Než se zmohu na rozhodnutí, zda mám myslet na nějakou knihu, kterou jsem nedávno přečetl či na nějaký film nebo obraz, který jsem před pár týdny shlédl - hle, proti mně podobný osamělec jako jsem já; dobrý den mi přeje z desetimetrové vzdálenosti, po několika vstřícných krocích se zastavuje a oslovuje mě jako dobrého známého. Podobnou situaci jste také dojista zažili : Kam přívětivého dědka zařadit? Měl bych ho znát? Potřásáme si pravicí, usmíváme se na sebe, ano, daří se nám docela dobře, tedy aspoň si nenaříkáme, jistěže, zdraví se ke stáru zhoršuje, o tom by bylo možno si povídat až do večera, uhýbám před zdravotnickou tématikou, o chorobách a jejich léčení se nehodlám bavit.
Že jsem se za ta leta nezměnil... Ano, díky... Čím se zabývám... Zda žiju aktivně... To jsou mi otázky! Nebudu se svěřovat člověku, kterého neznám. Ovšem, starý pán se nechce vzdát konverzace, tipuji ho na vdovce nebo starého mládence, ti nemívají kolem sebe tolik příležitostí popovídat si. Muži z jejich okolí je mají spíš za podivíny a vyhýbají se jim, snad ze strachu, že by se jim jednou mohli podobat. Ženám se tihle solitéři nezamlouvají - prý někteří mají se ženami zkušeností až příliš, a ti druzí zase vůbec žádné...
Byla to náhoda? Hříčka jara? Proč jsem se hned neporoučel a nepokračoval ve své procházce? Jako vždy v podobném případě se osvědčilo odpovědět na otázky otázkou. A co děláte vy, příteli?...
Povytáhl jsem stavidlo mužovy výřečnosti... Zatím to jde... To se ví, musí se starat sám o sebe... Sportování už ne, klouby, víme... Do hospody? Při dnešní penzi? Nikoliv, ale založili jsme klub, pravil můj neznámý známý. Kdepak, žádný klub důchodců. Nechceme chodit do žádného babince. Máme náš vlastní klub, pět seniorů, scházíme se porůznu, střídavě u každého člena v bytě, teď na jaře na zahrádkách, občas v parku na lavičkách. Vymýšlíme si různé zábavy; jdeme třeba na nádraží pozorovat vlaky, na náměstí si hrajeme na průzkum veřejného mínění a klademe chodcům srandovní dotazy. Taky mezi sebou všelijak soutěžíme...
To mne zajímalo. V soutěžích se vyznám. - Tak přijďte, rádi vás uvítáme - řekl můj protějšek - první cena je vždycky nějaká dobrůtka, o kterou se potom všichni podělíme a společně sníme.
Vysvětlil mi platné soutěžní podmínky. Teď se soutěží o to, kdo přinese nejlacinější výrobek - jak se módně říká - produkt. Hodnotí se kritéria: Výrobek musí být celistvý, važitelný a musí mít nezpochybnitelnou hodnotu pro lidskou společnost. Vítězí ten účastník, který donese produkt nejlevnější. Aby soutěž byla spravedlivá, přepočítává se částka za produkt zaplacená na jeden gram hmotnosti produktu. Paragon či nějaká stvrzenka o zaplacení je samozřejmě nezbytná doplňující podmínka. Dvě kola soutěže už proběhla, ale protože jde o bezva zábavu, rozhodli jsme se pokračovat. Třetí kriterium? zasmál se muž - o významu produktu pro společnost? Je o tom vždycky velká diskuse, na tu se pokaždé těšíme.
Optal jsem se, jestli bych mohl zvědět, jaké výrobky zvítězily v předchozích kolech.
Starý pán se rozchechtal. - V prvním kole vyhrál Hugo. Víte, Hugo pracoval celý život v dámském prádle, v tom on se teda vyzná... Přinesl dámské kalhotky, takovou klasiku, růžové, na nich bílé kytičky, čistá bavlna, nohavičky, karnýrky, no, paráda... Ty kalhotky stály devět korun. Zvážili jsme je na digitální váze v hypermarketu a Hugo nám přečetl své pojednání o jejich společenském významu. Slzeli jsme od smíchu a udělili jsme mu první cenu všemi hlasy. Teprve potom Hugo přiznal, že při placení mu Vietnamka nechtěla dát paragon, ale když jí za něj nabízel desetikorunu, lekla se a doklad mu vydala.
A jak to dopadlo v druhém kole?
Tam jsme zaslzeli taky. Tony - abyste věděl, Tonymu bude letos v listopadu devadesát, ale ten, kdo ho nezná, hádal by mu nejmíň o dvacet let míň - Tony přinesl cibuli. Jednu cibuli, rozumíte, na kterou v hypermarketu nalepil cenovku, takový ten lísteček, kde je uvedena váha i cena. Po přepočtu vyšel výsledek 3 halíře za gram. O společenském dosahu cibule vás přesvědčím prakticky - prohlásil Tony, vyučený kuchař, který leta letoucí kuchařil ve Švýcarsku, jako emigrant z osmašedesátýho. Byl mezi těmi šťastlivci, kterým Švýcaři tenkrát po srpnu dali občanství bez čekání. Penzi má slušnou, to ano, ale guláš umí - ňam! S takovým gulášem - povídal Tony - jsem v těch Švejcarech prorazil, oni to nevěděli, že se do něj musí dát víc cibule než masa.
Zdálo se mi, že po pěšině zezdola přichází nějaká hlučná parta. Ozýval se silný štěkot psů, jakási slečna ječela Kimně! Kimně, Bello! Tak slyšela si? Kimni! Bylo slyšet hulákání hlasatele z rádia Nordus a rambajs, který následoval, nás donutil se rozloučit.
Josef přece - připomenul se při odchodu - četař absolvent Josef Bavard! Známe se z vojny! Tak přijď - jo, a přines taky do soutěže něco, ať je sranda.
Dostal jsem nápad. Druhý den - myslím, že to bylo ve středu - jsem zašel do městské knihovny. Tam u vchodu v mezidveří mají stolek, na stolku leží papundeklová veliká krabice od počítače nebo od laserové tiskárny - ach, a v té staré krabici leží spousta knížek. Pěkně hřbetem nahoru, vyrovnány do pěti řad, můžete se v nich přebírat, můžete v nich listovat, můžete si nějakou vybrat a strčit do tašky. Kdybyste zde mohli být v noci, - nejlíp o půlnoci - zaslechli byste tichoučký pláč, jako když pláče opuštěná panenka. To pláčí v krabici ty knížky, protože byly vyřazeny z knižního fondu, odloučeny od schopnějších kamarádek, vyhozeny ze suchých a teplých regálů.
Nad stolkem na zdi je přilepena výzva, že za každou knihu, kterou si zájemce chce odnést ze škatule, musí zaplatit v šatně knihovny 1 Kč - slovy jednu korunu.
Já mám na knihy čuch a příšeří v mezidveří mi nevadí. Za pár minut jsem vytáhl těžký, v plátně vázaný výtisk... Podívejme! William Shakespeare - Tragédie I - překlad E.A.Saudek, vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, národní podnik, jako svou 771. publikaci v redakci krásné literatury, Praha 1958. Zkušenou rukou vážím Romea a Julii, Julia Caesara, Hamleta i s jeho královskou maminkou Gertrudou (dobrý den, paní Hlaváčová!), žárlivého Othella a Makbetha i s jeho lady. Nejmíň kilo! Za korunu!
V šatně knihovny nikdo. Budu potřebovat potvrzení, prosím! V dlani svírám korunu, českou korunu, jo, tu korunu, co pořád tvrdne. Kdo mi dá stvrzenku o tom, že jsem za Shakespearovy tragédie zaplatil jednu korunu?
O jejich společenském významu si povíme v seniorském klubu četaře Josefa.
©Petr Kersch, Děčín, květen 2008