Neviditelný pes

NANOPOVÍDKA: Pavlíkovo mlíko

16.6.2007

Kdybyste měli doma dítě - co to povídám, dítě... chtěl jsem říct: kdybyste měli Pavlíka, desetiletého kluka, živého, rozjíveného, jediného - tak byste hleděli, aby nebyl nemocný, aby se v klidu a v teple vyspal, aby se pořádně myl, nejen uši, ale i to ostatní, a aby se najedl, hodně najedl. Inteligentní a vzdělaný člověk, jako jste dneska vy, nebo jako byla Pavlíkova matka, dbá na to, co takové hubené húdě sní, protože to milované tělíčko roste; roste všude, hlavně dlouhé kosti nejsou ještě dlouhé dost, a taky zuby nejsou kompletní, ano, jedničky a dvojky vpravo a vlevo, nahoře a dole má Pavlík jako na svém vysvědčení, totiž nastálo, ale musí se klubat ještě stoličky.
Pokud jste skromní, nebo v tomto případu lépe řečeno: pokud musíte být skromní, protože panují drsné vnější podmínky, jako třeba válečná doba, potravinové příděly, obavy a nejistota, zda se dožijete nejen opětovného míru, ale příštího dne vůbec, pak budete postupovat podobně jako postupovala Pavlíkova maminka - za základní potravu pro syna považovala mléko.
Někdo z vás teď krčí rameny a rozhlíží se po ostatních, co jako to znamená. Člověk se sebere, dá do nákupního vozejku pět krabic, v každé je litr polotučného mléka se zaručeným procentem vody, tuku a ostatních živin, zaplatí u pokladny a je to. Jdete s mlékem domů, vydrží ve škatuli dva tři měsíce, nemáte o tom pochybnosti, protože je tam natištěno datum, tak dlouho mléko v krabicích stejně nepřechováváte. S prázdným tetrapakovým obalem se pak má nakládat podle toho letáčku, co jste nedávno našli ve schránce na dopisy...
Pavlíkova maminka samozřejmě neměla o nějakém tetrapaku ponětí. Dala Pavlíkovi čepici na uši, kluk si vzal pletené rukavice, zimníček a šněrovací botky, které mu máma koupila vloni o dvě čísla větší. Když si teď v zimě Pavlík natáhl tlustější punčochy, tak mu byly boty akorát. Maminka řekla: Pavle, vezmi si bandasku, dojdeš k Modřinkům do mlíkárny. Teď odpoledne tam bude hodně lidí, budou stát venku na chodníku před krámem, tak se tam taky postavíš. Já musím jít na poštu poslat rekomando do Prahy tátovi. Než paní Modřinková otevře, tak já k mlíkárně za tebou přijdu. Tak syp... a ne abys po cestě sundaval čepici, venku mrzne, nastydnul bys...
Fronta lidí u mlékárny připadala Pavlíkovi jako had, zalézající do díry. Chladný vzduch v krámě voněl přelévaným mlékem. Lidé postupovali a postupovali a Pavlíkova matka nešla a nešla. Zrovna když byl Pavlík na řadě, zavolala mlíkařka svého muže, aby jí pomohl s otevřením druhé konve. Uzávěr v mrazivém počasí zatuhnul a pan Modřinka do něj musel několikrát bouchnout kladívkem.
Pavlík řekl mlíkařce, že má jenom bandasku, že potravinové lístky a peníze přinese maminka za chvíli. Paní Modřinková se podívala, kdo všechno v té frontě stojí, povzdychla a řekla, musíš počkat, až máma přijde. Postav se támhle do kouta, ať nepřekážíš lidem v cestě. Pavlík se tam postavil, na prázdnou, modře smaltovanou bandasku nasadil víčko a pozoroval mlíkařku. Brala od lidí peníze, malými nůžkami odstřihovala z potravinových lístků kupónky a lepila je na velké archy nějakých formulářů. Pavlík si všiml hlavně těch černých vlněných rukavic, ze kterých koukaly nahé ženské prsty, zčervenalé a upatlané. Díval se, jak paní Modřinková nabírá mléko z veliké konve, přelévá ho pomocí plechové odměrky do bandasek a džbánů, odměrky střídá podle zákazníků, někomu nalije půl litru, někomu jen čtvrt. Pavlíkovi by se nejvíc líbila ta malá nádobka na jednu šestnáctinu litru, měla malé ouško, vypadala jako hračka. Čekal v koutě a představoval si, jak si budou hrát se sousedovic Martou na mlíkárnu. On by dělal mlíkaře a Marta se svými panenkami by stály ve frontě...
Když Pavlíkova maminka doběhla k mlíkárně, byla krámská plechová roleta stažená a Pavlík stál na chodníku s prázdnou bandaskou.
Mami, mně je hrozná zima, postěžoval si a Pavlíkova maminka si řekla, to jsem husa pitomá, kluk má tváře modré jak ta bandaska, jestli nastydne... Pojď, Pavlíku, rychle, zahřeješ se.
Doma si zatopíme...
Pavlík si třel prsty nad kamny. Maminka poodhrnula záclonu u okna v kuchyni a po setmění řekla Pavlíkovi: vezmi si kabát a bandasku, zkusíme naproti u Hekleinů, jestli by nám dali trochu mléka...
Heklein byl sedlák. Statek byl velký, měli dva páry koní, v kravíně možná deset dojnic, nahoře pod stropem kravína lítaly v létě vlaštovky, uprostřed dvora bylo obezděné hnojiště a kurník. Hekleinovi měli pět dětí, s nejstarším Václavem chodil Pavlík do třídy. I když kluci byli sousedi, spolu nekamarádili, protože Vašek, silný pořízek, jak přišel ze školy domů, musel pomáhat v hospodářství. Uměl podojit krávu, zapřáhnout koně, sekat jetel, a nejvíc - to mu Pavlík opravdu záviděl celým klukovským srdcem, že Hekleinovic Václav v zimě, když bylo na cestách dost sněhu, kočíroval koně zapřaženého do velikých dřevěných saní, a ten kůň měl na chomoutu rolničky, které z dálky vesele zvonily.
To se rozumí samosebou, paní učitelko, řekla hodná paní Hekleinová, vzala Pavlíkovu matku jemně za loket a vedla ji do přípravny. Pavlík s bandaskou zvědavě za nimi nakukoval: u stěny stálo asi deset mlékárenských konví. Hekleinovic děvečka rovnala do slaměné ošatky vejce, některá byla bílá, některá hnědá - Pavlík nikdy neviděl tolik vajíček pohromadě. Tohleto jde na kontigent - paní Hekleinová ukázala na konve s mlékem - ale tamhlety ne - ukázala do rohu místnosti. Pavlíkovi naplnila bandasku až po okraj a řekla, ať si Pavlíček chodí každý večer, ale vždycky se napřed podívejte, paní učitelko, z okna, naše Jaruška rozsvítí v pokoji, abyste viděla, jestli na vás kývne - to bude znamenat, že tu je čistý vzduch. To víte, kontrolory tady míváme, jedná s nimi náš táta, ten to umí líp a občas jim podstrčí nějaký proviant, aby drželi hubu.
Večer udělala Pavlíkova maminka krupičnou kaši, horkou, sladkou, ozdobenou skořicí, a protože klukovi chutnala a snědl všechnu, bylo jasné, že v té mlíkárně nenastydl.

© Petr Kersch, Děčín, červen 2007



zpět na článek