23.1.2021 | Svátek má Zdeněk


OPERA: Rusalka v Madridu

9.12.2020

Málokde ve světě se v tento čas konají větší kulturní akce, až na několik výjimek. Jednou z nich je Teatro Real v Madridu, kde jsou zavedena přísná opatření, za jevištěm i v hledišti, přičemž sníženému počtu diváků je automaticky při vstupu do divadla měřena dálkově teplota. Zde měla v minulých dnech premiéru opera Rusalka od Antonína Dvořáka, v hudebním nastudování anglického dirigenta Ivora Boltona a v režii Němce Christofa Loye. Stream této skutečně mezinárodní produkce by měl být dostupný ještě asi po příští dva měsíce zde:

 

Český divák je zvyklý na to, že na domácích scénách bývá tato opera nastudována více či méně v tradičním provedení, tedy jako romantická pohádka, tak jak to zřejmě mínil autor libreta Jaroslav Kvapil. Jeho básnický text ale skrývá možnosti, jichž se v posledních letech chopili mnozí režiséři v Evropě, Americe i jinde po světě, kde vůči tomuto hudebnímu skvostu zaslouženě roste stále větší uznání. Po zbačnou část minulého století byla tato opera na zahraničních jevištích většinou ignorována, už tomu tak ale není. Zpívá se samozřejmě česky, jak už v dnešní době jinak nejde, přičemž zpěváci to zvládají, někteří lépe než jiní. Nehodlám vyjmenovávat všemožná prostředí, od psychiatrických léčeben, až po vykřičené domy, do jakých režiséři v nedávných časech Rusalku umístili. Raději se soustředím na to, co mne zaujalo v madridské produkci, která je podle mne velmi pozoruhodná. Režisér Loy se totiž rozhodl, že děj se bude odehráván v divadle, což podle mne vůbec není špatný nápad, pokud už to musí být někde jinde než v nostalgické laguně kdesi v kouzelném lese a na blízkém pohádkovém zámku.

V psychologickém podtextu (jemuž se dnes žádný světový režisér prostě nedokáže vyhnout) šlo Kvapilovi v zásadě o to, že komunikace mezi světem tzv. reálným a nadpřirozeným není lehká. Průměrný divák, který si jen občas zajde do divadla, také moc nerozumí tomu, co se může odehrávat v zákulisí. To celé tvůrčí prostředí, složité vztahy mezi lidmi kolem divadla, jejich ambice, frustrace, se jej nijak zvlášť netýkají. Režisér s bujnou fantasií nám ale může předložit věci, které by jinak nikoho ani nenapadly. Proto začnu tou zdánlivě nejdrobnější postavou našeho příběhu, která v klasickém podání prostě přijde na scénu, odzpívá několik taktů a odejde, abychom ji už nespatřili. Je jí Lovec (Sebastià Peris), který nám ve své kratinké roličce ohlásí příchod Prince, do něhož se naše Rusalka zamiluje. V madridské produkci z něj Loy ale udělal Pierota, který se pohybuje mezi baletkami, klauny a herci, ale také v sídle Princově, kde se vyskytují pochybné charaktery, muži i ženy s poloobnaženými prsy, a kde se zcela zjevně konají i orgie. Po své krátké pěvecké epizodě Lovec-Pierot už ani necekne, je ho ale pořád někde vidět, většinou v ústroji Pierota, někdy i jinak. Dnes bychom asi řekli, že je to „stalker“, fanatik pronásledující svou oblíbenkyni, snad i svou velikou lásku. Rusalka si ho ovšem vůbec nevšímá, režisér nám tu ale jakoby nabízí alternativu, že kdyby tomu tak nebylo, kdyby dívka tohoto svého opravdového obdivovatele už v divadle vzala na vědomí a nehonila se za vzdušnými zámky, všechno by mohlo být jinak.

To jen na okraj, teď to podstatné. Rusalku zpívá litevská sopranistka Asmik Grigorian, dcera kdysi slavného arménského tenoristy Gehamase Grigoriana a litevské sopranistky Irene Milkeviciute. Nedivil bych se, kdyby v té slávě dcera jednou své rodiče i předčila. Mohu říci, že Rusalek jsem viděl a slyšel už hezkou řádku, ale takhle dobrou - jako zpěvačku i herečku - doposud nikoliv. Navíc musí být Grigorian i schopnou baletkou, protože v této inscenaci ji hraje, i když zpočátku chromou na jednu nohu. O to je to těžší stát na špičce jedné nohy, což se Rusalce někdy nedaří, z čehož také plynou její frustrace. Na jevišti v tomto streamu vidíme vůbec povícero berlí – pár jich má i Princ a na rozdíl od své partnerky je odhodit nemůže. To nicméně původním záměrem režiséra zjevně nebylo (i když se to leckomu mohlo tak jevit); americký tenorista Erik Cutler si ale před premiérou zle pohmoždil kotník, takže byl k tomu chodit o berlích donucen. Na zpěvu se to nijak zvlášť neprojevuje, ten je dobrý, i když ne skvělý, divák ale možná pochopí, o co tu šlo, až když se s s těmi berlemi Cutler na konci poněkud nemotorně klaní. Působí to podle mne v rámci inscenace rušivě a snad by bylo bývalo lépe sehnat náhradníka, jistě by se nějaký našel. Zejména v dnešní době, kdy je o solidní angažmá určitě značná poptávka.

Vodníka zpívá velmi dobře ruský basista Maxim Kuzmin-Karavaev. V inscenaci není příliš jasné, jaký je vztah mezi jeho postavou principála divadelní společnosti a její pokladnicí-Čarodějnicí, kterou zpívá švédská mezzosopranistka Katarina Dalayman. Oba tito zpěváci jsou dobrými herci, stejně jako finská zpěvačka Karita Mattila, která v této skutečně mezinárodní produkci vystupuje jako Cizí kněžna. Mladými, pohlednými a čilými nymfami jsou Julietta Aleksanyan, Rachel Kelly a Alyona Abramova. Obsazení doplňují Manel Esteve jako Hajný a Juliet Mars jako Kuchtík, kteří zde ale představují dvojici klaunů.

Po hudební stránce nelze této produkci vytknout vůbec nic, je prostě výtečná. Dvořák by jistě měl velikou radost. Nejsem si tak docela jist tím, jak by se na tuto interpretaci svého libreta díval Kvapil, který by si ale už měl pomalu začít zvykat a dokonce být i pyšný na to, že různí režiséři v něm nacházejí prvky, jaké on sám snad původně na mysli neměl. Ovšem, na rozdíl od Dvořáka, který zemřel jen asi tři roky po premiéře Rusalky (k níž došlo 31. března 1901), žil Kvapil ještě o půl století déle a dost dlouho, aby si mohl prostudovat učení moderních psychologů, a to jak Freudovo, tak i Jungovo, o něž zejména se dnešní režiséři opírají. A podívat se jiným očima na své vlastní dílo a jak do toho může zapadat. Což ale nelze očekávat od každého milovníka opery, a to je nutné si uvědomit. Ty, kteří stále ještě žijí v době Karla Jaromíra Erbena, jímž se údajně nechal Kvapil inspirovat, tato inscenace spíš rozezlí – s podobnými reakcemi jsem se už nejednou setkal. Jim bych doporučil, aby se raději nedívali na video a pustili si jen zvuk. Dvořákova hudba se majestátně klene nade vším.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.