22.4.2021 | Svátek má Evženie


NANOPOVÍDKA: Konec a začátek

17.11.2008

Pátého května, v osm ráno. Do školy zase nejdu.

V každé třídě, i v naší páté bé, leží na podlaze slamníky a na nich národní hosté - Němci, civilové z východu, od Baltu, z Královce, z Elblongu...

Maminka jde k oknu. Okno zakrývá zavěšený dřevěný rám potažený černým klotem. Tím rámem musíme každý večer okno zatemnit, nesmí z něj prosvítat na ulici ani škvírka. Pravda, letadla v noci už není slyšet, nálety na Škodovku nebudou - to se ví. Musíme si dávat pozor, řekla matka, v sobotu navečír šlo naší ulicí vojsko. Padesát, možná sto vojáků, německých vojáků. Šli potichu, žádné dupání... Přilby na hlavách neměli, ale poznat je podle těch jejich kšiltovek bylo snadné i v tom šeru.

Poznali byste je taky, kdybyste je vídali jako my, šest roků.

Slunce svítí, modrá obloha, bude hezký den. Šikmo naproti přes ulici je domek a obchod pana Kančíka. Dva schody nahoru ke dveřím, otevřete dveře se čtyřmi skleněnými tabulkami a nad vámi zazvoní mosazný zvonek, upevněný na drátěné spirále. Nakupovala tam celá naše ulice odjakživa. Samozřejmě, za Protektorátu Böhmen und Mähren jste toho moc nedostali. I chleba byl jenom na lístky. Pro své stálé kunčafty měl pan Kančík pochopení - kvádříček předválečného jádrového mýdla s jelenem nebo pytlík ovesných vloček nebo kousek margarinu navíc... Pro děti sladkokyselou kvašenou okurku ze sudu...

Maminka otevírá okno. Do kuchyně vane jitřní májový chlad a jas. Venku se něco děje, slyšíme nějaké tlučení, jako kdyby někdo bušil kladivem do plechu. Vykoukneme na ulici.

A hleďme! Na protějším chodníku stojí vysokánské štafle, na štaflích paní Kančíková kladivem bouchá do firemní plechové tabule:

GEMISCHTWAREN - SMÍŠENÉ ZBOŽÍ

"Co se děje, paní Kančíková?" - Matka se vyklání z okna a já také; vidíme plechovou tabuli, jak s řinčením dopadla na chodník.

"Konec, paní učitelko! Už je konec! Pusťte si rádio!" Paní Kančíková stojí na štaflích rozkročmo, na hlavě má šátek uvázaný pod bradu, na sobě jako vždy hnědou, pletenou jupku a vlněnou sukni kolem objemných boků, v pozdvižené ruce drží kladivo, mává s ním a zdraví nás nadšeným pokřikem.

Matka mě chytne za ruce, poskakujeme a tancujeme kolem kuchyňského stolu a voláme : Konec! Je konec! S válkou je konec!

Co myslíš, mami, vrátí se táta?

Matka mě neslyší, dívá se z okna. Před krámem se objevuje pan Kančík, odnáší zprohýbaný, otlučený plech, ten tedy dosloužil s potupou.

Pozor! Zaslechl jsem motor auta! Od kostela přijíždějí nějaká vojenská auta, nízká, hranatá, otevřená. Sedí v nich zase nějací vojáci, na hlavách kulaté přilby. Než jsme stačili od okna uskočit, projelo kolem našeho domu pět džípů, na kapotě velká bílá pěticípá hvězda v bílém kruhu, vzadu dlouhý prut antény a hlaveň kulometu namířená vzhůru. Jedou směrem na náměstí.

To budou americký vojáci, mami.

Pozoruji z okna pana Kančíka. Má na sobě svůj věčný, tmavomodrý, umolousaný pracovní plášť. Vylezl na štafle a připevňuje nad vchodem nový firemní štít:

KOLONIÁL KANČÍK

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2008



Jaro klepe na naše skříně. Oblékněte děti do nové barevné kolekce F&F
Jaro klepe na naše skříně. Oblékněte děti do nové barevné kolekce F&F

Jaro máme v plném proudu, a tak je nejvyšší čas vybavit své ratolesti pohodlným, kvalitním a zároveň trendy oblečením. Co třeba vyzkoušet novou...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.