Kdo si ještě dnes představí neuvěřitelnou dobu, ve které dorost napjatě čeká na každé nové číslo svého časopisu?

Na Mladé hlasatele a Rychlé šípy? Na Ábíčko? Takové situace kdysi nastávaly u trafik a zůstaly tristně pravěkými. Vývoj! Nejen technologií. Rituály spojované s časopisy poslal do smetišť a do panoptika. Vyprávět na to téma sice ještě není bizár, ale pro dnešní lidi, zírající do mobilu, je to jen málo pochopitelné. Na příkladu jednoho časopisu, který mě zcela uhranul okolo roku 1974, přibližme alespoň výsek toho dávného štěstí, jemuž možná hrubě nerozumíte.

To štěstí vonělo klasickou tiskárnou i typem papíru. Ohníček měl redakci na dnešním Senovážném náměstí a hodně let vycházel pouze měsíčně. Za mého dětství už čtrnáctidenně. Existoval dokonce ještě po převratu a nakonec vydržel přes půl století (1950-2006). Navzdory ideologickému balastu, který vevnitř taky občas najdete, bavil, a to nejen proto, že zveřejňoval vtipy posílané mu jeho vlastními čtenáři (na dvoustranu Made in Popletov); ještě víc nadchl dobrodružnými povídkami a komiksy. Duhová škála zdejších snů nabídla i starou, i budoucí klasiku. Například Mikulášovy patálie, a tedy cyklus původně francouzských povídek, a když koncem šedesátek došly, spisovatel Vojtěch Steklač a ilustrátor Vladimír Renčín navázali takřečenými Boříkovými lapáliemi. Po Mikulášovi vznikl i další kluk, aby řádil, a tentokrát měl i šíleného (nebo určitě neuvěřitelného) strýce Chrobáka. Steklač tavil vzpomínky na dětství a vlastně v tom pokračoval donedávna.

Ve stejném Ohníčku a jen později však vycházela i vědecko-fantaskní Alenčina dobrodružství Kira Bulyčova nebo Mistrem Kalouskem nakreslené případy detektiva Štiky. Nepraktova a Švandrlíkova sága z pravěku Sek a Zula, tato česká verze amerických Flinstoneových. Ze všeho jsou už dnes regulérní knihy.

Vznikly by nebýt původního zveřejňování jejich částeček číslo po čísle? Kdo ví! A osobně jsem nezažil padesátá léta, kdy Ohníček začínal, a zajímám se o tu jeho dekádu leda „kontrolně“, ale nepříčí se mi do ní pomyslně spustit sondu. Možná spláču nad výsledkem? Namátkou otevřu osmé číslo devátého ročníku (15. 8. 1959) a nepřestávám být ani na moment rád, že jsem dětství žil teprve deset let nato… Proč? Zadní obálku měsíčníku ovládá příběh utopeného traktoru od Jana Kloboučníka a ještě to není jako z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Málo švandy. A na straně předposlední pouze miniaturní Sekorův strip - ze sportovního prostředí. Nacházím v časopise taky dva dotazy redakci (čím svítí světlušky, odkud jsou meteory) a srdce čísla zaujímá povídka Svatopluka Hrnčíře Představení bez nápadů. Ta je aspoň něčím, přičemž následují Píseň o větroni básníka Ivo Štuky a verše Františka Továrka k 15. výročí Slovenského národního povstání. Neabsentuje ani krátká sovětská próza a zaujmou fotografie rozestavěného planetária ve Stromovce.

Dítě si, pravda, najde něco i na úhoru, ale trochu se nudím a rád přeskakuji deset let a do roku 1968. Bude to jiné. A je. Únorové číslo 1968 mělo perfektní obálku Pavla Kantorka a vzadu obrázkový příběh Zdeňka Milera Robot Miki. Na třetí straně ilustroval Jaromír Vraštil povídku Ernesta Thompsona Setona a následuje próza Jana Mareše, ošetřená výtvarně Jiřím Kalouskem, oním vizuálním mágem mého dětství. Co jsem na jeho kresbách vlastně viděl, už nechápu, ale díky za ně, mé milé časopisy.

V Ohníčku´68 zakopnu i o příběh z pražské zoo. A zdatná výtvarnice Eva Průšková přispívala nejen jako ilustrátorka, ale i jako původkyně stripu o chlapci v brnění. Později se vyvinul v dlouholetý a docela místy napínavý komiks Bivojova rytířská dobrodružství.

Geniální kreslíř Jan Brychta (který pak utekl do emigrace) ilustroval v srdci stejného čísla povídku amerického písničkáře Pete Seegera O žábě, která explodovala - a následují už zmíněné Mikulášovy patálie od dua Sempé/Goscinny. A hned za nimi prvotřídní parodie na western alias Frantův komiks Malý Vinnetou. Upozorňuji, že jeho knižní vydání z roku 2000 je nekompletní a všechna pokračování naleznete teprve v Knize komiksů (2013) Karla Franty, kterou uspořádal a doslovem doprovodil Tomáš Prokůpek.

Časopis tenkrát vedl Jiří Binek a graficky jej upravovala Věra Faltová. Členem redakční rady byl i Jaroslav Tichý, literární badatel a překladatel a džentlmen později vyhozený k Vodním zdrojům. Jeho kolegou byl Vojtěch Steklač a představím si těžko, jak by se časopis vyvíjel, kdyby sem nepřihrčela ruská vojska a všechno nešlo k Brdíčkům. Začátkem roku 68 to ještě šlapalo, a to lépe a lépe. Co víc, i děti tenkrát časopisy četly. Asi neměly nic lepšího. Zajímalo je, co navého napsal Ludvík Aškenazy a co Jan Vladislav. A Renčín našel místo nejen pro ilustrace, ale i kreslené vtipy. V jednom, pro ten čas charakteristickém, kosmonauti na cizí planetě uvidí stát sněhuláka. „Už tu někdo byl před námi!“

V časopise nechyběly ani notové záznamy songů Václava Neckáře a Helenky Vondráčkové, což jsou věční bardi, a Josefa Laufera a Karla Gotta. S podpisy, s fotografií. A připadá mi šokující, nakolik svedu tehdejší a dětem určený Ohníček louskat ještě roku 2024. Uvnitř je málo vaty; ale dnešní děti, to uznávám, jej většinou odloží bez zájmu. Je věcí minulosti. Záhadnou zábavou osůbek na tehdejší poušti. A přece byl skvělý.

Nebo jeden čas. 1. dubna 1968 se na obálce prvně objevil legendární Nepraktův brontosaurus Punťa, a to ve vtipu, kde ještě není jako spoluautor uveden Švandrlík. Vlastní komiks začal vycházet v září a už 4. května zveřejnil Ohníček prózu Stanislava Lema s fascinujícími Brychrovými obrázky. Jmenuje se Dva kluci v jednom skafandru.

Také Miloslav Švandrlík začal přispíval časopisu (humoristickými) příběhy (Jak se šla chobotnice utopit, Jak vznikly perlorodky) a Ivo Fischer bodoval tehdy ještě neotřelým písničkovým textem Už koníček pádí. Knihu Únos krále hádanek zveřejňoval v tomto ročníku na pokračování Svatopluk Hrnčíř pod titulem Ztratil se král Hahaha a ryzí americkost Malého Vinnetoua, který pokračoval, dodnes překvapuje. Ten komiks se vymkl Východnímu bloku a podnětem, jistě, se tady stalo nadšení z německých adaptací Karla Maye. Ale Karel Franta to velmi lišácky obešel a čerpal z daleko starších a tradičních westernů zpoza Velké louže.

Mezi autory Ohníčků nechyběl ani osvědčený Otakar Batlička (Jeskyně upírů) nebo Pavel Šrut. Ladislav Dvorský a Hašek (s povídkou Nadaný hoch). Ale klíčové pro redakci bylo, aby se povedlo snížit časovou prodlevu mezi jednotlivými čísly z měsíce na čtrnáct dní a aby co nejvíc materiálů fungovalo na pokračování. Členka redakční rady (a budoucí Steklačova manželka) Růžena Babická pilně překládala z francouzštiny a přispěla - v červenci 1968 - povídkou Lov na dahuta. Steklač přišel v tom samém čísle s anonymně zveřejněným textem Pomsta posvátného brouka a netušil, že se tohle povídání nakonec přelije v komiks, který bude až do roku 1974 kreslil Věra Faltová a jehož hrdiny se stanou dva Mořští vlci. Antihrdinou doktor QQ. Je to jakási pohádková fantasy a pomáhala Ohníčku silně. Nechci nijak ukrutánsky přehánět, ale toto byly mé první Hvězdné války.

Ani kapku nevadí, že scenárista všecko vymýšlel za pochodu, jak se mi později přiznal, a že jeho improvizace doteď zůstávají patrné. Vázanou knihu Dobrodružství Mořských vlků (2014) s doslovem Pavla Kořínka si každopádně sežeňte.

Po prázdninách 1968 získal Ohníček teprve typický podlouhlý formát a přibyly vkládané prózy. Prvou se stalo Na hoře Vinnetouově. Úvodem každého čísla bavil v časopise burleskní americký komiks Kočičárny Kida a Pida (v originále jde o Katzenjammer Kids Doca Winnera) a na stránky psali taktéž Jaroslav Seifert anebo Josef Hanzlík a Jan Vodňanský či Miloš Macourek. I poutník Miloslav Stingl. Stálým přispěvatelem byl i Václav Čtvrtek, jemuž Mateřídouška (a tamní Rumcajs) očividně nestačily, a nepostrádáme v Ohníčku ani verše Rainera Rilka, Guillama Apollinaira, Raymonda Queneaua a Christiana Morgensterna. Kupodivu se objevují ještě i sekvence (Vězeň) z prastarého Amicisova Srdce, a to dokonce s ilustrací Věnceslava Černého, anebo próza Selmy Lagerlöfové anebo kus Karlštejnských virgilií (1944) Františka Kubky. Částečka cestopisu Emila Holuba. Ale ani modernost netrpí a Jiří Táborský osobně pořídil fotografie z Kennedyho mysu. Doplnil je psanou reportáží. Výtvarník Jan Javorský ilustroval vedle i sekvenci z Marťanské kroniky Raye Bradburyho. Ještě se vzhlíželo nahoru a ven a lidi ještě nezírali do virtuálna.

Dalším ze vkládaných románů na pokračování se stal - začátkem roku 1969 - Londonův Joe mezi piráty s ilustracemi Zdeňka Buriana a zjara 1969 Ohníček otiskl - jako legrácku - i fotografii dnešního Karla III. Stojí za popelnicí a čteme: „Nejstarší syn anglické královny Aložběty se stal popelářem? Ano. Princ Charles hraje se spolužáky z cambridgeské university divadlo.“ A Charles na snímku připomíná Jiřího Hrzána.

Ale čas trhl zle oponou, politika se zajímala a 16. 7. 1969 vyhotovil Miloš Nesvadba obálku posetou malými skauty. Ve společnosti zaděláno na problém a ti skauti se škorpí s pionýry. Na Milošově obrázku ještě v dobrém. Pak je teprve zakázali.

Další obálka (1. 8. 1969) je Zdeňka Buriana a dvacátý ročník (poprvé 24 čísel) přinesl k vystříhávání první verzi Steklačova románu Žlutý Robert s komiksově pojatými ilustracemi Dobroslova Folla. Jednou nepochybně vyjdou knižně, zatím tomu něco brání.

A - freneticky fungující - Steklač měl tenkrát Ohníček tak trochu jako hračku. Takřka jej ovládl - a zaplňoval víc a víc. Ale nebyla to pouze jeho díla, co mě dostávalo; bavil třeba i klasický italský komiks Štěstí a smůly siňora Bonaventury. Navzdory prastarosti a tomu, že si nad ním rodiče klepali na čelo. Dílo doporučuji. Autorem je Sergio Tofano, jinak také herec, a v čase, kdy jsem příběhy prvně prohlížel, ještě žil:

Sergio Tofano | ČSFD.cz (csfd.cz)

A co ještě? Zjara 1970 byl v Ohníčku hrdě zveřejňován dokonce Flash Gordon, ačkoli opatrně přejmenovaný na Rexe Stara. To byla síla a spád děje, nicméně i ty Boříkovy lapálie - v rané verzi - jsou jaksi stručnější a víc jsem se nad nimi nasmál. Původní a nepřepracované vydal roku 2017 Albatros v samostatné knize.

V Ohníčku nechyběli ani Lada, ani Karel Poláček, ani Karel Čapek (povzdech Sbírka známek) a narazili jste i na Dostojevského či Mika Waltariho. Nebo na ryzí americký horor o potkanovi od Wiliama Jenkinse (Vysoká sázka). Na prostou ukázku z Vrázovy knihy, ale opět ilustrovanou Burianem, i povídku Roalda Dahla - o lovu bažantů (Byla jich plná obloha). Už v lednu 1970 však nešlo necítit drhnutí.

Na straně jedna se najednou zaskvěl podpis Vladimíra Iljiče Uljanova (Lenin) a s ním kus knihy Leninův řidič vzpomíná. Nutná úlitba? Ano. Dál je časopis poklidně pln Préverta a Ludvíka Kundery nebo Miroslava Holuba. I počet kreslených spíš rostl a přicházela krátká zlatá éra Ludvíka Součka a jeho komiksů Desetioký a Kraken (kresba Milan Ressel). Rozjel se taky Theodor Pištěk a máme díky tomu jeho Deset tisíc mil na vzdorujících strojích (podle non fiction Blázniví motoristé), Profesora Dugana a Pavouka Nephilu. To vše kreslil podle scénářů Iva Pechara. Jednou nás představil ředitel Západočeské galerie a mě nenapadlo nic lepšího než vypálit, jak byl ty komiksy „bezva“. Pro Pištěka to ale byla v podstatě epizoda!

Krása éry ér nemění bohužel nic na tom, že Ohníček před mýma dětskýma očima jaksi pohasínal, a to rok za rokem; a když mi bylo jedenáct (1975), připadal mi už jen jako odvar ze starých legend a mateří kašička děcek. Jistě, vy namítnete, že jsem dospěl; anebo trochu. To je kus pravdy. Ale i objektivně měřeno Ohníčky strašlivě zinfantilněly a odešel mág Vojtěch Steklač (do Pionýra) a „vydusili“ třeba i nebohého Jaroslava Tichého i jeho skvělé horory. Můžete je naštěstí dnes najít a číst v knížce Malá noční hudba pro bludičky (2013), kterou dala dohromady jeho skvělá partnerka Hana Štěpánková.

Skončil i pravěký seriál (Švandrlík poklidně mísí mamuty a dinosaury), anebo byl tedy na dlouho přerušen, a jen představa, že by uveřejnili ještě další díly Flashe Gordona, se ocitla mimo mísu. Ne že by se v Ohníčku sem tam dál neobjevovaly dobré povídky a nedal by se prolistovat, ale zlatá éra, já bych řekl, skončila právě před padesáti lety.

Velká kniha komiksů z časopisu Ohníček stojí dodnes za čtení:

Velká kniha komiksů z časopisu Ohníček - Ludvík Souček | Databáze knih (databazeknih.cz)