V městečku B. (tři tisíce obyvatel, západní Čechy, první kronikářská zmínka z roku 1326) vede ulice zvaná Kostelní, od náměstí směrem k chrámu zasvěcenému svatému Janu. Kdyby hodiny na radniční věži odbíjely zrovna devátou večer a psal se rok devatenáct set čtyřicet čtyři a bylo předjaří, fičel by Kostelní ulicí studený vítr a na chodníku byste neuviděli živou nohu. Po ulici ani bryčka s koňským potahem... Cyklista? Automobil? Kdepak. Ani motorka... Nic! Ulice tone ve tmě, protože pouliční lampy nesvítí a protože každé okno v bytě musí být zatemněno podle předpisů protiletecké ochrany. Svítí-li se v místnosti, zatemňovací látka nesmí prosvítat. Žádné světelné škvíry, ani paprsek ať do temna venku nepronikne! Ve válce z letadel nebezpečí hrozí civilistům vždycky.

*

V Kostelní ulici v domě číslo patnáct bydlel Pavlík se svou maminkou.

Pavlíkova matka - budeme paní učitelce říkat Dagmar, tak jak jí říkalo ve městě B. hodně lidí - byla oblíbená, děti ji měly rády a rodičové ji zdravili vždycky první. V jejich zdravení byla slyšet jistá opatrnost i náznak solidárnosti. Dagmařin bývalý manžel byl deportován před dvěma roky do terezínského ghetta a poslední zpráva o notáři Štyndlovi byla dokonce horší: že už v Terezíně není.

*

V onom shora zmíněném předjarním, větrném, pozdním večeru byla Dagmar nervózní. V předešlém dni - v pátek - naměřila malému Pavlíkovi zvýšenou teplotu. V noci z pátku na sobotu začal chlapec kašlat, bolelo ho v krku, čůrání v nočníku bylo kalné a ráno, když vytáhla Pavlíkovi teploměr z podpaží, sloupeček rtuti se zrcadlil skoro u čtyřiceti stupňů. Doběhla do ordinace městského doktora a chtěla sjednat lékařovu návštěvu k nemocnému Pavlíkovi. Lékaře nezastihla.

"Vládík toho má moc," šeptala v přeplněné čekárně paní doktorová paní učitelce, "teď musel odjet s četníkama do Vlčic. Prej se tam oběsil mlynář, když ho chtěli gestapáci sebrat... Nebojte se, paní Štyndlová, já doktorovi všecko vyřídím. Vyjde to asi napozdějc - čekejte odpoledne nebo k večíru."

Teď bylo půl desáté, noc na krku a doktor nikde.

"Pavlíku, pěkně se přikryj, pan doktor tu bude co nevidět," pravila Dagmar, "vezmu si baterku a půjdu si stoupnout na chodník a..."

Na ulici zavrčel motor, potom utichl a někdo zazvonil dole u domovních dveří. "To bude on!" oddechla si Dagmar a spěchala doktorovi otevřít.

*

Na hubeném chlapeckém hrudníku lékařské ucho studilo jako kus ledu. Pavel podle příkazů zhluboka dýchal, zadržoval dech, několikrát naprázdno polknul, na lékařský pokyn otevřel hodně ústa a vyplázl jazyk.

"To sis pořídil pěkný zápal plic," řekl nakonec Pavlíkovi pan doktor a zapnul mu na pyžamovém kabátku jeden knoflík. "Budeš brát dobrou meducínu, třikrát denně lžičku. A ležet, kamaráde! Koukej ležet v posteli! Maminka ti připraví čaj, bude takový bylinkový, nahořklý - ten budeš pít přes den. Teď musíš spát... Za týden se na tebe přijedu podívat."

Dagmar natřásla polštář i peřinu, přikryla nemocného Pavlíka, zhasla v pokoji lustr a řekla lékaři, že vedle, v kuchyni u jídelního stolu, může pohodlně psát recepty a taky vyplnit doklad pro pojišťovnu.

*

"Peníze za návštěvu nemocného mám pro vás připravené tady ve stole v šuplíku, dovolíte?" řekla Pavlíkova matka doktorovi. Ten vstal od stolu, aby Dagmara mohla vyrovnat odpočítané peníze na stolní desku.

"To je moc," namítl, "to jste se spletla."

"Ba ne, nespletla," řekla učitelka, "já bych totiž od vás, doktore, potřebovala sama pomoc, víte? Spěcháte? Dneska jste měl dlouhý den. Můžu vám něco nabídnout k snědku?"

Lékař se posadil na kuchyňskou stoličku vedle kamen. Byl utahaný. Dlaní si přejel tvář s celodenním strniskem vousů. Příjemné teplo uspávalo. Přijal s chutí hrnek studeného mléka a velký krajíc chleba potřený vrstvičkou sádla. Chvíli mlčeli.

"Nějaké ženské svízele?" přetrhl ticho doktor.

"Taky jsou. Ale především: nemůžu spát. A když na chvíli usnu, zdají se mi hrozné sny. Vzbudím se několikrát za noc - jsem zpocená jako myš, musím si noční košili převlíknout. Víte, doktore, můj muž..."

"Ano, to vím, musel do transportu... jako všichni Židi tady z města. O čem se vám zdá?"

"Pořád ten stejný sen. Že jdu s Frickem - manželovi jsem říkala Fricku - že jsme spolu na nějakém malém venkovském nádraží. Jdeme spolu po nástupišti, takový dlouhý perón to je, taková rampa. V tom snu je mi vždycky strašné horko, máme žízeň, nikde žádná voda. Je tam pumpa, ale když se pokouším napumpovat Frickovi do dlaní vodu, nic ze studny neteče, je vyschlá. Jdeme po rampě dál, zase objevíme jinou studnu a na ní tutéž pumpu. Zkouším pumpovat, nejde to. Fricek mlčí, odchází, jeho postava mizí - já se probudím, dívám se na ciferník budíku, teprve půlnoc! A tak pořád dokola... Ano, opakuje se ten sen, mnohokrát se opakoval, končí vždy stejně: můj muž mě doprovází, nakonec se ztratí, pohltí ho mlha. Probudím se, brečím, chápu to jako špatné znamení..."

*

Doktor Raffel přemýšlí. "Něco vám napíšu pro lepší spaní.

Pod podmínkou, že neprovedete s těmi pilulkami žádnou hloupost! Válka skončí brzo, odhaduje se, že za půl roku nebo za rok budou Němci kaput. I když by váš sen předpověděl budoucnost správně a váš muž se nevrátil - budete mít pořád svůj život před sebou. Jste mladá, krásná, jste inteligentní, vzdělaná - a máte syna!"

Dagmar poděkovala za recept a doktor dopil mléko.

"Mluvila jste taky o ženských potížích," připomněl, "o co jde?"

"Krvácení občas, nepravidelně, jako kdybych... Předčasný přechod? - Četla jsem o tom něco..."

"V pětatřiceti letech klimakterium?" zapochyboval doktor, "to asi ne. To je tou válečnou dobou. Žije se v neustálém napětí, strachu, ve starostech, co se stane, zda se svým dítětem přežijete, zda zítra nebude letecký poplach, zda vás někdo neudá, že posloucháte rádio z Londýna... Až se Pavlík uzdraví, přijďte do mé ordinace, podíváme se na vás."

Dagmar se usmála. "Ještě jednu mám prosbu, doktore. Malou prosbu... Váš podpis? Podpis autora... "

Lékař se překvapeně dívá na knížku, kterou Dagmar položila na stůl. Elektrické povídky. Vydalo nakladatelství Aventinum, 1927. Ano, rád do knihy napíše té milé a statečné ženě věnování: S úctou a přátelsky Vladimír Raffel.

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2012