Krajina kolem Hodonína bývala centrem velkomoravského státu. Drobný cestopis z návštěvy

Řeka Morava je dnes v okolí Hodonína regulovaná až až. Pár slepých ramen ještě zbylo, ale její napřímený tok by obyvatelé Velké Moravy určitě nepoznali. Za jejich časů a ještě dlouho po nich (až do 20. století) to byla líně se kroutící nížinná řeka vytvářející všelijaké obloučky a zátočiny.

Takto rovně řeky v nížinách “od přírody” rozhodně netečou

Jeden takový systém říčních ramen ležel nedaleko dnešních Mikulčic. Ostrovy, které v něm vznikly, byly dobrým místem pro stavbu opevněného sídla. Nevíme, jak se ve velkomoravské době jmenovalo, ale byl to docela významný opěrný bod vojenského charakteru. Svého času dokonce historici spekulovali, že šlo vůbec o hlavní město Velké Moravy, ale to se dnes klade o kus dál, do oblasti Starého Města. I tak bylo hradiště u Mikulčic významné a stálo zde, mimo jiné, několik kamenných kostelů. 2500 nalezených a prozkoumaných hrobů ukazuje na vysokou koncentraci obyvatelstva.

Dneska zde nežije nikdo kromě kočovných archeologů, moderní osídlení leží o kus dále u železniční trati, dobrou půlhodinku svižné chůze od hradiště. Je tu ale muzeum s vyhlídkovou věží (ostré schody, uf), ze které získáte aspoň trochu představu o rozložení starého městečka. Místo zaniklých ramen Moravy tu vysázeli pásy trávy ostřice, která vypadá jinak a ukazuje, kudy kdysi voda tekla.

Hlavní budova mikulčického muzea. Inu pěkné, ale tento typ architektury bych čekal spíš v nějakém průmyslovém skanzenu na svém rodném Ostravsku

Nad zemí nezbylo nic kromě náznaků valů. Všechno jsou vykopávky. Nad základy jednoho z kostelů postavili před pár lety krytý pavilon, kam se chodí s průvodcem. Dostanete-li se tam, uvidíte i odkryté hroby velkomoravské šlechty. Na holé kosti svítí umělé světlo – zmrtvýchstání po jiném způsobu…

Určitou záhadou je pár mohutných mužů pohřbených kolem, měli přes 180 centimetrů v době, kdy průměrná výška zdejších mužů činila 162 cm. Možná šlo o příslušníky jiného etnika, třeba vikingy. Jasno by v tom měly udělat testy DNA, které právě probíhají.

Model mikulčického hradiště, Jan Sapák, CC BY-SA 4.0

Podle průvodce byla zdejší opevnění mimořádně mohutná, naprosto nedobytný overkill. Jen o pár minut později hovoří o dobytí pevnosti maďarskými nájezdníky.
“Není to trochu rozpor?” ptám se.
“My si myslíme, že jim někdo zevnitř otevřel bránu.”
Aha, tak tuhle národní tradici si poctivě držíme dodnes.

(Abychom ale nebyli jen melodramatičtí: existuje i alternativní teorie, podle které zdevastovala hradiště povodeň.)

*****************************

Dnes tvoří Morava státní hranici, ale dřív tomu tak nebylo a za Velké Moravy už vůbec ne. Obě strany řeky k sobě patřily.

Nedaleko od mikulčického hradiště spojuje břehy Moravy nová lávka z roku 2019. V poklidné venkovské krajině působí tak trochu, jako by zde přistálo UFO. To by Svatopluk zíral! (A na tu cenu taky: sto milionů korun.)

Velkomoravská lávka z pohledu blížícího se poutníka…

… a přímo od své paty

Díky tomu může i pěší turista navštívit unikátní kostelík na slovenském břehu, kostel sv. Margity Antiochijské. Je to jediná stojící stavba z hradištního období – buď přímo velkomoravská, nebo “těsně po”. Přesně na rok to určit nejde.

Kostelík sv. Margity Antiochijské

V době naší návštěvy tu probíhá rekonstrukce, objekt je obehnán drátěným plotem a dělníci na něj nahazují novou vrstvu malty (kolikátou asi už)? Nezbývá tedy než jej zkoumat pouhým pohledem, bez možnosti dotknout se stěn starších než Pražský hrad. Zvláštní pomyšlení, že v době, kdy ten kostelík stavěli, stačily k zápisu letopočtu pouhé tři číslice. A že ta mohutná lípa, která vedle něj stojí, je asi šestkrát mladší.

Na zdech je mimochodem původní technika vidět – nejsou rovné a trochu se boulí. Patrně to tehdejší zedníci jinak neuměli. Civilizace je složitý a pomalý proces; i stavět rovné zdi se museli lidi nějak naučit a nešlo to ze dne na den.

*****************************

O pár kilometrů dál, stále ještě v jádru bývalé Velkomoravské říše, leží oblast jménem Moravská Sahara. Řeka tu kdysi uložila silné vrstvy písků a vítr z nich udělal duny. Dnes se část písku těží, další část naši předci v 19. století zalesnili borovicovým lesem. Poodhalený zůstává jen pět kilometrů dlouhý pás podél železničního koridoru.

Nálada, která tu panuje, jako by připomínala Krylovo “Morituri te salutant”. Písek a prach a udusaná hlína.

Tady je ovšem království ještěrek, pavouků a dravých ptáků. Lidé tu nikdy nežili. Na přesýpavých píscích, kde je jen málo zdrojů vody, se bydlet nedá.

V příštím díle moravského putování se naopak přesuneme někam, kde se dá bydlet velmi, velmi dobře. Přímo luxusně, hlavně pokud jste zámeckým pánem nebo paní.

*****************************

Hudební epilog
Autor téhle skladby, Fanoš Mikulecký, se narodil právě v Mikulčicích. Měl takový cit pro místní tradice, že jeho díla nerozeznáte od folklóru.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora