Začátkem září (5. 9.) uběhlo pět let od smrti grafika, spisovatele a herce Jaroslava Weigla (*2. ledna 1931) který zemřel roku 2019 ve věku 88 let. Nezaměňujme ho s vynikajícím spisovatelem a překladatelem Pavlem Weiglem (1942-2015).

Jaroslav Weigel vystudoval na Univerzitě Karlově (1953) historii a výtvarnou výchovu, tu u Cyrila Boudy a Zdeňka Sýkory. Pracoval v nakladatelství Mladá fronta a stal se mj. redaktorem časopisů Ohníček a Mateřídouška. Mezi roky 1959-1970 byl zaměstnán v týdeníku Mladý svět. Staral se zde o grafickou úpravu, osudově poznal kolegu-redaktora Ladislava Smoljaka a začal publikovat kreslený humor a fejetony.

Z „Mlaďáku“ nešel začátkem normalizace dobrovolně, ale následkem obsahu vtipů, které vymýšlel a kreslil po ruské invazi (1968). Roku 1970 se stal členem Divadla Járy Cimrmana, ale spolupracovali už od první divadelní hry souboru Akt (1967). Vedle herectví se tu Weigel mohl věnovat také scénografii nebo navrhoval kostýmy.

Právě díky „Cimrmanův“ začal postupně hrát i ve filmu a v televizi, takže ho dodnes potkáme v seriálech Draculův švagr (podle Miloslava Švandrlíka), Pražský student, Případy detektivní kanceláře Ostrozrak anebo ve snímcích Na samotě u lesa, Kulový blesk, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna, Tvrdý chleba, Vratné lahve. Už začátkem let sedmdesátých se ale vyvrbila další aktivita. Rozhodl se, že převypráví (a souběžně mírně zkrátí) loupežnický román od Kvidona z Felsů Lips Tullian.

Nedal by se Jaroslav Weigel do toho, kdyby také nedostal šanci tvořit komiksový scénář, jehož výtvarnou stránku obstaral Kája Saudek. Skutečně rozsáhlé kreslené dílo se vynořovalo na stránkách Mladého světa v letech 1972, 1982 a 1985 a převyprávění knižně vyšlo teprve po státním převratu (1994): má 568 stran.

Weigel a Saudek se domluvili, že také vytvoří původní společné dílo, a jím se před půlstoletím (1974) stal další komiks Černý Filip (1974). Jen to mělo nedostatek. Seriál je ve skutečnosti delší, než jak jej prezentoval časopis, nemá jen šest pokračování. Byl totiž zastaven. Kompletně se Weiglovi podařilo zveřejnit kreslenou adaptaci knihy Desidera Galského o dobrodruhu Beňovském Král Madagaskaru, ale na ní již nepracoval Kája Saudek, ale Gustav Krum.

Pak… Těžko říct, co všechno Káju a Jaroslava přimělo k adaptování pověstného televizního seriálu o majoru Zemanovi. Každopádně si nevzali „do pera“ únosnější části (moc jich není, ale třeba Kvadratura ženy zahrála i na strunu nikdy nevyřešeného případu Vranská), ale epizody s agentem Bláhou. Toho Saudek nekreslil podle žádných vlastních fantazií, to se ani nečekalo, a zachytil tedy Radoslava Brzobohatého. Ten ztvárnil Bláhu jako velice tvrdého a krutého zmetka, velmi věrohodně, a paradoxně si výkonem zavinil konec v sérii. Schvalovatelům se totiž začalo zdát, že „zlý špion“ nemůže v socialistickém seriálu působit mužně, charismaticky a sympaticky.

Jaroslav Weigel se sice musel držel původních scénářů více různých autorů, ale Kája Saudek se při kreslení nekrotil a vypustili na stránky Pionýrské stezky (1977-1978) džina: komiks ryze západního střihu. Byl jsem ještě na základní škole, když se to stalo, a Stezku jsem nikdy neodebíral, ale najednou tu byla, někdo mi ji podal; kolovala učebnou. Saudek nás očaroval.

Navzdory tomu (anebo právě proto?), že byl děj příběhu místy brutální a že Bláha nejprve skolí (na Střeleckém ostrově) ženu hlavního hrdiny Lídu, aby byl vzápětí zastřelen Zemanem a sletěl se schodů. Tyhle akční scény ještě prošly, ale když se v dalším čísle začalo schylovat ke striptýzu (v Západním Německu), tak už komunisté veledílo uťali. Jako předtím Černého Filipa. Teprve roku 2016 se měl Jaroslav Weigel dočkat - prostřednictvím ceny Muriel - Síně slávy českého komiksu a zadostiučinění.

Z divadla jej někdo pamatuje jako děda Vševěda, továrníka Bierhanzela, doktora Vypicha, faráře (ze hry Němý Bobeš), pana Formánka (Lijavec), Ludwiga Úvalského von Úvaly - a jako Žílu, plukovníka Colonela, pomocného učitele Václava Poustku, Jana Husa nebo policejního inspektora Trachtu. Díky specifické vizáži se stal Weigel v divadle jednou z jeho charakteristik, přičemž asi jedinými dalšími tak typickými charakteristikami souboru teď už zůstávají - i ve vší úctě k panu Táborskému - jen Petr Brukner, Miloň Čepelka a Zdeněk Svěrák.

Cimrman - defenestrace (BLANIK) (youtube.com)