V sobotu to bylo přesně sto let, co se narodil jeden z posledních opravdových klaunů. Nikoli šašků, těch je pořád hodně, jak pravil jeho souputník Jan Werich.

I když o sobě vždycky tvrdil, že je trémista, nikdy to nebylo vidět. Jako první u nás začal s formátem, který teprve za mnoho let ovládl obrazovky a pódia - totiž talk show. Jeho pořad se jmenoval Hovory H a byl v 60. letech minulého století tím nejlepším, co se inteligentního humoru týče. Pamětníci mají dodnes v dobré paměti nabitý sál vnímavých posluchačů, kde uprostřed stál malý stolek s nezbytnou dvojkou červeného a za ním muž, který dokázal hodinu bavit neuvěřitelně neotřelým humorem, historkami i velmi pohotovými replikami, které nemohly být tak nějak dopředu naaranžované.

Příklad: Jedna paní se pana Horníčka zeptala, jak je možné, že na něj není schopna sehnat lístky. Pan Horníček okamžitě reagoval: „To jsem vůbec nevěděl, že jsem na lístky. Co já pamatuji, tak držky byly volný.“ (Pro objasnění mladším čtenářům: po válce bylo maso na lístky, avšak vnitřnosti - tedy i žaludky, z nichž se vyrábějí dršťky - byly volně k prodeji.)

Hvězdný čas pana Horníčka nastal v druhé polovině 50. let 20. století, kdy se stal partnerem Jana Wericha v divadle ABC a nahradil předválečné Werichovo alter ego Jiřího Voskovce. Oba dva dokázali svými předscénami připomenout to nejlepší, co Voskovec a Werich tvořili před válkou a co je dodnes velmi těžko překonatelné. Totiž skvělý inteligentní humor, bez vulgarit, s nutností mít aspoň střední školu (lépe však vysokou), aby posluchač pochopil všechny narážky a poznámky, které oba dva sypali z rukávu.

Filmy, které utkvěly v paměti, jsou Táto, sežeň štěně a Kam čert nemůže a především nezapomenutelná dvojice pánů Bouvarda a Pecucheta ve sérii Byli jednou dva písaři, kde mu byl rovnocenným partnerem Jiří Sovák. Přesto - nejvíce Horníčkovi seděl bezprostřední kontakt s divákem či posluchačem, kdy se jednou nechal slyšet, že miluje přímý pohled do mladých očí, ať je jim osmnáct nebo osmdesát.

Jeho život byl poznamenán tragickým skonem jeho jediného syna Jana a poté smrtí jeho manželky Běly, která mu byla životní partnerkou 60 let, což je v umělecké branži spíše velmi výjimečné. Zemřel 15. února 2003 v liberecké nemocnici.

Jednou byl hostem na vysokoškolských kolejích mezi studenty medicíny. Jeden z nich mu přinesl ještě neotevřenou láhev červeného vína a co čert nechtěl, při tahu vývrtky se mu podařilo urvat jen část korkové zátky. Pan Horníček - spatřiv tento výkon - ihned reagoval: „Vy jste zubař, že?“