Když jsem byl ještě pitomý žák a student, na prázdniny jsem se gruntovně těšil. „Budou dlouhé.“ A byly. Nikdy jsem se přesto nenudil.

Ale jistě, byl jsem pár týdnů i na brigádě, to jsem se krapet jaksi „otravoval“. Ale nenudil jsem se! A nenudil jsem se ani mimo brigády a při nicnedělání. Asi proto ne, že nicnedělání neexistuje.

Jo, když spíte, to ano. Spaní nepočítám. Ale probuzení už hraje. Brzy ráno se probudíte - a začnete rejdit jako fretka.

Vím, vám se vstávat vždycky nechce a mně dnes taky ne, ale bývalo to, Kriste náš, jinak. Když mi bylo pět a měl jsem prázdniny pořád (do školky jsem díky babičce většinou nechodil), skutečně jsem v šest ráno procitl a rovnou disponoval energií za miliony. Byl jsem fit i absolutně šťasten. Svět byl krásný. Budil jsem rodiče. Nechápal jsem, že se ještě dokážou válet. Proudila mnou aktivita! A teď jsme všichni dospělí, anebo skoro, a vyjdeme zjitra do SLUNCE a vida, máme před sebou další celý den - a každý ten den zaplňuje po svém, protože každý máme jinou představu o prostoru, který neleží pouze vůkol okolo nás, ale taky se prostírá kdesi uvnitř. V srdci.

Většina lidí má tu představu života, ve které zdolávají skály anebo onen prostor okolo. Mají tím zážitky a zážitky vstupují do paměti vevnitř, kde je sklad. Dříve by to byla temná komora na vyvolávání fotek.

Třeba jízda na silné motorce je dobrou ilustrací takového „volného“ života, kdy konečky našich nervů dost cítí. Hrr. A dojedete až na hranice Německa a místo pohraničníka tam na mou duši stojí, teď to má být vtip, číšník. A salutuje. Nám. Vám. Projedete hraniční zónu po zadním kole a jste kofr. Borec. Frajer. Zas „čopra“ postavíte i na kolo přední (vím, toto je ze světa fantazie) a dojedete až do Hamburku. Bingo. Třikrát bingo. Vyspíte se u známé a objedete zbytek Evropy. Normandie, Barcelona, Gibraltar, Casablanca. Mezitím kecáte s cizinkami na trajektu. U nás byste projeli zase celý Český ráj a Pec pod Sněžkou; tam je to taky hezké. Teď se konečně dostávám k bodu zlomu.

Tedy… Užili jste si to, ale nemusíte být spokojení. Někdy nejste. Najednou máte pocit, že nic nebylo. Hlavně nezbylo. A jistě, fotografie a ty zážitky ve vás, ale koho zajímá vaše album? Vaše nitro? - Tady udělám vsuvku. Je samozřejmě něco úplně jiného, když jedete na dovolenou sólo, a to třeba i s Čedokem, a když jedete s přáteli či se svými milými. Šťastná rodina putující Evropou (anebo její mírovou částí) je samo sebou svatější než egoistický sólista a ve výsledku má pak cestování větší a skutečný smysl. Není to nic banálního. Je to tvůrčí a maně mě napadá, že třeba i herec Martin Dejdar strávil část dětství takto na cestách.

Snad to bylo s rodiči i jeho sestrou, už nevím, ale podobná zkušenost je pro dítě každopádně za jedna. K nezaplacení. Strašně se toho ve vás uloží. Víc než v dospělém. Ale chtěl jsem již přejít do prostoru uvnitř srdcí a hlav…

Jistě jsou lidi, které to ani nebolí, když hlavu nezaplňují. Ale takových je málo. Prakticky přece všichni potřebujeme snít a celý život je trochu snem. Navíc… Mám podezření, že sny vždycky chtějí fungovat jako příběhy. Ze všeho touží příběhy vyrábět, i když to je původně třeba jen vodní tříšť příboje v Maroku! A jen tak si vysvětluji, že mě v dětství a navždy zaujala country, kterou jsem, pravda, poslouchal i mimo prázdniny - a kterou někdo z duše opovrhuje.

Jeden kamarád mi například řekl: „Cash a Willie Nelson jsou stálice. To je NĚCO. Poklona! Ale jinak? Country je hrozná nuda. Tahle Dolly Parton? Vždyť je to hudebně furt to samé.“

„Ale texty…“

„Jasně. Příběhy tu najdeš. Třeba ten Vyčítalův Cadillac, že jo? Nebo bitva u Little Big Hornu. Já vím. Nebo dívka s vlasem medovým. Motel Nonstop. To jsou, brachu, ryzí duchařiny.“

I v ostatní hudbě slyšíte příběhy a můžete je poslouchat třeba pod přilbou na chopperu, ale tyhle bývají oproti světu country zjednodušené. Děje často ani nedokážete a nechcete vnímat. MOC vážné i populární hudby je obrovská a můžete kupříkladu celý život milovat zpěváka Petra Nováka a tisíckrát můžete slyšet jeho Náhrobní kámen, než přijde nějaký mamula a optá se: „Vole! O čem to je?“ A nevíte.

S filmy to tak není.

Film je buď špatný, takže od něj odejdete, nebo vás vtáhne. Zvláštní je, že někdy film zapadne. I dobrý, kvalitní. Když měly premiéru Čelisti, skoro současně přišel do biografů film Vítr a Lev - a celkem vzato úplně propadl a vyšuměl. „Vím, že nevím nic!“ Ale nevyšuměl pouze kvůli Spielbergovi. Diváci jej prostě nepochopili (nepobrali) a nepřijali.

O prázdninách některé televizní stanice vytáhnou i podobný „brak“ a šunt a dávají takové staré filmy a čirou náhodou se podíváte a vnímáte a nazítří se probudíte do ticha u vody a najednou víte, že jste viděli něco úžasného. Nebo ne přímo úžasného, ale nedoceněného. Konkrétně za filmem Vítr a Lev stojí talentovaný John Milius a příběh se odehrává roku 1904. Arabové unesou krásku a její dvě děti, holčičku a chlapce (něco jako v Pouští a pralesem) a film následně - až drze - předvádí ryzí Stockholmský syndrom. Unesená od první chvíle miluje únosce, jehož hraje (fousatý a ne už zcela mladý) Sean Connery.

Ten chce za dámu a děti tučné výkupné až z Ameriky a od Ameriky, která na něj místo toho pošle vojáky. Ve filmu mají dlouhé scény „Teddy“ Roosevelt a jeho suita a je předváděno, že se fakticky nechovali o moc jinak než pohlaváři Arabů. Opravuji. Pohlaváři Berberů, protože je nám zdůrazněno, že dosti krutí únosci nejsou Araby, ale Berbery.

Činnost obou pohlavárských suit (americké i berberské) je tu zachyceny s humorem, ale zatímco Sean Connery působí věrohodně a takřka jako Lawrence z Arábie, když vypráví své skazky, Theo Roosevelt bohužel funguje spíš jako parodie na Ameriku a v podstatě je předveden jako poloviční šílenec. Něco jako Ronald Reagan, ale bez odpovědnosti. Zato je Theodor neustálý mentor, který všecko zná a ví nejlépe; asi jako později vše nejlépe věděli Lenin, Stalin a Klaus (jemuž se omlouvám). Také Roosevelt kupříkladu obdrží nový tip winchesterovky - a rovnou diktuje obdivovatelům s notýsky, kteří čumí okolo, co mají vzkázat továrně. „Továrno: copak nemůže mít ani sám prezident zbraň s pořádnou pažbou? Makejte znovu, zase jste mimo.“ Ale mimo je Teddy. Vznikla neuvěřitelná komedie a možná to byl záměr. Jinak je ale ten film i docela krvák. Unesenou měla nicméně podle původního plánu představovat Fay Dunaway a z nějakého důvodu nemohla, takže se tu snaží jiná herečka. Neznámá Candice Bergen. Zda se snaží úspěšně, je otázkou, ale jedna další postava - na americké straně - trumfne všechny. Poradce prezidenta alias režisér John Huston. - Abych nezapomněl: onen Vítr z názvu je samozřejmě Roosevelt a Lev jest vůdce únosců.

Ale filmy jsou jen filmy - a knihy je předčí. Jasně, vím: četba je pro některé z nás únavnější než sledování kina; ale zkuste věc brát stoicky: usnete tak jako tak, ne?

Navíc knihy skýtají zajímavou možnost. Můžete nejprve přečíst konec, až pak prostředek a teprve nakonec začátek příběhu; nikdo vám to nemůže zakázat! Vladimír Páral prý knihu otevře a „dá jí tu šanci“ tím, že se zkusí začíst. Pak se ještě zkusí začíst na jiném místě a těžko říct, kolikrát to udělá, ale nezaháčkuje-li se, knihu navždy odloží. Má pravdu.

Dostávám se - konečně - k prázdninové pointě. Napadlo vás, že jsou prázdniny od slova prázdno? Mě teprve nedávno. A prázdno je, pravda, těžké definovat. Muž, který volně jezdí kraksnou a poslouchá klidně i Janáčka a večer kouká na s přítelkyní filmy nebo studuje příručky, ten jistě nemá pocit, že jsou takové časy duté a prázdné. Ale je to otázka a chci říct, že není nad práci, ovšemže tu, která vás baví. Výsledně nebo i průběžně. Třeba tesařina (tu dělal i Harrison Ford) sem patří a mezitím sport, ale - jde i psát…

Přotom s psaním deníku a povídek vůbec nemusíte začít brzy. V dětství. Ne. Někdo náhodou zkusí psát teprve ve vysokém věku - a překvapí sám sebe. Psaní je vysoce tvůrčí a mocná droga i terapie. Ne, slova nejsou všechno, co máme, ale jsou skoro všechno; a když jednou něco zformulujete a předtím vás to bolelo, bolest opadne. Ba odpadne. Někdy, a přeženu akci, není prostě špatné prázdniny ne prospat, ale propsat: zkuste to. „Člověk se musí o poznání prát, takovej už je svět,“ zpívá Petr Novák slovy Iva Plicky - a poznání je překvapivě často totožné s činností, která poznání generuje. Takovej už je svět. O prázdninách, kdykoli.

VÍTR A LEV (ukázka):