Theodora Pištěka ( 3.12. umřel) jsem potkal v životě několikrát, jednou ale pořádně.
Poprvé to bylo doslova letmo. Dělal jsem tenkrát spolujezdce svému kamarádovi Martinu Hoffmeisterovi na rallye uměleckého sdružení Paleta vlasti. Pátrám v děravé paměti, kdy to mohlo být, internet nabízí rok 1971, to měl být 6. a poslední ročník rallye Palety. Trasa vedla silničkami někam na Zbiroh. V jedné etapě se jelo podle Berounky směrem na Karlštejn. Byli jsme tenkrát s Martinem mladý kluci, mysleli jsme, jací jsme mistři volantu. Jedeme a najednou za námi Pištěk se závodní škodovkou. Udělal nás v zatáče systémem šmik fik, netušil jsem, že je vůbec něco takového možné.
Pořádné setkání ale bylo plus mínus o deset let později.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vstávala z mrtvých česká sci-fi, zásluhou několika statečných redaktorů, kteří se nebáli ji prosazovat: Vojta Kantor v Mladé frontě, Ivo Železný v Odeonu, Milena Krubnerová v Albatrosu a Ivo Železný v revue Světová literatura. Já patřil do stáje Vojty Kantora. Díky jemu vznikla moje první povídková sbírka Vejce naruby. Tehdejší šéfvýtvarník Jiří Svoboda mě potkal na chodbě a povídá:
„Budeš mít knížku. Vyber si, koho chceš, aby ti udělal obálku.“
„Pištěka,“ odpověděl jsem bez zaváhání.
Svoboda se zasmušil, ale povídá:
„Tak jo. Barevná obálka a čtyři pérovky v textu.“
Sehnal jsem si Pištěkovo číslo, domluvili jsme se a pozval mě do ateliéru. Vzal jsem si foťák s diákama, živil jsem se tehdy jako fotograf. Vlezl jsem do ateliéru a nemusel jsem tam dlouho vybírat. Učarovalo mi plátno, které dneska patří k nejčastěji reprodukovaným Pištěkovým obrazům. Udělal jsem si diák, odevzdal ho Svobodovy.
„Dobrý,“ povídá on. „Teď ty pérovky.“

Pištěk nedodržel termín, pak dlouho po termínu přinesl čtyři… tužkokresby. Nádherné, jemné tužkokresby. Jedna byl Pištěkův autoportrét. Svoboda pak chodil po redakci a prskal.
„To je z toho, když se autorovi nechá volná ruka. Zadání byla pérovka! Tohle není pérovka!“
Knížka vyšla a dodnes mě hřeje u srdce. Pištěkovi se taky líbila.
Rok na to dostal Oskara za Amadea, ale mezi zasloužilé umělce ho nevzali. Ani se nesnažil. Bylo mu dobře mezi námi scifisty.
Dostal od nich cenu Golem. Bylo to na Miniconu v roce 1985, zvláštní cena za scénografii TV seriálu Návštěvníci. Při předávání byl dojatý.
„Víte, tohle je první cena, kterou jsem v životě dostal. Kromě toho Oskara,“ řekl nám.
Párkrát jsme pak domlouvali nějaké projekty, ale vždycky z toho sešlo. Maloval tehdy jakýsi fantasy comics a nabídl mi, abych napsal libreto pro kreslený fantasy seriál o mořských démonech. Mělo to být pro jakousi tchajwanskou firmu. Napsal jsem libreto, dal ho Pištěkovi, on ho předal Tchajwancům a ti mu ho hodili na hlavu.
Od té doby jsme se neviděli vyjma náhodných setkání na chodníku.
„To jsem rád, že vás vidím! Musíme spolu něco udělat!“ bylo motto takových setkání.
Už neuděláme a je mi to moc líto.