jejich přistěhovalectví do Francie.“

Foto: archiv autora