Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ty Vzdorující stroje a Pavouka nephillu si dobře pamatuju - toho jsem si dokonce při hodinách češtiny drze koloroval, protože už jsem ho měl třikrát přečteného :-).

Pak si ještě vybavuji svěží socialistický seriálek Holky, kluci a Stodůlky, určený spíš pro menší děti - a ve Stodůlkách dneska bydlím ;-)

Díky! Ohníček, na rozdíl od od ABC, moc připomínán není.

Připomněl bych možná ještě jednu věc: Klub chytrých.

Autor oživil mé dětské vzpomínky, prakticky ze stejné doby.Děkuji. A byl jsem rád, že vyšla Velká kniha komiksů a to nejen z Ohníčku, ale i z časopisů Pionýr-Větrník a čtyři knihy z ABC + samostatně Gustav Krum. Je pěkné si v nich čas od času zalistovat a zavzpomínat.

Mám na časopis Ohníček dvě úsměvné vzpomínky. První, když jsem si ho natěšený odnášel z trafiky a na ulic i ho otevřel, tak mi na něj přistál holubí trus. Málem jsem se rozplakal :-(

A pak o pár let později, když jsem šel po ulici, hrdě pokuřoval dýmku a četli si při tom Ohníček. Otec, který mě při tom zahlédl, mi pak doma povídá: "Musíš si vybrat, buď kouřit, nebo číst Ohníček, dohromady to nejde."

Tak jsem holt přestal (na čas) kouřit.

Já se na Ohníček těšil až o dekádu později než vy a zpětně už mám ty vzpomínky jako že je to časopis pro děti, co už teda čtou v pohodě, ale na Sedmičku pionýrů nebo ABC to ještě není. Takže vysloveně dětská záležitost, Barbánek, Punťa hvězda pravěku, Detektiv Štika. Občas nějaká dobrodružná povídka, ale nic, na co bych vzpomínal s nějakým sentimentem.

Vlastně přece, jeden krásný zážitek s Ohníčkem. Prázdniny u dědy a babičky, já coby cca 8-9letý capart s o rok mladším bratrancem jsme byli ponecháni víceméně sami sobě a svým zájmům. A k tomu samozřejmě rozlehlá zaprášená půda, tam v krabicích různé staré časopisy, které se tam daly u světlíku prozkoumávat. Včetně ročníku Ohníčku s komiksem Pavouk Nephila.

Když si srovnám, co jsme v Ohníčku četli na nižších stupni ZŠ my, zjistím, že to dnes mnohdy převyšuje rozhled průměrného středoškoláka.

A ještě jedna poznámka k povídce Lov na dahuta, o které se autor zmiňuje. Před časem jsem mluvil s jednou Francouzkou, která říkala, že v dětství na dahuta (vyslov: dajút) věřila natolik, že přesvědčila rodiče, aby napsali na ministerstvo žádost o povolení, aby ho mohla také lovit. Velice jí překvapilo, že jsme o tomto tvorovi slyšeli i my v Československu.

Přesně tak. Měl jsem to do článku napsat.