Osmdesáté deváté předávání Cen americké Akademie - Oscarů - přineslo překvapení v podobě neúspěchu mohutně favorizovaného La La Landu: ze čtrnácti nominací, kterých v historii dosáhlo jen drama Vše o Evě (1950) a romantický velkofilm Titanic (1997), proměnila jiskřivá hudební romance jen šest. Je to stále ještě nejvíc zlatých sošek, které letos nějaký film získal, ale očekávání byla větší. Dvaatřicetiletý Damien Chazelle se může po právu radovat z Oscara za režii (která mu už vynesla mimo jiné Zlatý glóbus a cenu BAFTA). La La Land se nestal nejlepším filmem roku, nezískal Oscara za nejlepší původní scénář a nevynesl do oscarových výšin ani koncentrovaně roztomilý herecký a muzikálově všestranný výkon hlavního představitele Ryana Goslinga. Oceněna byla však Goslingova kolegyně Emma Stoneová. Cena za nelepší hudbu a píseň asi nemohla putovat jinam, kameraman Linus Sandgren ovšem ukořistil prestižní zlatou sošku i kolegovi Rodrigu Prietovi, takže Akademií trestuhodně přehlížené Scorseseho Mlčení přišlo o své jediné želízko v ohni.

Chytrá a vypravěčsky podvratná oslava Los Angeles a pomyslných hollywoodských hodnot, které jsem držela všechny palce, musela ustoupit jinému favorizovanému snímku - afroamerickému sociálnímu dramatu Moonlight, což je přesně ten druh „politicky korektního“, malého filmu, po kterém za rok už neštěkne ani pes. Oscar za nejlepší film, adaptovaný scénář a herce ve vedlejší roli (Mareshala Ali) je po mém soudu příliš pro film, jehož praktickým vyzněním je situace, kdy jeden Afroameričan položí hlavu na ramenu druhému Afroameričanovi (jistě cítíte, že jsem poněkud rozzlobena). Ocenění Moonlight je praktickým odrazem množství nominací nasměrovaných letos k „nebílým“ Američanům, i když letošní Ceny Akademie nebyly tak okázalým triumfem afroamerické lobby jako v roce 2004 (a teď mi řekněte, jak moc si ještě vzpomínáte na Crash). Oscary byly tímto směrem patrně letos nasměrované i pod vlivem odporu vůči nové, radikální republikánské linii Donalda Trumpa (jako další známku tohoto odporu můžeme vnímat i vítězství íránského Klienta).

Oslavu efektivní, civilní filmařiny v protikladu k žánrovému uvažování (které vedle La La Landu v nominacích reprezentovala poněkud přeceňovaná Villeneuveova sci-fi Příchozí) nepředstavoval jen Moonlight, ale i všestranně solidní Místo u moře, jež vyneslo hereckou cenu Caseymu Affleckovi a ocenění autorskému filmaři Kennethu Lonnerganovi (nejlepší původní scénář). Pokud vnímáme Oscary z většího odstupu, je letošní rok pěkným důkazem úpadku těchto cen, utopených zřejmě v různých zákulisních strategiích, vědomých i bezděčných. Obrovský divácký ohlas La La Landu je sám o sobě pěkným hollywoodským příběhem, protože úsporný rozpočet 30 milionů dolarů vyčaroval celosvětově tržby víc než desetinásobné. Chazelleův film však vypadá tak zatraceně dobře, má tak echtovní hollywoodskou image a téma, byl tak okázale favorizovaný, že z většinového pohledu jaksi zaniká, o jak dobrý, „malý“ film jde.

Pro mne je La La Land přesvědčivým důkazem toho, jak jde inteligentně a současně divácky chytlavě pracovat s klasickým odkazem - a také důkazem toho, že diváci dnes snesou i poměrně komplikované žánrové koncepty. Za mne prostě tenhle film stejně všechno vyhrál.

Samozřejmě vnímám v téhle souvislosti jako legrační, že Faye Dunawayová a Warren Beatty omylem La La Land vyhlásili za vítěze „hlavního“ Oscara.

Toužíte-li po kompletním přehledu, nominace i oceněné shrnuje Wikipedie tady.

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com