Pan profesor Štajnfest, senior, o kterém dneska tady zase bude řeč, je oblíbený u studentů ohrožovaných propadnutím z matematiky. Doučuje je, radí jim, ze zlepšení jejich prospěchu má očividnou radost. O mladší žactvo nestojí. Maminkám, zoufajícím si nad pětkami svých školáků, vysvětluje, že tak malé děti on učit počty nemůže, protože není žádný učitel. Já jsem obyčejný technik - dodává - se študenty jednám jako s dospělými, protože jim to dělá dobře, ale tihle špunti musí mít nad sebou kvalifikovanou pedagogickou sílu.

V jednom případě udělal pan Štajnfest výjimku. Před několika dny zazvonila u pana Štajnfesta sousedka, fešná paní Kromholzová. Ačkoliv je učitelka na penzi, nevěděla si vůbec rady se svým sedmiletým vnukem Aloisem. Povídala, že si ho vzala na nějaký čas na starost, musí rodičům Lojzíka takhle vypomáhat, oba jsou teď nezaměstnaní a lítají v tom jak nudle v bandasce. Bohužel, na školáka Lojzíka se rozmnožily stížnosti. Jednak se špatně učí, zejména ty počty mu dělají strašné potíže, jednak se špatně chová. Nedokáže se soustředit na jakoukoli svoji činnost, při vyučování nevydrží sedět na své židli, neví, kde se v čítance pokračuje v hlasitém čtení, při výtvarné výchově si míchá barvy, jak sám chce, a dokonce tuhle při psaní zkoušel psát schválně levou rukou! Lojzíkově babičce - teda paní učitelce Kromholzové, které mladší generace ve městě neřeknou jinak než Kromholcka - se taky doneslo, že Lojza, to její zlatíčko, ten lumpík a dareba, tahá spolužačky za copánky a loudí na nich svačinu. Copak může ona tohle Lojzíčkovo rodičům žalovat? Prosila pana Štajnfesta, jestli by zkusil jejího vnoučka kapánek usměrnit. Zdůraznila přitom, že pan profesor je u svých studentů velice oblíbený, sama se panu profesoru rovněž obdivuje, jak se umí vyrovnávat se svým stavem osamělého vdovce, jak dobře ve svém věku vypadá a kolik toho stíhá. Pan Štajnfest za tu chvalořeč zdvořile poděkoval, omluvil se, že není žádný profesor, ale obyčejný inženýr, a že takovému zlobivému děcku by měl pomoci nějaký psycholog. Myslel si něco o vrbovém prutu, ovšem to si nechal pro sebe.

Vy tomu nebudete věřit, pane... pane inženýre - pravila Kromholcka - když je Lojzík u mne přes noc, tak nechce usnout, chodí ještě o jedenácté v noci po bytě, rozsvěcuje mi lampu v ložnici, zapíná a vypíná televizor, kroutí knoflíky na hifi věži, a na záchodě - místo aby po sobě spláchnul - tak zkouší strkat do mísy štětku na čištění. Jedině - a to učitelka Kromholzová zdůraznila - když Lojzíčkovi pohrozím, že na něj přijde pan Štajnfest od vedle, tak najednou zkrotne, sám si vyčistí zoubky, bez řečí ulehne a usne. Přikreju ho, spí celou noc jako hodný andělíček... Moje zlatíčko...

Když mi pan Štajnfest o případu Lojzík vyprávěl, seděli jsme u našeho stolku v kavárně Nad přístavem, inženýr si objednal ještě jednu vodku Jeltzin a oči mu šibalsky svítily. Na moji otázku odpověděl, že paní učitelku neodmítl, ale ani jí nic neslíbil. Pozval Lojzíka na nedělní odpoledne, že něco do té doby vymyslí. A požádal ji, ať pošle kluka samotného. Kromholcka namítla, že to snad ne, Lojzíček je velké zlobidlo, potřebuje neustálý dozor, protože jinak takový všetečka by pořád na všechno šahal, něčím kroutil nebo do něčeho bouchal... Ze všeho nejvíc Lojzíka berou elektrotechnické součástky! Zástrčky, zásuvky, vypínače všeho druhu, žárovky a zářivky, reproduktory, prodlužováky, roztrojky, adaptéry a nabíječky... Člověk aby ho neustále hlídal a napomínal, jinak by mohlo dojít snadno k nějakému maléru.

Nebojte se, paní učitelko, chlácholil inženýr Štajnfest paní Kromholzovou, ano, souhlasím s vámi, elektřina nepromíjí - to je osvědčené úsloví, bohužel, lidi by se tím pravidlem měli řídit víc. Vašeho vnuka zabavím, nic se mu nestane.

Když jsem se s panem Štajnfestem loučil, poznamenal, že při tom vyprávění ho napadlo, jak by tomu Lojzkovi mohl... Možná.... Uvidí se v neděli!

Uplynulo pár týdnů. Před panelákem, kde pan Štajnfest bydlí, jsem potkal Lojzu. Těžký batoh s učením v ruce, slušně pozdravil. Dobrý den, Lojzíku. Jdeš zase za babičkou? - Ne, za panem Štajnfestem. Nesu mu projekt.

Žasnu. Projekt? Jaký projekt?

Lojzek se hrabe v batohu. Ukazuje mi dvě pertinaxové destičky osazené nějakými elektrosoučástkami. K čemu to je? - Tenhleten obvod - vysvětluje budoucí elektrotechnik - se musí propojit kablíkama, vidíte? Tuhlety zdířky s tamhletěma. Vedení jde ke třem ledkám: červená, žlutá, zelená, vidíte? Vespod se připevní monočlánek jako zdroj proudu, vidíte? Stejnosměrnýho proudu - dodává, se samozřejmostí mladého technika.

Jasně - a co ten obvod jako... co má dělat? Čemu slouží? - ptám se Lojzy a snažím se, abych mluvil tím zasvěceným, poněkud ledabylým tónem, jakým se hovoří mezi fachmany.

Lojzík vytáhl čtverečkovaný sešit formátu á čtyři, našel schema nakreslené tužkou a nadšeně vysvětloval, že se jedná o signální soustavu, která má napodobit dopravní semafor. Tady jsou zapínače - pardon: přepínače. Zacvakal s nimi sem a tam, přitom jeho prsty se těch kolíčků dotýkaly s něžností, u takového kluka překvapující.

Zalistoval jsem v Lojzíkově sešitě: Náčrtky, značky, schema zapojení, číslování kontaktů...

Tohleto bude zvonit a bzučet - komentoval jednu takovou technickou dokumentaci Lojzík - pan Štajnfest mi nakreslil schema a k tomu sežene to... jak se tomu říká... kladívko.

Wagnerovo kladívko - doplnil jsem Lojzíkův výklad.

V batohu se ozvalo skřehotání Lojzíkova mobilu. - To je babi, já už musim, měla by starost, na shledanou - omlouval se ve spěchu.

Tak hodně zdaru, Lojzíčku, a pozdravuj doma.

© Petr Kersch, Děčín, březen 2012