Bradbury na Karlštejně nikdy nebyl. Ten kalifornský spisovatel je ale právem považován za Hospodinem políbené dítě štěstěny a na konci mého článku ho možná budete sledovat, jak pohotově odpovídá. Tento muž v brýlích neviděl na jiné rovině literaturu populární a dejme tomu Shakespeara. Hamlet i hra Noc na Karlštejně by u něj zářily alchymickou, okultní energií v tom samém tyglíku.

Vědec to, pravda, nebyl. A k tomu Karlštejnu. Žije tam filuta, kterému Bradbury říkali nebo pořád říkají, taky blbě vidí, asi má 100 dioptrií a dneska s ním už nic není. Ale jako mlaďoch jsem jej s partou navštěvoval a prosil o rozumy a Bradbury po nás vždy už ve vrátcích syčel: „A sem guru.“

Recese? U něj váhám. Váhám, nakolik to mínil vážně. A nikde, pokud vím, doposud neuveřejnil své rady, takže mě, doufám, neovine na dálku magickým karlštejnským kouzlem, když je vyslepičím.

„Všecko spěje k úpadku,“ říkával. „Zdejší studna, mozky… Královnou činnosti je samozřejmě psaní, ale to nelze chtít po každém, aby psal, ona je to nadstavba.“

Dodával, že zato u každého předpokládá, že bude denně číst. „Svižně“. Doslova mi řekl: „Svižná četba rovná se královna činností, když nepočítáš psaní.“ Odmlčel se, pokračoval: „Teprve za četbu kladu soustředěný poslech rozhlasu.“

Tady musím říct, že tenkrát nebyly audioknihy a jenom elpíčka a dejme tomu Jiří Sovák na gramodesce solidně interpretuje povídky Oty Pavla.

Zeptal jsem se karlštejnského Oty Bradburyho: „Takže na pouhej poslech zapojuju míň mozku?“

„Přesně. Koukni, ale rozlišuju poslech audiozáznamu, který si umíš sám stopnout a vrátit, když ti něco uteče, a poslech rozhlasu, kde to vrátit nejde.“

„A co leží o špryclík níž?“ zeptal jsem se.

Na to Bradbury: „Co? Když sedíš v biografu. Tak třeba tady – v letňáku na Karlštejně.“

Neříkal nikdy krátce „Karlštejně“, ale vždy vyslovoval dlouze „Kárštejně“ - a letní kino tam bylo a roku 1986 jsem v něm - krátce před vojnou - opakovaně navštěvoval film Konvoj.

To je o amerických kamioňácích, taková sociální kritika, a komunistům se líbila a hraje tam zpěvák Kristofferson. Řekl bych, že je to jeden z nejslabších Peckinpahových bijáků, kde už „neměl koule“, ale tenkrát se nám to líbilo, a to minimálně z tří důvodů.

A. Brojilo to proti policajtům podobně, jako my plivali proti vojně. B. V letňáku bývaly pěkné karlštejnské holky. C. Pili jsme hodně piva, to tam bylo v zadní řadě možné. Ale ještě k té Bradburyho tabulce. „Proti četbě či poslechu je koukání na filmový břečky další ústupek,“ říkal, „a totální úpadek, to je sledování televize.“ A rozlišoval dvě věci. Když jste se jen tak koukali „do bedny“… a když jste měli video a šanci film zastavit a vrátit a pustit si něco nanovo. To bylo víc. Ó, ó, byly to časy. Karlštejn se vypíná na svém místě dodnes a nedávno jsem četl, že je prý ještě jeden hezčí hrad, a to Veveří, ale to neberu. Tomu se nedá uvěřit. Karlštejn mě už jednou omámil a Bradbury Nebradbury tam snad ještě pojedu. Kolikrát už jsem tam byl? Netuším… a třeba odělit návštěvy okolí od přímých ataků do hradu a nitra jeho monumentální věže. Tam jsem zase tolikrát nebyl. Poprvé s babičkou, to jsem dosahoval věku čtyři roky. Měla zdarma dráhu, já měl taky zdarma dráhu, vyjeli jsme z Plzně a vystoupili v Berouně z rychlíku a stál před námi poschoďový osobák. To mě dostalo. Samozřejmě jsme si sedli do horního patra a jelo se. „Na Ká-rlštejn.“ Váhám, zda jízda „poschoďákem“ nebyla tenkrát pro mě totálnější efekt než následná prohlídka klenotnice a házení kamínku do nekonečně hluboké studny. To bylo totiž ještě v čase okolo roku 1968 a ty kamínky se tam vážně daly pouštět! No, a řeknete: „Bylo to ještě před filmem,“ ale to není tak docela pravda, jelikož existují vizuální záznamy Vrchlického Noci a například jeden solidní z poloviny šedesátých let, který sice taky už je hudební, ale pro ten další se na něj takřka zapomnělo. Tady je odkaz a hrají tam jak Bohdalka, tak Janžurka. A hudbu dělal Šlitr!

Noc na Karlštejně (1965) | ČSFD.cz

Co víc, vznikly i starší televizní verze té hry a jsou z let 1958 (Noc na Karlštejně (1958) | ČSFD.cz), 1955 a film do kin dokonce natočili už roku 1919!

Co se týká Podskalského verze, u mě byl její vliv nesmírně umocněn tím, že jsem krátce před promítáním směl jet s tatínkem až na nádvoří Karlštejna a tam jsme hru viděli. Ne sami, otec byl tenkrát vychovatel a měl plno svěřenců, kteří dopoledne váleli na hřišti pod Kárlštejnem kopanou, až se jeden málem zmrzačil, že táta musel volat sanitu. To mi utkvělo. I „božská“ hra o hradě, kam nesmí ženy, což mimochodem neodpovídá historické skutečnosti.

Hrálo se už za tmy a jen pár týdnů nebo měsíců potom jsem viděl film. Opakovaně. S odstupem mnoha let jsem se na něj podíval znovu a jaksi mi nepřipadá už tak dokonalý. Jen hudebně. Hudebně funguje, i když těch skutečně silných motivů je tam vlastně jen pár, a když z toho později dělali muzikál, měli starosti s tím, že tu Karel Svoboda hudebně vlastně šetřil. Šetří tak i Lloyd Webber? Netuším!

Bradbury z Karlštejna asi vůbec nechodil do divadla, protože je do své tabulky nedal. Je to chyba a váhám, zda bych návštěvu dobré divadelní hry nepíchl ještě nad četbu. Já bych ji tam dal, zatímco karlštejnský Bradbury, to nebyl pravý guru, a to ho nechci urazit, a řešil prkotiny, když říkal: „Nahraješ si něco na video, že se podíváš později, ale těžko se donutíš se podívat. Obdobně tomu člověk snáze vyslechne rozhlasovou diskusi, než aby si to samé pustil mimo všechen čas z audiokazety.“

Je to za námi. Máme internet… a podobné žebříčky o „zapojení mozku“ nepotřebujeme. Dávno ne. Ani Ray Bradbury, ten pravý, už nežije, ale právě díky internetu se s ním můžeme setkávat vlastně pořád a není nezajímavé, že vlastně vůbec neměl řidičák…

Day at Night: Ray Bradbury - YouTube