"Poslyšte," pravila onehdy na naší pavlači paní Fünfová, "vy ste prej zadobře s tím učitelem... s tím profesorem - teď si nemůžu honem vzpomenout, jak se ten člověk menuje, - jo, jo, ten starý pán, který tady v sousedství bydlí a privátně doučuje študenty matematiku nebo aritmetiku nebo co - já nevim, jak se tomu správně to..."

"Myslíte pana Štajnfesta tady z vedlejšího paneláku? Ano, toho znám."

"A jste příbuzní nebo nějaký - jak se s ním znáte?"

"Ne, nejsem jeho příbuzný. Přátelíme se, známe se dlouhou dobu, mnoho let. Chodíme s panem Štajnfestem na procházky, do hospody, někdy spolu vyrazíme na nějaký výlet... Co se stalo, paní Fünfová?"

"Ále..." povzdychla rozsochatá paní Fünfová, které děcka v domě neřeknou jinak než mluvicí almara, "nemoh byste se u něj přimluvit?"

Paní Fünfová nepatří k sousedkám, které lze jednoduše a zdvořile odmítnout. To bych nikomu neradil. Zeptal jsem se mluvicí almary, za co se mám u pana Štajnfesta přimluvit?

Paní Fünfová se urazila. "To sem netušila, že byste na chudý ženský chtěl za takovou malou službu nějakej peníz."

"Ne, to je nedorozumění," opravil jsem hbitě svou otázku, "chtěl jsem se optat, za koho se mám u pana Štajnfesta přimluvit. Předpokládám, že asi za vás."

"Za mě? To ne! Tak jsem to nemyslela. Ale za naši malou, za naši Jarmilku, víte?"

Poprosil jsem paní Fünfovou, aby ozřejmila svůj požadavek o něco podrobněji.

"Představte si, že máte dítě jako naši Jarmilku," předeslala žadatelka, doufající v získání jakési protekce pro svoji šestnáctiletou ratolest.

Pomyslel jsem si, že taková představa by mne v noci děsila. Jarmilku Fünfovou znám sice pouze od vidění na schodišti a na chodníku před naším činžákem, ale kdybyste ji spatřili, mému vyděšení byste se nedivili.

"Taky byste chtěl pro svoje dítě to nejlepší vzdělání, nebo ne? Jarmilka studuje na hotelové škole a chce mít maturitu. Znáte to - dneska bez takový maturity si dítě neškrtne."

Přisvědčil jsem. Jasně, pomyslel jsem si - bude z ní diplomovaná servírka. Ale copak jí někdo v takovém studiu brání?

"Ne, nebrání. Jenže je v tom háček," dodala zahořklým, zlomeným hlasem paní Fünfová.

"Ten je ve všem," poznamenal jsem s přídechem soustrasti smíchané s netrpělivostí.

"Právě, to je to," souhlasila paní Fünfová a omluvila se, že mě zdržuje na pavlači domu, kde spolu naše rodiny sousedí možná deset let. "Nechcete jít k nám na kafe?"

Odmítl jsem. Díky: pospíchám, za chvíli mi pojede autobus.

Paní Fünfová nadechla svou mohutnou hruď a spustila:

"Jarmilce nejde ta - ta - jo: matematika. Momentálně jí vychází ve škole čistá pětka. Vono jí toho ve škole nejde víc, ale tohle je fakt hrozba největší. Potkala jsem se před nedávnem se sousedkou u Kauflandu. Znáte přeci paní Kolákovou odvedle, ne? Poradila mi, abych šla za profesorem Štajnfestem, ten že to s takovejma študentkama umí."

Upřesnil jsem, že pan Štajnfest není sice žádný profesor ani učitel, ale matematiku a i fyziku a další technické obory vysvětlovat dovede jako málokdo.

"To jsem taky panu profesorovi říkala, když jsem ho prosila, jestli by se nám na Jarmilku podíval."

"Slíbil vám něco? Pokud ho znám, tak vprostřed školního roku nechce nikoho přibírat, má svou kapacitu úplně obsazenou."

"Uhod ste to přesně," pochválila mě paní Fünfová. "Koláková mi ale pověděla, že se pan profesor dá vobměkčit, když mu povím, že mladej Koláků Pepík, kterej se dostal díky panu profesorovi a jeho péči na vejšku, má první ten... semestr?...jo, semestr úspěšně za sebou."

"Pověděla jste to panu Štajnfestovi?"

"Jo, říkal, že ho to sice těší, moc těší, ale taky říkal, že s doučováním bude končit kvůli stáří. Doslova mi řek - helejte, paninko, sem sám samotinkej, je mi vosumasedmdesát - to je tak akorát věk na procházky, prospat se hodinku vodpoledne, večer si pustit hezkou muziku a v noci věřit, že se ráno zase probudím... Povídám: Ale pane profesor, dyť vy si vymejšlíte, vy jste mnohem mladší, podívejte se doma do zrcadla, jak pěkně vypadáte! Štíhlá postava, kráčíte jako nějaký mladík, do kopce se nezadejcháte, ani brejle nemusíte nosit. A paní Koláková tuhle vás viděla, jak jste vystupoval z auta, doprovázela vás nějaká fešanda, elegantní blondýna, líbala vás na obě tváře... Vždyť vy ste čilej muž!"

Zasmál jsem se. "To byla jeho dcera, ona přijíždí z Paříže za panem Štajnfestem dvakrát třikrát do roka. Co vám pan Štajnfest odpověděl?"

"Usmíval se. Prosila jsem ho, aby to s Jarmilou aspoň zkusil, teda to doučování matematiky, že to přeci nechceme zadarmo. Nakonec kývl - tak teda ať slečna přijde, podíváme se, co a jak..."

Ulehčilo se mi. "Nějaká moje přímluva u pana Štajnfesta, o které jste se zmínila ze začátku, se mi teď zdá jaksi zbytečná," zapochyboval jsem.

"Ne, právě naopak," řekla paní Fünfová a v jejích očích se objevily dvě velké, lesklé slzy, které po chvilce se jí začaly kutálet po zaoblených tvářích. "Jarmila přišla vod profesora celá ubrečená, tváře jí hořely, stíny pod vočima rozmazaný; šla rovnou do svýho pokojíku, a když jsem chtěla vědět, co se stalo, prohlásila, že na žádnou matyku chodit nebude, potom se zamkla v koupelně a nikdo nic z ní nemůže dostat, než to, že profesor jí po půlhodince vyzval, aby šla radši domů."

"Aha, rozumím," přikývl jsem, "vy si přejete, abych zjistil, k čemu asi mezi vaší hezkou dceruškou a panem Štajnfestem došlo, když celý projekt doučování Jarmilky vzal takový neočekávaný obrat. Můžu vás ubezpečit, že jak je inženýr Štajnfest - jak jste ho sama ohodnotila - fyzicky stále zdatný a čilý pán, tak ve stejné míře mu slouží zdravá a uvážlivá mysl - jestli chápete, co tím chci vyjádřit. Samozřejmě se inženýra taktně optám, jak se celá záležitost sběhla. Dejte mi číslo vašeho telefonu."

V podvečer téhož dne jsme se sešli s panem Štajnfestem v kavárničce Nad přístavem, abychom rozebrali aktuální politickou situaci v Česku. Začali jsme od méně významných jevů jako kauza Bárta a spol. a postupně jsme probírali stále důležitější záležitosti: neonacismus v Evropě, novou Liessmannovu knihu Universum věcí a podobně.

Když jsem pomáhal panu Štajnfestovi do svrchníku, zeptal jsem se ho na Jarmilku Fünfovou.

"Nemělo cenu jí něco z matematiky vysvětlovat," prohlásil pan Štajnfest, "prosím vás, je ve druhém ročníku a nedovede ani sčítat zlomky. Řekl jsem jí, ať se napřed naučí zpaměti malou násobilku."

© Petr Kersch, Děčín, duben 2012