20.4.2021 | Svátek má Marcela


NANOPOVÍDKA: Noemi

18.4.2009

Dnes bude řeč o tanečních kurzech, ale musím začít, jak se říká, od Adama.

Vy asi nevíte, kde leží obec Proseč. Prosečí je víc, ale na Vysočině, v kopcích za Pardubicemi, leží Proseč Terézy Novákové, spisovatelky zapomenutých románů. Ano, romány Na Librově gruntě nebo Drašar, to byly tenkrát bestselery. V Proseči mají, mimo jiných atrakcí, sokolovnu s velkým sálem, nad sálem kolem dokola galerii a nad galerií a sálem přenádherný, starý, dřevěný strop, natřený na tmavohnědo. Sál - jako v každé zachovalé sokolovně - lze používat jako tělocvičnu, plesový parket a také jako hlediště, protože ve správně postavené venkovské sokolovně se může hrát i divadlo.

Seděl jsem v druhé řadě mezi ostatními účastníky prosečské literární soutěže pro amatéry a těšil se na další část celosobotního slavnostního programu, na divadelní představení ochotnického souboru z nedalekého Makova. Prosečtí se trousili do hlediště po skupinkách, sousedsky se zdravili, žádný spěch, představení začne, až se příchozí usadí. Sedadla přede mnou zůstávala neobsazena. Byl jsem rád, aspoň dobře uvidím. Kdypak jsem byl naposledy na ochotnickém představení? Byl jsem zvědav i na publikum.

Na trojici divaček, mířící do první řady, jsem se mračil. Obě ženy byly očividně sestry: stejné tváře, stejné nosy - a taky stejně vysokánské postavy, zkrátka - ráhna. Neuvidím asi nic... Třetí osůbka bylo dítě, děvčátko asi osmileté, s hlubokýma tmavýma očima; byla oblečena do svetříku a do dlouhé sukně až ke kotníkům, a ve vlasech, spletených do kaštanového copanu, měla ozdobnou sponu. Aby si maminka s tetou mohly skřapnout, posadily se vedle sebe. Na dcerku zbylo sedadlo právě přede mnou.

Hra začala. Rtuťovité dítě zjistilo, že na sklápěcím dřevěném sedadle nemůže současně sedět a přitom dosáhnout podrážkami nových střevíčků na podlahu. Maminka na dceruščino upozorňování nedávala pozor a tak jsem šeptem, abychom nerušili představení, nabídl děvčeti, ať si pohodlně sedne a opře záda o opěradlo, a já budu sedadlo zezadu přidržovat nohou, aby se nesklápělo.

"Máte moc hezkou a šikovnou holčičku, mladá paní," řekl jsem o přestávce, "jakpak jí říkáte?"

"Říkáme jí Emi, ale ona se správně jmenuje Noemi," usmála se na mne polichocená matka.

Zavřel jsem oči a zůstal sedět. Opona se zdvihla, hra pokračovala. Diváci se smáli, dokonce několikrát zatleskali při otevřených scénách. Taky jsem trochu zatleskal, abych neprozradil, že jsem v myšlenkách jinde... Noemi!

Rázem jsem se ocitl v tanečních... Ve svých druhých tanečních... V prvním kurzu, pro začátečníky - to ještě není ono. Musíte se odnaučit myslet na nohy... Musíte se naučit, jak si vybrat správnou tanečnici... Aby na vás nezbyla nějaká protiva... nebo to dřevo Irenka... Polka, valčík, foxtrot, waltz... Jak snadné! Jak jsem si připadal v těch osmnácti letech lehoučký! Jaký jsem byl oblíbený tanečník! Všimla si mě i paní Böhmová, to byl jeden z jejích pokračovacích tanečních kurzů. Noemi Böhmová měla v Plzni vyhlášenou taneční školu.

"V dnešní hodině," prohlásila madam Noemi, "se budem učit tango. Argentinské tango. Prosím, napřed pánové."

Potom nastoupily dámy. Raz-a-dva-a-tango-krok. Tangokrok mi nejde, zašeptala mi do ucha Benedikta, moje tanečnice. V pokročilých jste museli mít svou tanečnici a tanečnice zase vás. Byli jsme dobří, já i Bennie... Nechala se vést. Stačil jemný přítlak mojí dlaně, pod kterou jsem cítil v hubených dívčích zádech křídlo anděla. Benediktiny vlasy voněly šampónem pro brunety, nenalíčené rty měla růžové, štíhlé prsty pokládala při tanci na moje rameno jako by tam usedal plachý motýl. Z tanečních hodin jsem Bennie doprovázel: od Měšťanské besedy pěšky, až nahoru k potemnělé, předlouhé škodovácké zdi na Jižním předměstí. Nesmělé stisky rukou, letmý polibek na dobrou noc... Víc nám přísná Benediktina katolická výchova nedovolila...

"Ne, takhle ne," zastavila všechny páry paní Noemi, protože postřehla nějakou chybu. Věděl jsem, co přijde... "Pan Petr? Kde mám, prosím, pana Petra? Předvedeme teď ten úkrok vlevo. Prosila bych, pane Petře. Napřed základní postavení."

Držel jsem Noemi příliš volně. Při tangu - poučovala mě nahlas, aby ostatní páry taky slyšely - při tangu je držení tanečního páru mnohem těsnější. Tanečník položí svou ruku dámě nikoliv na záda, nýbrž kolem pasu. Přitiskla se ke mně a klavírista spustil tangový šlágr. Noemi mě vedla: krok-sun-krok. Vnímal jsem měkkost jejího těla, při otočce jsem musel nakročit dopředu, stehno mezi stehna. Vrstvička mejkapu končila na Noemině krku. Dál byla její pokožka úplně bílá. Její ruka pálila, cítil jsem pronikavý parfém, viděl jsem nalíčená přivřená oční víčka, dlouhé, natočené, umělé řasy, velká ňadra pod černou krajkou ve výstřihu...

Dotančili jsme. Nejen úkrok vlevo, Noemi si se mnou zatancovala tango celé. Směl jsem se vrátit ke své tanečnici. Rozpálený, upocený, nabídl jsem Benediktě rámě podle pravidel a řekl:

"Žádný strachy. Nelíbí se mi, víš? Je to maškara."

Benedikta se ušklíbla: "Nelži. Přijdeš do pekla."

© Petr Kersch, Děčín, duben 2009



Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?
Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?

Přes zimu jsme si do domácností natahali spoustu nepořádku, kterého je teď potřeba se zbavit. Doba si žádá pořádný jarní úklid. V redakci jsme...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.