Začínala v šestnácti letech v česko-německém hraném dokumentu Hory a moře, v devatenácti byla poprvé hostem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech s filmem Berlínská romance. V našich kinech jsme ji později viděli například v hlavní roli filmu Hosteska, anebo jako partnerku Gojko Mitiče ve westernu (či ersatz-westernu) Smrtelný omyl. Kamarádka Helgy Čočkové a obdivovatelka filmů Jiřího Menzela vzpomíná dodnes na mnoho pobytů v Čechách i na Slovensku. V poslední době se objevovala na našich televizních obrazovkách v několika dílech známého krimi-seriálu Místo činu a já měl šťastnou příležitost položit jí na dálku písemně několik otázek. A Annekathrin Bürger mi na ně ochotně a mile odpověděla…

Co všechno se Vám dnes vybaví při vzpomínce na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech v roce 1956 ? Vím, že jste v té době byla také zamilovaná a náš Zpravodajský film mě, jedenáctiletého lovce autogramů, využil, abych Vás v parku vyrušil ve chvíli, kdy jste věnovala pozornost herci Ulrichu Theinovi. (Dodávám, že jste se mi nakonec oba ochotně podepsali!)

No, milý Ondřeji Suchý, byla jsem tehdy čerstvě zamilovaná a tak si na Vás, na toho malého lovce autogramů, zrovna moc nevzpomínám; za to ale vím, že tehdy v časopise Filmspiegel psali, že na karlovarském festivalu bylo zastoupeno 43 zemí a celkově se tam promítalo 250.000 metrů filmu. To je vše. Na pozdější festivaly si už vzpomínám lépe. V roce 1962 byl oceněn film Královské děti, ve kterém jsme hráli hlavní role Armin Müller-Stahl, Ulrich Thein a já. Festivalů v Karlových Varech jsem se zúčastnila vícekrát a atmosféra byla pokaždé výtečná. Cítila jsem se tam vždycky jako při rodinné oslavě. Jednou jsem se tam setkala s Helgou Čočkovou a točily jsme pak společně v roce 1965 film Nichts als Sünde (Nic než hřích).

V Praze jsem dostala v sedmdesátých letech cenu za film Hosteska, který režíroval a také v něm spolu se mnou hrál můj muž Rolf Römer. V Praze a jejím okolí jsem hrála společně s československými herci v několika filmech. Do Prahy jsme pak jezdili také soukromě shlédnout filmy, které se v NDR nepromítaly. Užívali jsme si neuvěřitelnou atmosféru na pražském televizním festivalu 1968. O násilném konci „Pražského jara“ jsme se pak oklikami dozvěděli z rádia Tirana, během filmování v Jugoslávii, na hranici s Albánií. Vzpomínám si, že se tenkrát celý štáb opil. Nemohli jsme tomu uvěřit.

V roce 1965, kdy jsem přijel za Vámi do Berlína dělat pro časopis Kino s kamarádem-novinářem Petrem Adlerem interview, přátelila jste se zrovna právě s Helgou Čočkovou a zajímala jste se také o šansony Hany Hegerové. Co máte z české kultury ráda a na co ráda vzpomínáte?

Milovali jsme u nás pana Tau, znali jsme Laternu Magiku, Spejbla a Hurvínka, filmy Jiřího Menzela (pokud nebyly zakázané jako Formanův film Hoří, má panenko!) a také - pohádky. Ještě dnes by to pro mnohé dospělé z bývalého východního Německa i pro jejich děti nebyly pořádné Vánoce bez Tří oříšků pro Popelku! Pak musím přiznat, že Praha byla pro nás vůbec takovým městem, kam jsme „utíkali“, když se u nás nedalo dýchat. O „letních filmových dnech“ ve Vaší zemi bych mohla vyprávět! Ty cesty a premiéry! A také jsme jako herci dostávali krásné dárky. Dodnes mám jablonecký náhrdelník, který mě dokonce zdobil v roce 1966 na jevišti v muzikálu My fair Lady. A když Berliner Volksbühne hostovala v pražském Národním divadle, mohli jste mé herecké kolegy vždycky najít v čínské restauraci, kde se rozčilovali nad tím, proč tohle ještě ve východním Německu nemáme. Když potom ještě zůstalo pár drobných - šlo se na „Václavák“ nakupovat!

V roce 1976 jsem byla v lázních Karlových Varech a naši stříbrnou svatbu jsme s manželem slavili 6. července toho roku v Bratislavě. Zrovna tu noc se konal ohňostroj a my se z balkónu koukali na osvětlený Dunaj… Točili jsme v Tatrách, ve Starém Smokovci indiánské filmy. A tak bych mohla pokračovat ve vzpomínkách dál - o Harrachově, o Teplicích, o dalších městech v Čechách i na Slovensku.

Poslední otázka se týká současnosti: Na čem právě pracujete?

V současné době běží každé úterý na veřejnoprávní televizi ARD seriál Die Stein, ve kterém hraji matku. Také už jsem si zahrála v jednom televizním filmu babičku. Mám hodně autorských čtení v „nových spolkových zemích“ (což jsou ty bývalé země NDR) ze své knihy vzpomínek Der Rest der bleibt (Zbytek co zůstane). Místo činu už se bohužel nenatáčí.

Je to jistě moc dlouhé, co jsem Vám napsala, viďte? Ale chtěl jste, abych zavzpomínala… Tak to tenkrát bylo. Prosím, pozdravte ode mě Helgu! Vám pak přeji všechno dobré!

A já Vám děkuji za Vaše odpovědi, které jistě potěší ty diváky v Čechách, kteří si Vás pamatují z filmového plátna a dodnes Vás vídají občas na televizních obrazovkách! (Budu Vás moci ještě někdy požádat o autogram?)