OSMDESÁTINY: O Uhlířovi
Jaroslav Uhlíř se 14. září dožije osmdesáti a snad vůbec prvou knihu o něm spíchl (a v tomhle horku vydal) Tomáš Maleček. Svazek končí abecedním seznamem všech dosavadních 719 skladatelových oper a písní, přičemž je nejčastěji textoval Zdeněk Svěrák. Anebo obráceně! Zdeněk dodá nekompromisně text a Uhlíře tím takřka zotročí, ale ten si otročinu nechá líbit, už je zvyklý. Stal se tak jedním z mála skladatelů, co melodie tesají na předepsané textařovy verše. Jinak to dělají spíš textaři na melodie.
Pan Uhlíř začínal jako zpěváček v Rozhlasovém sboru Bohumila Kulínského a pokračoval v kapelách Prominence a Faraon, kde se potkal s Karlem Šípem. S ním pak v televizi mnoho let moderovali pořady Hitšaráda, Galašaráda, Paškál či Klip klap, než se jako dvojice trochu otrávili a roztrhli.
Jaroslav Uhlíř vytvořil hudbu takřka ke čtyřiceti filmům a seriálům a některé jmenujme. Lotrando a Zubejda podle dvou pohádek Karla Čapka, Tři bratři, Tři veteráni podle Jana Wericha, Vratné lahve, Koloběžka první, Princové jsou na draka, S čerty nejsou žerty, Ať žijí duchové!, Trhák, Vrchní, prchni. V letech 1987-2017 se Svěrákem spolupracovali i na vysoce invenčním cyklu pořadů Hodina zpěvu a mimo to vytvořili operety Budulínek, Dvanáct měsíčků, Červená Karkulka a Šípková Růženka.
Pan Maleček vyzpovídal vedle Uhlíře lidi mu nejbližší i včetně Miloně Čepelky, Karla Šípa, Zdeňka Svěráka a Uhlířovy druhé ženy Heleny. Už kratčeji na spolupráci s JU vzpomínají Jitka Molavcová (str. 31), Oldřich Pavlát (s Uhlířem byli v letech 1965-1966 na vojně), jeho syn Štěpán, zpěvačky Petra Janů a Pavlína Filipovská, sbormistr sboru Sedmihlásek Vít Homér anebo dětská sólistka téhož sboru (2004-2011) Lucie Tocháčková.
Ta zprvu doma sledovala Hodiny zpěvu, kde ještě nebyla, a otravovala rodiče, takže ji přihlásili do onoho Sedmihlásku, jenž Hodiny natáčel. Uhlíře tam dobře poznala, hezky o něm vypráví. Co moderátor nebyl přímo dřevo, ale například režisér Viktor Polesný mu v této knize vytýká, že naprosto neumí chodit. Je prý robot. Navíc robot s plochýma nohama po tetě.
Asi se s tím nedalo nic dělat - a ještě se vraťme. Když získal Karel Šíp s kapelou Faraon angažmá na náměstí Míru v kavárně Valdek a Jaroslav Uhlíř zrovna měl letět na Kubu s Evou Pilarovou a Karlem Vágnerem, došlo k přeryvu a ten měl několik příčin. Především tu, že Uhlíř se bojí lézt do letadel. I nechal se na Kubě zastoupit klavíristou Hodanem.
I kdyby to neudělal a averzi překonal, srazila zrovna jeho první ženu tramvaj. A za třetí bydlel v ulici Na Bojišti, což je od Valdeku za rohem.
Ve stejné kavárně vystupoval, byť jiné dni, také Jiří Schelinger, a to s kapelou Happy Five.
Ti Jirku Schelingera „vytáhli“ z baru ve Varech, kde předtím zpíval snad rok. Ale nebyly to jen Vary, navštěvoval i Německo. Šéf Happy Five Standa Kalous udělal ovšem fenomenální chybu, že po vylovená RYBY z lázní nevzal RYBU na léto 1972 do Finska! Odjeli bez ní a Šíp to ruče využil - a zamířili na čtyři měsíce do Bulharska, kde Jiří den co den zpíval na terase u moře.
Právě v těch časech taky Uhlíř složil Holubí dům… a prahl, aby ho zpíval už známý zpěvák. Ne Schelinger. Ve hře byl i partner Evy Pilarové Jaromír Mayer; ale Karel Šíp tvrdí, že on Schelingera přesto prosadil. Pracoval jako produkční v televizi a měl přístup do jejich filmotéky, a protože nenašel hlas holubů, přinesl do studia Petynka v Břevnově hlas racků. Od té doby písní rackové zní.
Karel Šíp tu sice zřejmě hraje na basovou kytaru, ale basovou linku jej Uhlíř musel předtím naučit držet. Jiří Schelinger hraje ve skladbě na španělku, a to dobře. Ještě lépe zpívá. Byl to hit a po nahrání začali se songem vystupovat v divadle Ateliér ve Spálené. Ale autoři pořadu Smoljak (ten ho i režíroval) a Svěrák nazvali své dílo Program z nouze a nebyl to dobrý nápad. Lidé na Nouzi chodili málo a došlo jenom na deset repríz. Jak vlastně vypadaly?
Vždy přišel konferenciér a řekl, že měli hrát Maďaři, ale rozvodnil se Dunaj, a to na čtyřnásobek šíře, a že přišel telegram: „Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj.“
Vzhledem k pozdější smrti Jiřího Schelingera právě v Dunaji je tento moment, uznejme, zvláštní.
A dál? To je přece historie a Šíp a Čech už si odpustili. Prodejně Supraphonu v Jindřišské dominoval tenkrát tlampač - a Holubí dům odsud uslyšel okolojdoucí Ringo. Schelingera zlanařil a Faraon se mohl jít klouzat: Jan Pacák moc posluchačů nezajímal a jeho schopnější následovník Miky Volek by zaujmout uměl, ale ukázal se tenkrát z nějakých důvodů už ve studiu jako nepoužitelný.
K Holubímu domu televize natočila klip - na Černé Hoře v Krkonoších. Vyskytovala se zde horská bouda a dívky a svíce a… A dělal o něco později v televizi tzv. střihák, a jak dnes tvrdí, klip prý nechtěl ztratit, ale ztratil. Dochovaly se jen dvě fotografie s bernardýnem, v knize jsou na straně 93. Nu, ale Jaroslav Uhlíř samozřejmě jen autor Holubího domu a vytvořil řádku šlágrů. Dělání (1980), Není nutno, Statistika, Drž se, hochu, drž se bradel (1974, text psal a interpretoval Luděk Nekuda, tato blbůstka mi z dětství utkvěla, rámo co ráno ji omílali), Elektrický valčík (1977), Hlupáku, najdu tě, Inženýrská (1982), Já se vznáším, já si létám (pro Hanu Zagorovou), Jabloňový list (1974 = opět pro Schelingera a jedna z jeho nejhezčích), Jaro dělá pokusy, Jsem raděj sám, Kluci, kluci s klukama, Meliorační, Na to my se nechytáme, Neopouštěj staré známé pro nové, Panský kočí, Píseň Leontýnky, Pod dubem, za dubem, Prolhané Karel, René, já a Rudolf, Rovnátka od Hnátka, Soňa ví, Barbora píše z tábora, Šel nádražák na mlíčí, To je hezky, To je ta naše Praha, Trpasličí svatba (1977), V restauraci Na Růžku, Vlnitý plech, Vojna chlapa naučí, Z OPBH na LVT a - jistěže - Severní vítr je krutý.
Proč se s Karlem vlastně pracovně rozešli?
Donutil tvrdí, že v polovině devadesátek potkal s dvojicí v Olomouci v hotelu Flora.
Uhlíř se divil, že Donutil zvládá vystupovat dvě hodiny sólo, a Donutil se jen zasmál a zdůraznil, že kromě dvou hodin kecání deset minut i zpívá. Tu se Uhlíř prý obrátil na Karla a řekl: „Budu dvě hodiny zpívat a deset minut mluvit a ne… furt jezdit s tebou.“
Znělo to jako vtip, zvláště Donutilovi, ale asi za čtrnáct dní měl Donutil telefon a byl to Karel Šíp a prostě řekl: „To ty jsi způsobil náš rozchod.“ Ale… Ať to bylo, jak chtělo, pro Jardu znamenala sólová dráha až překvapivý úspěch a přijímali a přijímají jej co aplaudovanou vložku (a to nijak ironicky) dokonce posluchači rockových festivalů. Od roku 2010 žije na Starém Městě v ulici Karoliny Světlé a je zvláštní, že je člověkem, co nikdy neměl vedle skládání jiné zájmy. Pouze pracoval… a nepotřeboval dokonce ani složité studio.
A dnes? Nadále nelétá… a pouze jezdí párkrát ročně do Poděbrad. Proč tam? Jeho paní v doslovu tvrdí, že pod vlivem toho nejpovedenějšího (byť smutného) Svěrákova textu Semiška, kde se zpívá (anebo to vlastně vyprávějí hned dvě semišky): „… jsme byly v Poděbradech na dovolené.“
Tomáš Maleček, Zdeněk Svěrák, Karel Šíp, Jaroslav Uhlíř a další: Už dlouho šlapu po světě. Vydalo nakladatelství Grada Publishing. Praha 2025. 160 stran.
A zde je ta kratší verze klipu Jevíčko. V pořadu Hodina zpěvu najdete verzi delší a vtipnější, ve které zpěvačka opakovaně kazí záběr, když do něj vchází s kolem dřív či později. A dělá jiné kiksy. Verze trvá asi 20 minut.
